Nedávno vyšel první ze tří svazků Senekových tragédií, na nichž se jako editorka, překladatelka a autorka průvodní studie podílíte. Vydání je nemalou událostí, zaplňujete jím se svými spolupracovníky další z podstatných bílých míst, protože vůbec první český překlad Senekovy tragédie tu vyšel, rovněž díky vám, teprve nedávno, až na začátku devadesátých let 20. století. Můžete čtenářům Bubínku Revolveru vznik a podobu tohoto edičního počinu přiblížit?

E. S.: Překlad Senekových tragédií tu skutečně a dlouho chyběl, celé české kultuře a samozřejmě i českému divadlu, které se k Senekovi obrátilo zády. Přitom i u nás se už ve středověku jeho tragédie v originále četly na univerzitě, a v řádových školách se dokonce později i hrály – z našich skrovných záznamů vyplývá, že už roku 1573 se v Praze hrál Senekův Thyestes. V té době vznikaly v celé Evropě překlady Senekových her, jejichž prostřednictvím se Evropa učila konstruovat drama za časů, kdy řecká tragédie byla – kvůli neznalosti jazyka, na rozdíl od latiny – téměř nedostupná. U nás jsme tuto fázi jaksi přeskočili a první překlady vyšly až ve třicátých letech 19. století. Překladatelem byl Václav Alois Svoboda (1791–1849), básník, dramatik, přítel Jungmannův a Hankův, velký milovník divadla. Všechny Senekovy hry však přeložil nikoli do češtiny, ale do němčiny. Takže první český překlad (a byl to zase Thyestes) vyšel až roku 1992 v Divadelní revui. Přeložila jsem ho pro své studenty na filozofické fakultě, když jsem pochopila, že si ho nikdo dobrovolně nepřečte nejen v originále, ale ani v překladu do angličtiny nebo němčiny, protože u nás stále převládá představa, že je to zbytečné, neboť Senekovy tragédie jsou ubohým odvarem velikých řeckých tragédií a nebyly určeny ke scénickému provádění. A že jsou bombastické a brutální, což je v době, kdy s úspěchem hrajeme Shakespearova Tita Andronika, Websterovu Vévodkyni z Amalfi, Büchnerova Vojcka nebo Zpustošení Sarah Kane, trochu směšný argument.

Zároveň znalost latiny v našich zemích postupně klesla na minimum, staří překladatelé vymřeli a noví se nenarodili. Já sama se za překladatele moc nepovažuji, překládám, jen když je nutnost. K rozhodnutí přeložit celé Senekovo dramatické dílo přispěly dvě náhody. Jednak si u mne režisérka Hana Burešová a dramaturg Štěpán Otčenášek objednali překlad Senekovy Faidry. Spolupráce s nimi a následná inscenace v Divadle v Dlouhé mne utvrdily v názoru na Senekovy hry, který se neshoduje s tím, co se v Čechách traduje (trochu o tom pojednávám i v knize Divadlo za Nerona a Seneky). A navíc kolegyně Daniela Čadková přeložila opovrhovanou, Senekovi jen připisovanou, Octavii. Tak jsme se rozhodly, že se o Seneku – ještě s pomocí naší další kolegyně, Elišky Poláčkové – pokusíme. Musely jsme překonat nedostatek vlastního sebevědomí i nové sekundární literatury (zvláště komentářů ke hrám, které jsou protkány aluzemi na celou římskou literaturu – i mistr palimpséstických her, jakým je Tom Stoppard, by mohl závidět!). A musely jsme se smířit s tím, že tento překlad bude prostě tak říkajíc zaváděcí, jistě v mnohém nedokonalý a snad i omylný. Nesdílíme představy českých klasických filologů, že pouhá filologická věrnost (co to je?) může čtenáři zprostředkovat text, od něhož nás dělí dva tisíce let. Nehodláme přízvučnou nápodobu složitých meter, pro něž česká literatura nemá ekvivalent, nadřazovat interpretaci textu, který ať se hrál, nebo ne, nese všechny znaky dramatu.

První svazek, který nyní vyšel, obsahuje hry Oidipus, Thyestes a Octavia. V tuto chvíli máme už připraven druhý díl s tragédiemi Faidra, Šílený Herkules a Foiničanky. Takže když nám bude sloužit zdraví, budeme dostatečně pracovité, Pavel Drábek, který se ujal redakce, bude připraven a nakladatelství Větrné mlýny v pohotovosti, třeba se postupně v Čechách dočkáme překladu všech Senekových tragédií.