V pondělí 15. listopadu zemřel grafik Oldřich Hamera. Z tzv. kádrových důvodů nesměl studovat, vyučil se strojním zámečníkem a pracoval jako tiskař. Od dětství se zabýval mineralogií, paleontologií, archeologií a geologií, což ovlivnilo i jeho pozdější výtvarnou tvorbu. Pracoval v ČKD, kde se seznámil s Vladimírem Boudníkem, což pro jeho dílo mělo neméně zásadní význam. O svém životě a práci hovořil v interview, které poskytl Viktoru Karlíkovi a Janu Placákovi pro Revolver Revue č. 29/1995 a které dnes otevíráme čtenářům Bubínku Revolveru. V RR č. 101/2015 bylo představeno jeho pracoviště v rámci cyklu Ateliéry RR. 

 

 

On mně tu satinýrku dal
S Oldřichem Hamerou hovoří Viktor Karlík a Jan Placák

Protože tvůj otec byl pražský fabrikant a v padesátých letech ho zavřeli, nedostal ses na žádnou školu a posléze jsi skončil v ČKD, kde jsi potkal Vladimíra Boudníka. Kdybys nějakou školu vystudoval, kdoví co by s tebou bylo – třeba by tě umění vůbec nezajímalo?
To bych neřekl. Ona totiž ta otcova fabrika, nutno říci, vyráběla mimo jiné umělecký barvy a tátův společník Jan Pilný byl takovej pražskej mecenáš, dával malířům a grafikům zdarma barvy anebo odkupoval jejich věci. Takže jsem k těmhle sférám inklinoval už odmala. Jinak je ale pravda, že jsem nemohl studovat a že na obecné škole mně bylo řečeno, že můžu jít jedině na pokrejvače, dlaždiče nebo taky dělat do dolů. Tak jsem se rozhodl, že pudu do těch dolů, tenkrát, protože jsem miloval kameny.

To bylo v kterém roce?
Když jsem vycházel ze školy, tak byl rok 1958. Přihlásil jsem se nikoliv na uhelné, ale rovnou na rudné doly, což je šíleně rozčílilo, protože zase nevěděli, jestli já, takovej člověk, protistátní živel takřka od narození, můžu dělat třeba v Příbrami na uranovejch dolech. Takže mi radši sdělili, že nejsem schopen do učení ze zdravotních důvodů nastoupit, čímž se zbavili problému, jak mi vysvětlit, že nesmím ani na toho horníka. Pak otec sehnal nějakýho známýho v ČKD Dukle, kde jsem se vyučil opravářem strojů, potom jsem šel na vojnu a po návratu nastoupil v ČKD Trakce, kde jsem už potkal Merhauta. A to byl důležitej moment.

Předtím jsem samozřejmě maloval, dělal grafiku, ale hlavně kreslil šutráky – kameny mě přitahovaly od dětství a zhruba ve dvanácti, třinácti letech jsem se spřátelil s velice zasvěcenýma geologama, kteří mě v tomto ohledu nasměrovali. Později, když jsem potřeboval taky peníze, protože poměry byly dosti zlý a měl jsem dvě děti, začal jsem, jak už jsem řekl, ty šutráky kreslit a dobře se tím živil – obrázek se tenkrát maloval tak za deset korun, a tak jsem třeba celej den kreslil trilobita, abych si vydělal pětku, což pro mne byly podstatný prachy, za který jsem si třeba mohl koupit knížky nebo batoh a geologický kladivo. Tu geologii, mineralogii a paleontologii jsem studoval sám, i když s pomocí lidí od fochu, kteří mi sháněli literaturu, sdělovali svý znalosti a taky mě brali s sebou na výpravy, čímž jsem se strašně rychle dostával do tahu. Byla to vlastně moje vysoká škola v tomhle oboru.

