V letních měsících je možné v Galerii Miroslava Kubíka vidět výstavu Evy Kmentové a Olbrama Zoubka – proč byl pro ni zvolen název Lidská důstojnost a jak je koncipována?





H. M.: Odpovím obecněji. Dílo Evy Kmentové i Olbrama Zoubka je výrazné, má řadu velmi blízkých, ale i velmi vzdálených poloh. Byli spolužáky, životními partnery, navzájem sledovali svoji tvorbu, vedle spolupráce někde hluboko v podvědomí možná byl i pocit jisté sochařské rivality, nebo přinejmenším srovnávání sebe s tím druhým. Když si prohlížíme díla Kmentové a Zoubka přinejmenším z šedesátých let, jsou jasná společná východiska, daná dobovými výtvarnými tendencemi, školením, materiály. Oba ale tohle společné postupně začali opouštět a rozběhli se vlastními cestami. Přesto pak i u děl z let sedmdesátých zůstává pocit čehosi společného, ale něčeho, co se nedá pojmenovat formálním popisem, nějakým ismem. Dlouho jsem promýšlela, jak tento pocit propojení, „soubytí“ popsat, uchopit – a s tím souvisí název výstavy Lidská důstojnost. Eva Kmentová i Olbram Zoubek vstoupili do skupiny Trasa a v roce 1959 s ní měli vystavovat v pražské galerii Mladé fronty. Jak bylo dáno tehdejšími příkazy vládnoucí strany, musely být všechny výstavy v oficiálních galeriích po jejich instalaci schváleny – a během schvalovacího procesu byl Zoubkův Zastřelený, Kmentové Milenci (a také Preclíkovo Ne) odstraněny z výstavy jako práce, které prý „svým výtvarným pojetím člověka v jeho zkreslených proporcích urážejí lidskou důstojnost“. Odhlédneme-li od absurdnosti situace a výjimečné kvality všech odstraněných děl, zůstává právě lidská důstojnost tím čímsi, co propojuje dílo Kmentové a Zoubka, ovšem samozřejmě ve smyslu zcela opačném, než uváděl dobový zákaz: spojovala je víra v sílu lidské existence, v právo na to žít plnohodnotný život a být takto respektován.

Koncepce letošní výstavy vychází jak z osobních aspektů daných soužitím Evy Kmentové a Olbrama Zoubka, tedy témat souvisejících s rodinou nebo s vleklou nemocí, která bohužel předčasně ukončila život Evy Kmentové v roce 1980, tak z čistě sochařských hledisek, jako je otázka výtvarného gesta, zobrazení těla, respektive torza, způsob zpracování povrchu sochy atd. V podtextu všech vystavených prací je vždy cítit ona víra v lidské bytí, ta lidská důstojnost, kterou tak často chtějí totalitní nebo manipulativní režimy zlomit.