V roce 2014 vyšla v Edici RR Vaše kniha Zvláštní zacházení – Rodinný tábor terezínských Židů v Auschwitz II. – Birkenau. Teď je na webových stránkách České televize volně přístupná dokumentární série Příběhy 20. století III. – Holocaust, která měla premiéru koncem minulého roku a již jste režíroval s Viktorem Portelem. Můžete říct něco o hlubších souvislostech těchto dvou počinů?

 

 

A. D.: Obě práce, kniha i tyto dokumenty, mají stejné téma a východisko. Když jsem se před mnoha lety dozvěděl o rodinném táboře v Birkenau a o osudu jeho obyvatel, začal jsem se scházet s lidmi, kteří ten podivný lágr (dodnes není jasné, proč vznikl a k čemu měl sloužit) přežili. Pak jsem s nimi natáčel obsáhlé rozhovory pro Post Bellum (archiv Paměť národa), dělal jsem řadu rozhlasových dokumentů. Velmi mě zaujalo, jak důsledně byla u nás židovská tragédie vytěsňována z národních dějin, což je právě v případu rodinného tábora názorně patrné: ještě dvacet let po pádu komunismu lidé většinou neměli ponětí, o co se jedná, masové vraždy tisíců čs. občanů se zkrátka podařilo nevpustit do všeobecného povědomí, právě proto, že to byli Židé. Přitom tu po listopadu 1989 vyšly knihy od autorů, kteří v rodinném táboře byli (Ruth Bondyová a další), na které měla jeho likvidace zásadní vliv (Rudolf Vrba), také Claude Lanzmann samozřejmě věděl, jak významná je to kapitola. Jevilo se mi to jako symbolické. Víc asi není třeba rozvádět, opakoval bych, co jsem už říkal a psal víckrát, například v textu, který vyšel v roce 2014 na Bubínku RR.

Knihou Zvláštní zacházení jsem se tedy snažil rodinný tábor připomenout a na základě mnoha pramenů zachytit jeho historii, protože tzv. profesionální historici se tím nezabývali, výjimky představovali lidé z židovské komunity. Využil jsem tehdy mimo jiné rozhovory z Paměti národa a také sbírku svědectví a vzpomínek, kterou vytvořili pracovníci Židovského muzea v Praze. Poté co kniha v Edici RR vyšla, jsem pokračoval v práci: s několika spolupracovníky jsme pořizovali další rozhovory s přeživšími, tehdy už na kamery a v profesionální kvalitě, točili jsme v České republice, na Slovensku, dvakrát jsme odjeli na pár týdnů do Izraele. Po celou dobu jsem myslel na filmovou podobu: uvědomoval jsem si, že kniha umožňuje podrobnější popis a práci s širším spektrem dokumentace (to jistě není třeba vysvětlovat), ale že je také podstatné ty zpovídané slyšet a vidět, vnímat způsob, jímž mluví, výrazy jejich tváří. Nakonec tedy vznikla osmidílná dokumentární série, 8 x 26 minut, to jest skoro čtyři hodiny sestříhaných výpovědí, z nichž jsme se s Viktorem Portelem pokusili složit příběh českých a moravských Židů přibližně v letech 1938–1948. Ačkoli je rodinnému táboru v této sérii věnován jen jeden díl, s knihou úzce souvisí, v mnoha ohledech má podobnou strukturu, zčásti vypovídají stejní lidé, jsou zachyceny stejné události.

Filmy vznikly k osmdesátému výročí systematických transportů z protektorátu (říjen 1941) a vybudování ghetta v Terezíně (listopad 1941). Věcně lze konstatovat, že u nás není ucelenější filmový dokument o šoa a českých zemích – jakkoli existují dobré filmy, které se soustředily na určité aspekty pronásledování a vyhlazování Židů. A myslím si také, že nic podobného už asi nevznikne, leda snad na základě archivních záznamů, protože jsme opravdu natočili poslední přeživší – někteří zemřeli, než jsme film dostříhali. Při různých příležitostech se často klade otázka, jak bude vnímáno šoa, až tu očití svědkové nebudou. Ta doba teď přichází, a podle mě se to strašlivé neštěstí postupně odsune do historie, přestane být živou součástí naší zkušenosti. Snažili jsme se tu proměnu v rámci našich možností alespoň zpomalit.