Zmínil jsi, že důležitým okamžikem tvého života se stalo setkání s Vladislavem Merhautem.
Zároveň se studiem zmíněných oblastí jsem už odmala pořád kreslil a postupně jsem se dostával i k malování volnýmu, nedělal jsem jenom ty šutry. A když jsem se po vojně vrátil zpátky do ČKD, setkal jsem se s Merhautem, kterej když viděl nějaký moje obrázky, co jsem si tam maloval, mi řekl: „Pojď, já tě musím seznámit s jedním báječným člověkem.“ A začal mi o něm vyprávět a pak mě za ním přivedl. Teď jsem uviděl tu horu masa, ten dvoumetrovej kandelábr – byl to Boudník, kterej měl čvaňho pořád v puse, v jednom kuse bafal, ten snad s tím i spal, nejen mluvil. Ani neměl sirky, odpaloval si jednu od druhý, vždycky vytáh globusku a pokračoval dál... Hned jsme se dohodli, že odpoledne, až půjdeme z práce, zajdeme na Zastávku do hospody. A protože tenkrát ty prachy nebyly, měli jsme jen na jedno pivko, který jsme tam dlouho smolili, ale přesto jsme to při něm už rozpumpovali do tý míry, že jsme se dohodli, že se sejdeme u něj a on mi ukáže, jak se dělá grafika. Tehdy mi řekl: „Prosím tě, s malováním jdi do háje, na to nejsou dneska poměry, to je zbytečný. Kde vemeš rámy, kde vemeš plátno, to je drahý všechno. A kam to hlavně budeš dávat?“ – Což byla pravda – já měl jednu místnůstku v baráku u rodičů, asi dvě devadesát na tři metry, ani ne, a ještě v ní byl postavenej krb. – Takže jsme druhej den podnikli takovou cestu: Vladimírek mezitím vytisknul ňáký grafičky, který prodal po koruně padesáti v práci, abysme měli na pivo, a šli jsme z těch Vysočan zase na tu Zastávku, z tý Zastávky na Palmovku a takhle dál od hospody k hospodě, všude jsme si dali pivko, až jsme se nakonec dostali do Karlína, do Vinglu, přes G-klub a nahoru tunelem na Žižkov k Vladimírkovi domů. Tam na mě vytáhl svou velkou satinýrku, šoup ji na stůl, nohou vyndal desku, kterých měl pod almarou hory, a z umyvadla, kde měl namočený papíry, takhle vytáh jeden z nich, takhle ho ocák, nejdřív samozřejmě vymáčk z tuby barvu na tu desku, takhle to vytřel, prdnul to do satinýrky, vyndal ten mokrej papír, prsk ho tam, přikryl to filcem, projel, vytáh a řekl: „Tak to je všechno, kamaráde, to je celá grafika. A deme na pivo.“ A šli jsme k Jíšům na pivo, kde jsme se strašně zbourali. Já ovšem nebyl schopnej tu satinýrku unýst, byla na prkně přidělaná, ještě s tou klikou, vážila nějakých pětačtyřicet kilo...

 

 

On ti tu satinýrku dal?
On mně tu satinýrku dal a řekl: „Tak, dělej!“

On měl dvě?
On měl dvě. Teď jsem tam pod ní padal a on na to: „Prosím tě, ty máš hovno sílu.“ A bafnul ji a nes ji jednou ručičkou. Pak mně ji podal do tramvaje, kde jsem upad, ale dojel jsem s ní domů do Libně a tam jsem ji samozřejmě hned postavil, okamžitě začal dělat grafiku a od tý doby ji vlastně dělám dodnes.

Můžeš říct, čím nejvíc tě Boudníkův způsob práce zaujal?
Mě na jeho grafice hlavně dráždila ta vícebarevnost, ta možnost barevnosti. Normální grafika ti ji sice dává taky – podívej se třeba na Váchala –, ale to je systém, který mně nevyhovuje, protože musíš mít všechno pinktlich, všechno je takový uťáplý. Mně se líbila ta uvolněnost, že to můžeš měnit, jak chceš, že můžeš tisknout na tisíc způsobů. Jenomže čím víc jsem se do týhle aktivní a strukturální grafiky propadal, tím víc a víc jsem se stával závislej na Vladimírovi, stával jsem se jeho epigonem, těžkým epigonem. A taky se dodnes děje, že lidi říkaj: „Jé, ty tady máš pěknýho Boudníka“, a přitom to jsou moje věci. Tohle období, než jsem se rozkoukal, trvalo zhruba dva roky.

