Skoro dvacet let se věnujete osobnosti a tvorbě Jana Čepa, zejména období jeho poválečného exilu. Jak bylo jeho dílo vnímáno ve Francii za jeho života a potom a jaké publikace v současnosti více přibližují jeho exilové období a práce?

J. Z.: S dílem Jana Čepa jsem se setkal blíže až na univerzitě během svých vysokoškolských studií bohemistiky. Čepovo jméno jsem ale znal už dřív, protože v knihovně mého dědečka, olomouckého romanisty, jsem objevil několik knížek myslechovického rodáka i s dedikací autora – oba se totiž občasně potkávali u olomouckých dominikánů. Tehdy mě Čep natolik uhranul, že jsem přečetl všechno jeho tehdy dostupné dílo i literaturu o něm, zejména záslužnou Trávníčkovu biografii Pouť a vyhnanství (1996). V té době bylo Čepovo dílo dostupné mimo jiné díky samizdatové edici Rukopisy VBF (eds. Bedřich Fučík a Mojmír Trávníček), na kterou v devadesátých letech navázaly spisy vycházející v nakladatelství Vyšehrad, posléze ve spolupráci s nakladatelstvím Proglas, v případě jednoho svazku s Knižním klubem (ed. Mojmír Trávníček). Méně probádaná ovšem byla Čepova esejistická a publicistická tvorba a korespondence a nejméně exilová etapa jeho života a díla. I Mojmír Trávníček mohl ve zmiňované monografii Čepovu exilovému období, které trvalo přes dvacet pět let, věnovat pouhých devět stran. Odtud tedy pramenila touha zaplnit tuto mezeru a pokusit se Čepův exil zmapovat podrobněji. Když se mi pak podařilo získat stipendium francouzské vlády na roční pobyt na Université Paris-Est, na které jsem následně navázal doktorátem pod dvojím vedením, mohl jsem se tématu do sytosti věnovat a vzešla z toho monografie Exil Jana Čepa. Český spisovatel ve Francii [L’Exil de Jan Čep. Un écrivain tchèque en France], kterou v roce 2014 vydal pařížský Institut d’Etudes slaves, a všelijaké následné publikace, zejména edice korespondencí s francouzskými i exilovými autory.

Čepovi toho ve francouzštině mnoho nevyšlo ani v době jeho největší slávy a tento stav platí bohužel dodnes. I když se ve čtyřicátých letech jednalo o vydání povídkového výboru v nakladatelství Sagittaire, zůstalo v té době pouze u překladu (ve spolupráci s Henrim Pourratem) dvou povídek (Husopas v r. 1936 a Zatopená ves v r. 1947) v jezuitské revui Études. V exilu se pak Čep marně snažil prosadit jako francouzsky píšící autor. On ani jeho přátelé nenašli nakladatele pro výbor z povídek ani pro francouzský překlad Hranice stínu. Ojedinělou výjimku tvoří publikace povídky Cikáni, kterou uveřejnil Étienne Borne v časopise Terre humaine v roce 1952. Opožděným dárkem k Čepovým šedesátinám pak měl být překlad Oldřicha Babora – pod názvem Muž, který přišel o všechno jej přeložila Čepova přítelkyně Madeleine Monzerová a vyšel v roce 1964 v belgické revui Le Flambeau. Nezájem Francouzů nezvrátila ani francouzská autobiografie Sestra úzkost, kterou Čep napsal na přelomu padesátých a šedesátých let. Tento zlomek Čepova díla ve francouzštině byl znám, čten i obdivován jen jeho spřízněnými literárními přáteli, jako byli Henri Pourrat, Jean Pasquier, Joseph Gagnaire, později pak Albert Béguin, Henri Queffélec, Gabriel Marcel a někteří další.

