V nové Revolver Revue č. 111 je na s. 8–11 publikován výbor z básní bosenského básníka Adina Ljuci. Pochybením RR je u nich jako překladatel uveden Petr Hruška. S omluvou Adinu Ljucovi, Petru Hruškovi a skutečnému překladateli Františku Šístkovi zde přinášíme ukázku z tohoto výboru.
Adin Ljuca
Stalaktit
Není třeba
účtovat, příteli, protože každé zrnko v přesýpacích hodinách
beztak dopadne na své místo. To, co kdysi bolelo,
je nám teď cizí: uplynulo to jako film na plátně, zatímco jsme
louskali semínka a seděli pohodlně zabořeni ve svých snech.
Když se však po představení rozsvítí světlo, zůstane jen trapný
pocit: dny prázdné a rozházené jako skořápky. Nikdy
jsme nepotřebovali nic než to, co jsme
sami prohráli, když jsme se drželi vyšších a svých principů. Dnes
existuje jenom to, co jsme odvrhli, nic jiného nemáme.
Archeologie naděje
Při hledání kdovíčeho jsem narazil na soupravu
luxusních stříbrných příborů, zasutou na dně
té nejzastrčenější krabice s nepotřebnými krámy.
V mé kuchyni ani v mém životě nepasuje vůbec k ničemu
kromě dávných matčiných představ o mé
budoucnosti.
Knihovnická práce
Není to poprvé, co se probírám pozůstalostí
těch, kteří ani knihy neměli komu nechat.
Známé obálky a oblíbené tituly jako z mé
spálené knihovny. Jako bych budil přízraky:
Mircea Eliade v edici Zora – cožpak neshořela? Co ale
můžu vědět o věcech okultních? Otevřu knihu
a čtu si věty, podtrhané tužkou. Zaujaly nás
v kapitole Mytologie smrti stejné myšlenky?
Ze seznamu knih lze jak policejní portrét hledaného
poskládat podobu dárce: novinář z Bělehradu,
patnáct let v emigraci, sebevražda oběšením.
Bez rodiny. Kdo odmítá psát lži – odchází.