Jak jsi se od Boudníkova vlivu odpoutával?
Od samého začátku mě nejvíc fascinoval monotyp jako takovej. Nikoliv strukturální věci, magnetický grafiky, aktivní grafiky – to všechno bylo fajn, hrozně mě to bavilo, ale zároveň mi vadilo, že tímhle směrem nemůžu udělat nic víc, protože Vladimír to prakticky vyčerpal a ukončil, dalo by se říct. Proto jsem hledal východisko spíš v monotypu. Ale zase jsem i tady viděl, jak ho dělá on, a znovu jsem cítil, jak mě táhne do stejnýho skluzu, protože ty jeho monotypy byly tak nádherný, že tě to přitahuje, fascinuje. Až jsem si vynalez tenhleten svůj vrstvenej monotyp, vícebarevnej.

Co tomu všemu Boudník říkal – vždyť musel vědět, že tvý věci jsou odvozený od jeho?
Svým způsobem ho to sralo, vyčítal mi to a nabádal mě, abych se chytl sám a našel si vlastní projev, ale na druhé straně ho zároveň těšilo, že v tom někdo pokračuje a že má nějakýho žáka. Bylo to takové zápolení, ale myslím, že mi spíš fandil. Taky mi zahájil první výstavu roku 1967 v Mikrobiologickém ústavu, kde mě návštěvníci strašně napadli, že to, co dělám, je vlastně věcí náhody, a Vladimír tam proti nim bouřil dvouhodinovým projevem, řičel na všechny strany a nakonec snad každýho přesvědčil, takže všichni odcházeli v hlubokým rozpoložení.

 

 

Nechceš se na chvíli ještě vrátit o pár let zpátky? Od té doby, co ti dal tu satinýrku, jste se stýkali už pravidelně?
Takřka každý den. To byly bouřlivý setkání, který končily takovejma těma otravama alkoholem. On byl diskutér a já jsem se zase chtěl něco dozvědět, protože na rozdíl od ostatních Vladimírových přátel, kteří tehdy už byli zasvěceni do problému explosionalismu, já přiskočil do rozjetýho vlaku. Tak – abych to všechno dohnal – vedl jsem s ním spoustu rozhovorů o všem možném: nejen o umění, ale i o jiných věcech, který ho tehdy trápily: byl zrovna po rozvodu, v depresích, protože se ho smrtelně dotkli, když z něj přitom udělali nesvéprávnýho člověka, a jako doličný předmět u soudu použily jeho grafický listy. – Taky jsme tehdy zjistili, že se vlastně známe už strašně dlouho, protože já jsem Vladimíra potkal poprvé ve čtyřech letech, když dělal v Kovoslužbě a přátelil se tam s mojí tetou Helenou – myslím, že o ní dokonce píše v Jedné sedmině a že pro ni maloval i obrázky a složil dokonce básně, které jí pak manžel spálil. A stýkali se u mý mámy, právě v tý komůrce, kde jsem si pak udělal ateliér. Vzpomínám si, jak tam mně a bráchovi hrával loutkové divadlo. No, a po letech jsme pak chodili tamtéž takřka denně naproti našemu domu do restaurace U Jeřábků. On tam v Libni taky chytával ryby, to byl takovej jeho uklidňovák. Sebral pruty, šel na slepý rameno za libeňský loděnice, a když skončil, vzal, co ulovil, zabalil to do ňáký svý grafiky, přines mi to pro kocoura a šli jsme na pivo k Jeřábkům. Tam se končilo tenkrát v půl desátý, což byl stop stav ve všech hospodách, a tak já zase ho šel vyprovodit přes ty Švábky – to byly ty agátový cesty, takový ty básnický cesty, ve kterých jsme pak pokračovali po Vladimírově smrti s Merhautem. Šli jsme znovu na ten karlínskej tunel, já ho doprovodil nahoru a on mě zase šel doprovodit zpátky do Libně a takhle jsme chodili a někdy jsme vůbec nedošli domů na Kostnický náměstí, ale obrátili se na Vysočany a vyrazili rovnou do práce, a i tam jsme došli pozdě, v půl sedmý, a měli malér jako hrom, protože jsme dělali od šesti. V těch dobách jsme byli takřka pořád spolu – a taky s Vláďou Merhautem a Pepíkem Hamplů, kterej dělal ve skladu v Pragovce.