Důležitou součástí Čepovy literární činnosti je jeho meziválečná překladatelská práce, jíž do českého prostoru pomohl uvést díla Georgese Bernanose, Henriho Pourrata, Charlesa-Ferdinanda Ramuze a dalších. V emigraci se pak snažil být aktivním prostředníkem česko-francouzských kulturních vztahů coby zástupce exilových asociací, jako byly Česko-francouzské přátelství (Amitié franco-tchécoslovaque) nebo Výbor československo-francouzských kulturních studií (Comité d’études culturelles franco-tchécoslovaques), jehož byl místopředsedou.

V posledních několika letech se mezi francouzské čtenáře dostalo několik nových překladů, povídky Domek, Dvojí domov, Bouře a Tajemství Kláry Bendové přeložil kolega z Katedry romanistiky Univerzity Palackého v Olomouci Samuel Bidaud. Krom toho, že je uveřejnil ve frankofonních časopisech jako Nunc a L’Atelier du roman, představil Čepa také v literárním časopise La Quinzaine littéraire, který zasahuje značný čtenářský okruh.

Vydávání Čepova díla, zejména dříve nedostupných textů z exilového období, se nyní již delší čas věnuje nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury, které už v roce svého vzniku oficiálně vydalo autobiografickou Sestru úzkost (1993). Vedle korespondence s Henrim Pourratem (2021) mohu zmínit i korespondenci s Vladimírem Peškou (2009), který coby mladý intelektuál v exilu spolupracoval s Čepem při tvorbě kulturních programů v Rádiu Svobodná Evropa. Publikace Francouzští přátelé Jana Čepa (2016) skrze korespondenci a jiné dobové prameny představuje síť Čepových francouzských přátel, jako byli Claudel, Bernanos, Mounier či Marcel, a svědčí tak o jeho významu v oblasti česko-francouzských kulturních vztahů. S olomouckým bohemistou Petrem Komendou jsme vydali dvě obsáhlé edice Čepových programů pro Svobodnou Evropu: Knihu týdne (2015) a Meditace (2019).

A v nejbližších dnech se čtenáři od CDK dočkají v edici Petra Komendy mj. Čepova meziválečného deníku, který ovšem nespadá do jeho exilového období – vyjde ve svazku s názvem V setmělém horizontu (Deník, zápisníky a pracovní texty z let 1929–1943) a z knihy zde přinášíme ukázky:

 

Dubrovník 20. srpna 1936
Tyto výpisky pocházejí z roku 1929. Měl to být začátek jakéhosi deníku, ale věc uvízla vzápětí. Dostanu se tentokrát dále?
Tenkrát jsem ještě nevěřil, že zůstanu jenom literátem. Myslil jsem na stav kněžský, a ještě dále řeholní.
Od té doby uplynulo sedm let. Napsal jsem nové tři knížky. Zdá se, že jsem ohrožen trvalou nervovou indispozicí, která by se snad dala vyléčit jenom tuhou vnitřní i vnější kázní. Můj vnitřní život se za tu dobu skoro úplně rozdrobil. Život smyslů, touha po ženě – v nejvyšším i nejnižším smyslu – nabyly ve mně místa katastrofálního. Mimoto ona ustavičná úzkost, onen pocit, že stojíme před pohromou, která nás všecky utopí v krvi a hrůze. (Pahorky, padněte na nás, hory, přikryjte nás!) Má vůbec smysl cokoliv počínat? Co bude zítra z nás, z našich bratří a přátel, z této naší země?