A kdy ses seznámil s Bohumilem Hrabalem?
Vlastně taky hned – to byla jedna z prvních věcí, kterou Vladimír udělal, že mě odtáhl k doktoru Hrabalovi. Já jsem od něj do tý doby celkem nic nečetl, až na jeho krásnou pohádku O krávě Kopretině, což byl za kačku v trafice takový sešitek. Boudník s Merhautem mě za ním dovedli na Hráz věčnosti a šli jsme k cikánovi na pivo. Hrabal bydlel v dost stísněnejch poměrech a jeho žena Pipsi těžko snášela naše výboje, protože jsme tam věčně chlastali a ona po nás akorát myla skleničky a občas i ty ublinknutí. Měla s náma starosti, protože Bogan měl strašnou spoustu přátel. Scházela se u něj taková literární společnost, Egon Bondy, doktor Zumr a další, všichni furt seděli u nich doma, protože bylo lepší jít se džbánkem k cikánovi za roh k Hausmanům pro pivo a pak diskutovat na dvorečku, kde paní Hrabalová myla v necičkách tisíce skotačivých kalíšků.

Chodívali jsme k nim vždycky podél Vltavy a Vladimír mi pokaždé ukazoval: „Támhleto je posmrtná maska, kterou jsem dělal doktorovi“ – visela asi ve třech metrech, aby na ni Boudník nemohl, v takovým psím víně na zdi.

Jednou byla šílená bouře, která rozlámala v ohbí Vltavy topoly. Vladimír pro mě přiběhl, že to musím vidět, že se tam válejí obrovský stromy. Ležely přes cestu a on říkal: „To je bezvadný, takhle to tady necháme, až půjdou radní na nedělní vycházku, budou je muset přelejzat.“ Ale pak mu to nedalo a začal ty stromy brát a pouštět po vodě. To je neskutečná síla, když si představíš, co ten topol, tvrdý dříví, váží. A on ho vždycky vytáhnul nad tu hladinu a pustil po Vltavě. Po jednom z těch stromů se taky rozeběhl, až se topol najednou pod jeho vahou pohnul, sjel dolů a Vladimír se řítil s ním. Lítaly větve, Vladimírovi ulítly brejle, byl poškrábanej, ale dělalo mu to děsně dobře – fantasticky prožíval katastrofický věci.

Jak jsi vnímal vztah Hrabala a Boudníka?
Oni si s doktorem trošku dělali naschvály, lehce se dráždili a škádlili, a tím se taky dopovali. Myslím, že Vladimír měl velkou zásluhu na tom, co doktor vytvořil, hecoval ho k tomu, aby psal, a obráceně Hrabal zase hecoval Vladimíra. Vladimírova aktivita byla vždycky výbušná, byl to explosivní člověk a Hrabal ho dokázal rozčílit do naprosté nepříčetnosti. Vzpomínám si, jak ho třeba jednou dráždil v hospodě U Šumavy, kde se scházela taková umělecká společnost. Tam jsme se lehce lízli, a když jsme odtamtud kráčeli, Hrabal Vladimírovi, se kterým si zásadně vykal, říkal: „Kdy si koupíte šaty, Vladimíre?“ A on na to: „Ty si koupím brzo. Matinka mi na ně dá.“ Hrabal: „Včera o vás psaly noviny.“ Vladimír: „Kde, doktore?“ Hrabal: „No, portugalský. Psali tam De la Boudníkos, de la paralytikos.“ Takhle ho trápil a Vladimír na to vždycky přišel s nějakou odezvou. Taky často Vladimíra provokoval: „To vy nikdy neuděláte, to vy jenom říkáte.“ A ten pak třeba udělal perfektních pět šest grafik, zabalil je do novin, přivázal Hrabalovi na kliku, zazvonil a zdrhnul. To dělal například i Jirkovi Kolářovi nebo Chalupeckýmu.

 

 

S Jiřím Kolářem jsi se seznámil jak?
Toho jsem poznal, když jsem s Dobroslavem Zborníkem dělal Máchu a Klímu jako samizdat. Tehdy jsem ho poprosil, aby to ilustroval. On souhlasil a od tý doby jsme k sobě pracovně přirazili a stýkali se pravidelně jednou týdně v sobotu ve Slavii, kam chodíval tou dobou třeba i pan Hiršal a kde se vymejšlelo, co dalšího se bude dělat.

To byl přelom šedesátých a sedmdesátých let?
To byl rok 1971, 1972. Koláře jsem potkal těsně po roce 1968. Předtím jsem o něm hodně slyšel, hlavně zase od Boudníka, který mi ho až takřka zmystifikoval, ale vzhledem k tomu, že jsme dělali v tý fabrice a měli spoustu vlastních věcí, nebylo moc času vyhledávat další styky. Většinou to byl Merhaut, kdo spunktoval nějakou výpravu za novým člověkem – postupně jsem tak poznal blíž Egona Bondyho, u kterýho jsme se stavovali v Nerudovce, a další lidi z toho okruhu, třeba Boušeho, Krauera, Rotbauera, Boudníkovu partu ze školy. Bouše byl pro mě další takovej důležitej člověk, naučil mě dokonce i chlastat, tak strašně, že jsem se stal mistrem světa. Přezdívali jsme mu rumovej král. „Pojď na kafíčko,“ říkal, když za mnou přišel do práce. – My jsme spolu jeden čas taky bydleli. V zimě nebylo na uhlí, já jsem neměl ani pyžamo, zatímco on vlastnil takový jégr prádlo, takovou volnější košili, a tak když byla velká kosa, vlezli jsme si k sobě zádama, natáhli na sebe to jeho jégr prádlo a takhle spali. Problém byl jen v tom, že Bouše, který je starší než já, musel vždycky k ránu na záchod. Tak jsem ho vzal na záda, přes pavlač donesl na ten záchod, tam ho postavil k budce, on se vyčůral, já ho pak zase odnesl zpátky do postele a spali jsme dál.

Jak celá tahle vaše společnost vnímala umění kolem, ostatní party, polooficiální a oficiální scénu?
Samozřejmě jsme to sledovali. A byl to zase Vladimír, kdo svý okolí seznamoval s ostatníma kumštýřema. Protože informace o takových, kteří pro nás mohli být zajímaví, byly nedostatečný, navzájem jsme se upozorňovali, že třeba ten a ten bude mít výstavu. Ovčáček třeba, na toho jsme se museli jít kouknout. Taky byly nějaký společný akce. A asi čtyři roky potom, co Vladimír přišel s tím strukturálním kumštem, začali ho dělat v podstatě všichni – včetně Medka –, vlastně to byl takovej celoevropskej trend. Jenže Vladimír s tím začal nezávisle, jeho manifest explosionalismu vlastně odpovídá pozdějšímu manifestu tašistů. A přesto ho skoro nikdo neuznával, všichni od něj dávali ruce pryč a říkali: „To je blázen.“ Přitom si myslím, že spoustu těch umělců ve skutečnosti zasáhl a ovlivnil – jasně jsem to vnímal na výstavě strukturalistů v polovině šedesátých let ve Špálovce, kde měl Boudníček asi čtyři pět obrázků. Ale nikdo ho moc nebral, nikdo nezmínil: „Já jsem to začal dělat, když jsem poznal Boudníkovy věci, Boudník mi otevřel oči.“ Všichni byli najednou slavní, a někteří dokonce antedatovali vznik svých děl, aby to vypadalo, že je dělali dřív než Vladimír. Což je taková typická nátura česká. To Boudníka mrzelo a bojoval s tím. Oficiální umělci zkrátka nepotřebovali, aby na něj bylo vidět, protože by se ukázalo, že i oni se někde poučili. Taky je příznačný, že většina z nich se – na rozdíl od Vladimíra – tohoto směru jenom dotkla, dělala to jen nějakej čas a pak zas pokračovala s jinou módní vlnou, aby náhodou nezůstala jakoby někde pozadu. – Posléze se ovšem i Boudník přeci jen chtě nechtě na tu scénu dostal, nakonec ho vzali i do Svazu, ale on to vlastně nesl velice těžce, protože najednou něco musel. Třeba nařídili, že musí udělat do tří dnů nějaké grafiky pro Japonsko. A to bylo pro něj asi nejhorší, najednou ztrácel svou svobodu a byl šíleně otrávenej. I Chalupecký ho bombardoval, všichni na něj tlačili, aby najednou dělal vlastně na objednávku. A tenkrát podle mě nastal jeho zvrat, nakonec je to patrný i z jeho pozdních věcí, který už ztrácely tu sílu, ten náboj.