21. srpna 1936, na den sv. Jany Františky Frémiot de Chantal, zakladatelky řádu Visitandek, svaté přítelkyně sv. Františka Saleského a příbuzné (tety?) Madame de Sévigné.
Přivezl jsem s sebou dva prázdné deníky, do kterých mám psát nový román, jehož osnova mi není dosud jasná. Nejsem s to udělat si předem podrobný plán a naznačit si křížení a proplétání dějových nitek. Mám sice pohromadě osoby, ale neznám ještě jejich historii a nevím, jak se bude rozvíjet. Vytane mi to až při práci?
Mým přátelům se zdá, že pracuji málo, mnohem méně, než bych mohl. Je tím vinna jednak moje dlouhá nervová indispozice, která trvá v této velmi obtížné podobě už několik let, nejméně od roku 1933. Mám ustavičně hlavu „zaujatu“, jak říkají neurologové, jako by mi v ní tlačilo na mozek nějaké cizí těleso. Mám dojem, že moje vnímání i myšlení je úplně ochrnuto; jsem jako strom, který už žije a dýchá jedinou zdravou větví. Pobuřuje mě, že mám za těchto okolností pracovat stejně dobře a stejně mnoho jako ti, u kterých jsou všechny schopnosti v plné svěžesti a síle.
Mimoto se mi zdá – a nemíním tím nijak hodnotit své dílo – že nejsem literát jako druzí. Nemohu vzít ledajaký námět a zpracovat jej podle zákonů jakési kompozice, rutiny, psychologie atd. Moje knihy, i když jsou to příběhy s jistým zdáním objektivnosti, osnované kolem jistých figur atd., mají přízvuk nepochybně osobní a mohou růst jenom z nové vnitřní zkušenosti. A není ovšem vždycky v mé vůli a moci, abych si tuto zkušenost zaopatřil.
Není pro mne pochyby, že jsem schopen tvořit jenom z perspektivy náboženské. Přitom však nežiji, obávám se, dost intenzivně a elementárně jistými náboženskými skutečnostmi, abych je mohl udělat hlavními hnacími silami a samým živlem svého díla. Moje víra jako by pořád nebyla samozřejmou jistotou. Můj náboženský stav je spíše stavem touhy, úzkosti, strachu. Moje láska k Bohu není dost silná, abych byl každého okamžiku odhodlán k jakémukoli hrdinství a ke každé, třeba i nejtrapnější a nejzdlouhavější smrti. Nadpřirozený svět mi není dost makavý, aby jeho skutečnost prostupovala můj každodenní život a vítězila proti všem svodům a pochybnostem. Souvisí to asi s vrozenými slabostmi mé povahy, s mou mátožnou vůlí, fyzickou i duchovní zbabělostí a nerozhodností, která byla příčinou, že jsem většinu života strávil mezi nedokonaným hříchem a nedokonanou ctností. 
Jakou ohromnou přitažlivostí na mne vždycky působily ženy! A přitom jsem žil většinou jako člověk, který se žen straní, a nebyl jsem si nikdy jist – nejsem si tím jist dosud –, nejsem-li vlastně povolán ke kněžství.
Skličující u mne je, že tato moje touha po ženách nabyla v posledních letech rázu více smyslného, že je to především ženské tělo, které mě vzrušuje a noří do nezřízeného smyslného snění, z kterého takřka nevycházím, anebo jenom s napětím vší vůle a s pocitem naprostého rozvratu. Nejtrapnější je, že kdykoli jsem se tělesně přiblížil k ženě, skončilo se to rozčarováním a neukojením.

26. srpna 1941
Zítra ráno odjíždím z Lčovic. Jako v předvečer každého loučení padá na mne melancholie. Zdá se mi najednou, že jsem se za těch pár dní příliš důvěrně seznámil se všemi věcmi, a že jsem jich nevyužil. Čtyři stěny mého pokoje, stůl, dveře, stromy v parku, lavičky a pěšiny pod nimi – všecko jako by mi vyčítalo, že je opouštím; živě cítím, jak tu zůstanou samy.
Nejvíc je mi ovšem líto Ilky Lobkowiczové; není pochyby, nemohu jí vracet její něžnosti, i kdybych si neukládal vědomou rezervu. Bojím se dnešního večera, velice.
Malá Ludmila je už, zdá se, na začátku rekonvalescence. Některé noci byly, jak se zdá, strašné. Ludmila mluvila z horečky, zpívala zaškrceným hlasem árii z Rusalky „Byť tě měl člověk stokrát rád…“. Mluvila o tom, jak ráda tančívala a že si nedovede představit, jaký bude svět, až ona umře, bez ní… Venku byla noc a déšť se lil a matka, nemohouc už poslouchat tyto řeči, utekla na chodbu; avšak řadou pokojů, otevřenými dveřmi, k ní ustavičně doléhal ten horečný exaltovaný hlásek… Když mě tu sobotu vyšla uvítat, byla jako vyjevená, oči vytřeštěné…