Dá se to vyčíst i z jeho korespondence, kde třeba píše: „Nyní mi dovolenou prodloužili a stipendium mi zvýšili na 2000 Kčs měsíčně. Ale věř mi, příteli, že mi to dělá spíš komplexy než radost. Žiji takřka jako v samovazbě. Jenom si zaskočím na nějaké to pivo a to je všechno. (Asi 7x jsem byl tento měsíc na několik hodin na rybách.)“
On měl šílený deprese a svý věci nejen rozdával, ale i pálil, trhal, už jsem říkal, že mně do toho balil třeba ryby, a spoustu jeho tahhle poškozených grafik se už nedalo zrestaurovat. Tohle dělal zcela vědomě, aby ukázal, že mu na nich už vůbec nezáleží, že na to kašle. Nebo jsem k němu přišel a on povídá: „Tam ty grafiky si vem a odnes je – ale ať tě nechytí Vláďa Merhautů u tunelu a nesebere ti je!“ Vláďa Merhautů samozřejmě u tunelu čekal a samozřejmě mi je sebral a jen díky tomu se zachovaly. Protože kdyby je býval neměl Merhaut u sebe, moc by toho nezbylo – mě totiž pak vykradli a vzali mi i všechny Vladimírovy věci. – Merhaut je vůbec strašně důležitej člověk, on to vždycky dával dohromady, byl takovej svorník celý tý společnosti, sháněl lidi, seděl na telefonu, objel je, pracoval jako taková spojka a působil vlastně i jako Boudníkův tajemník: ví o něm nejvíc, zachoval největší sbírku jeho věcí a taky o nich dokáže psát, takže to prorazil ven a pustil do světa.

 

 

Zmínil jsi výstavu strukturalistů v polovině šedesátých let – tehdy jsi ty už dělal monotypy na téma trilobitů?
S těmi jsem začal zhruba v roce 1964 – to bylo takový to první období s Vladimírem –, ale věnoval jsem se jim dlouho, hodně až po Boudníkově smrti.

On přece taky dělal nějaké záznamy z Altamiry. Nebylo to pod tvým vlivem?
Jo, vzrušovalo nás to oba, ale já se v tý době pořád hodně zabýval i jeskyňáctvím a příbuznými věcmi. Tenkrát vypukla aféra kolem Altamiry, kde se rozležely plísně a začaly požírat ty kresby, takže se jeskyně uzavírala. Hodně se o tom mluvilo, byla to taková bomba, a my jsme s Vladimírem začali vytvářet představy těch zdí, jak jsou sžírány plísní a rakovinou. Já jsem tehdy taky ležel v nemocnici po devíti operacích. – Vrchol s těma mýma trilobitama, Sbírkama, nastal tak kolem roku 1975, kdy jsem je taky vystavoval k 60. výročí otevření Purkyňovy sbírky v geologickým ústavu na Malostranským náměstí, protože jsem tam znal ředitele. Jinde to v Praze vystavit nešlo. Ale napsala o tom tenkrát budoucí manželka Ivana Dubskýho Jaroslava takovej krátkej článeček do novin, jenom pár větiček, co jí dovolili, které ovšem stačily k tomu, aby těch čtrnáct dní, co výstava visela, stály před ústavem fronty lidí. Museli přes vrátnici, zapsali jim občanskej průkaz a pak je teprv po čtyřiceti vpouštěli, protože tam byla snížená nosnost stropů. – Když jsem opustil tu strukturální a aktivní grafiku, dostal jsem se najednou do polohy, kdy jsem na rozdíl od Vladimíra dopředu věděl, co z toho vyleze. Už nešlo o to, že dodatečně nazveš, cos vytvořil. Takže já jsem si třeba dopředu naplánoval, že ukřižuju trilobita a vzniklo Ukřižování. Pak jsem takhle udělal Kdo jsou lotři, kde jsou lotři nebo Pavouci zachvátili svět. To už bylo naprosto připravený, v osmašedesátým roce, když přijeli Rusáci a já si vymyslel rudý pavouky, kteří mi tam chodili v těch kulisách. Nikdy jsem vlastně nezobrazil člověka, dostal jsem se do jakýsi prehistorický doby a lidi jsem si nahradil trilobitem, trojčlenovcem, kterýho jsem rozpohyboval, rozfázoval. Pak mě taky zasáhl parazitolog Jarda Kulda, docent slavnej, kterej taky maloval a vyprávěl mně o svý práci. Tak jsem kreslil i pro ně a dostal se do tahu všelijakejch bičenek a rychlomonád a tasemnic, který se pak objevily například v mý Invazi v zóně tasemnic – takovýhle přiblblý názvy jsem pro to vymejšlel a ještě ke všemu jsem to vždycky čísloval, dával jsem tam všude číselný kódy. Třeba jsem napsal Invaze v zóně tasemnic No. 397, což byla úplná blbost, ale mě bavila.

Někdy v polovině osmdesátých let, když jsi ukřižoval trilobita, jsi hledal další téma a pak jsi začal vytvářet cyklus monotypů Svěcení jara, Čáru života nebo Řeku života. To jsi pak vystavil na Chmelnici. Jiný tvoje klíčový téma byl John Bull.
Anglickej senátor, jehož jméno když vyslovíš, znamená to prostě blbec. Můj otec byl jako zahraniční voják u americké armády, a když přijel zpátky, byl vybavenej jako všichni americký vojáci – měl všechno, od šumivýho acylpyrinu až po všelijaký prášky, na který když jsi se vychcal do přilby, mohls to za dvě hodiny pít, a tak podobně. Já jsem se v tom vždycky jako kluk hrabal a taky jsem tam objevil záplaty nadepsaný jako „rychlozáplata“, od firmy John Bull, což byly záplaty na duši, teda na pneumatiku, na kolo nebo na motorku, a mně se strašně líbily, byl to takovej ovál, jenom se položil na poškozený místo a sám se přilepil. Říkal jsem si, že i ty mý grafiky by mohly být takovou záplatou na duši, a tak jsem začal toho Johna Bulla všude tisknout. Pak jsem to rozdával svým kamarádům, ale nikdo nevěděl, co to ten John Bull je, každej na to čuměl, ale nikdo se nezeptal, až tady Honza Placák někdy v roce 1976, když už jsme spolu měli jeden spis na ministerstvu vnitra založenej.

To jsi ale už nepracoval v ČKD...
V ČKD jsem začal mít horkou půdu pod nohama, když jsem tam podnikal různý akce, zejména v roce 1968 proti Rusákům. Dělal jsem takový výstavy od libeňskýho nádraží až na Harfu, kde byla dřevěná ohrada, a já v noci natisknul monotypy jako letáky, textový, protiruský, proti zachvatčikům, a když jsem je přivezl do práce, kluci vzali kineksky a celou tu ohradu jima pobili. To byly moje největší výstavy. Každej leták byl originál a bylo jich od libeňskýho nádraží až na Harfu. Teď jel ten tank a vojáci to strhávali na zem, ale když dojeli k mostárně a pokračovali směrem k Palmovce, kluci vyběhli z druhý strany, z vrátnice, a zase ty plakáty přibíjeli zpátky. Takže když se tanky vraceli od Palmovky, už to znovu bylo plný. Za pět dní jsem měl puchejře v dlaních a taky začaly velký problémy. Kluci to ode mne kolportovali – já už jsem pak jenom tisknul a vůbec nechodil do práce –, a tohle všechno se někde zapisovalo, protože tam bylo spousta fízlů. Když to skončilo a vrátilo se do normálního bolševickýho, tak v ČKD svolali schůzi a začali vyšetřovat. Protože lidi byli těžký práskači, vyplavala pravda rychle na povrch. Já měl s jedním kamarádem na svědomí ještě další věc: na obrovskou štítovou zeď mostárny jsme pověsili velikánskej plakát s nápisem „Smrt Kapkově vládě“. Oni zavolali jeřáb, srolovali to a schovali jako doličnej předmět. Naštěstí mi jiný kamarád sehnal místo na Václavským náměstí v Československým středisku výstavby a architektury, kde jsem nastoupil jako technickej redaktor, což bylo srandovní – jít od pilníku na takový místo. Ale na druhý straně jsem měl s grafickou úpravou už určitou zkušenost, protože jsem ji dřív dělal pro takový časopisy jako Geologický průzkum, Rudy a tak podobně. Díky tamnímu řediteli Ing. Matašovskému a dr. Hulínskému jsem takhle utekl před všema průserama, který mě čekaly v ČKD. To už se ale blížil Mikuláš 1968, děsivej, protože znamenal Vladimírův konec. – Ze Střediska architektury mě po čase, když tam za mnou dorazily kádrový materiály, stejně vyhodili, šel jsem na dvůr, kde mě ale zase nabídli, abych si udělal výuční list jako ofsetovej tiskař. A pak jsem se dostal do tiskárny – řemeslo jsem se naučil hlavně v hospodě od nějakýho Pichla, kterej mě do všeho zasvětil. Brzo, protože onemocněli nějaký lidi a někdo odešel, jsem s ním zůstal v podniku sám a vlastně od začátku tisknul barvotisky a rychle se dostal do tahu. V tiskárně jsem pracoval sedm let, dokud nepřišli na to, že tam vydávám samizdaty. Pak jsem načas díky jedný skvělý předsedkyni partaje, paní Elině Kališový, dělal grafika katalogů v Diamantu, pak mě zase vyhodili, na chvíli jsem se vrátil do tiskárny, ale nesměl jsem už do tisku, jen do montáže. A v osmaosmdesátým jsem se na to vyflák, slušně pozdravil a odjel do Liberce běhat po horách, dělal jsem horskýho vůdce a blbce, ale bylo veselo.