15. listopadu 1941
Dopsal a odeslal jsem přece jenom Svatojanskou pouť. Je to beze vší pochyby věc slabá, rázu subjektivně-lyricko-psychologického. Pracuje se tam se snem, viděním atd., ale obávám se, že příliš improvizovaně, bez náležitých přechodů. Jinak jsou to asi jediné odstavce trochu zajímavé a nové, které by snad mohly vést ke konkrétní evokaci – minulosti.
Ve čtvrtek večer jsme strávili pěknou hodinu u dra Braita. Bohužel vypil jsem mnoho černé kávy a vykouřil doutník, nespal jsem potom celou noc a trpěl celý den nevyspáním a návaly od žaludku. Večer truchlivý návrat přecpaným vlakem, mezi sprostými výrostky z továren. Bolí mě vždycky srdce, když se mezi nimi octnu. V jaké době vyrůstají, na čem jim záleží! Kdo s nimi může mluvit, [nečit.]…
Od včerejška mrzne nasucho jako v lednu. Němci potopili Ark Royal.

22. ledna 1943. Dvanácté výročí smrti otcovy. Mohu si to ještě dnes všecko představit, to škubání údů, ten dlouhý chropot, slyšitelný ve všech místnostech, to předení ruky od prsou k čelu, to pozvolné odumírání nejdřív jednoho oka, pak druhého – ale je to přece jenom ztlumeno časem, neproniká mi to srdcem ostře. Dvanáct let!

23. ledna 1943
Zase myši, nezmarné, skryté, nedosažitelné, a přece jako by hlodaly na samém mozku. Tluku-li do zdí a do podlahy, ztiší se na minutu, na dvě; ale v tom už začínají zpolehounka znovu, trou se, kvikají, kutálejí hrudkami, které nechali zedníci v mezipodlaží. Slyším, jak mlaskají, škrabou drápky jako slepice, otloukají se hřbety a zadkem o stěny svých děr – řekl bys, že jsou to zvířata jako krysy nebo kočky, tak se ty zvuky zesilují hmotou zdí, prken a úžasnou nedůtklivostí bolavých nervů.
Jak dlouho ještě budu odsouzen k těmto mukám!

24. června 1943
Boží tělo, opět laicizované.
Trčím stále před nepřekročitelnou hrází, čtvrtkou bílého papíru. Naprostá neschopnost soustředit úsilí myšlenky, představy a citu na útlý námět, kterým jsem mínil vyhovět Janu Zahradníčkovi pro Akord. Úplné vnitřní ochromení. Nepopsatelné rozptýlení, neuvěřitelná sklíčenost ducha.

Přečetl Ohnici Jiřího Jakuba. Jaký zoufalý smutek, jaká jednota života a díla!

Ze zápisníku z roku 1929
Po Vltavě pluly kusy ledu (bylo půl sedmé hodin večer) a srážely se u břehu v hromady tříště. Po této straně řeky byla louka s uschlou vymoklou travou. Na druhé straně byla vysoká bílá silnice mezi stromy. – Najednou se mezi stromy zakomíhalo červené světlo – soumrak nebyl ještě takový, aby se v něm mohlo ostře rozhořet – a ozval se dupot mnoha koňských kopyt. Byl to pohřební vůz s věncem a červenou lucernou a táhli ho čtyři koně – zdálky se zdáli černí. Zvuk podkov zněl v tichém soumraku neobyčejně jasně. Chocholy se kývaly na koňských hlavách a lucerna se míhala mezi stromy. Trvalo to dosti dlouho, nežli pohřební vůz zajel, ale už ho dávno nebylo vidět, když se ještě večerním pološerem nesl jasný, pomalu slábnoucí zvuk podkov.