 

 

Jak s odstupem vzpomínáš na dobu normalizace, kdy byl Boudník už mrtvej, měl jsi potíže se zaměstnáním a s fízlama…
Byly to blbý léta, ale zase na druhou stranu, když už je všechno za náma, říkám si někdy, že to vlastně byly skvělý časy, protože jsme udělali asi nejvíc práce a záslužnejch věcí. Co se jen vydalo všech možnejch knížek a jaké akce jsme podnikali! Měli jsme partu lidí, která se už nebála, a všichni jsme byli strašně naštvaný. Já jsem se pokoušel dělat samizdaty na ofsetu, protože jsem chtěl, aby byly kvalitnější než ty obvyklé, na stroji opisované anebo cyklostylované. Potom, když přišly rozmnožovací mašinky, začlo se používat xeroxů.

Můžeš připomenout, co hlavně jste vydávali?
Ze začátku to byla především Edice Explosionalismus, v níž vycházely hlavně Vladimírovy věci. Po jeho smrti vznikla taková pivní společnost Vladimíra Boudníka, do který patřili Merhaut, Hrabal, Karel Marysko a která se pravidelně scházela jednou týdně v ňáký hospodě, ze začátku v Libni, pak na Letný, začli jsme chodit k Sojkům, na Formanku, do Plzeňskýho dvora a teprve nakonec jsme sestoupili k Tygrovi. A právě tahleta společnost pravidelně něco vydávala, vždycky k výročí Vladimírovy smrti: jeho deníky, Corpus delicti, Jednu sedminu, všechny ty písemnosti, který po něm zbyly, jsme se pokoušeli dostat ven. A vždycky jsme se snažili vydat je profesionálně, aby to byla knížka, která ti už zůstane, s pěknýma reprodukcema. V tiskárně – protože pod svícnem je vždycky tma – jsem dělal i věci pro Zadrobílka a Josku Skalníka, vyvrcholilo to Lennonem, když v den jeho výročí probíhaly čistky po všech tiskárnách a u nás měl frajer paletu knížek o něm, ještě otočenejch těma modrejma obálkama nahoru. Vtom přišla kontrola z ministerstva vnitra a viděla, jak to tam ořezává, tak ho nechala knihy rozřezat na úplný proužky a byl z toho šílenej malér. Ale ty kluci zase byli takový, že i když přicházeli o prémie a vyhazovali je, nikdo tam nikoho neprásk. Byl to hlavně Jirka Švarc, kdo mi moc pomohl. – Tenkrát jsem se taky přímo u nás v domě strašně popral s estébákem, kterej mě při tom shodil ze schodů a málem zabil. Pak mi dvakrát vykradli kvartýr, což muselo být někým objednaný, a přitom mi zmizely všechny grafiky, i Kolářové a ti Boudníci, a další dokumenty. Dodnes to nikdo nevyšetřil, ani se nám za to neomluvil.

Zmínil jsi pivní společnosti Vladimíra Boudníka, která se postupem času proměnila spíš v jakousi kultovní společnost Bohumila Hrabala.
Hrabal byl v jistém smyslu geniálním duchovním otcem toho všeho – působil jednak jako mecenáš, protože na rozdíl od nás nějakou tu kačku vydělal a sponzoroval vydání mnoha z těch věcí, a pak nás taky ovlivňoval radou, svýma znalostma a vědomostma, který má opravdu velký. Pilně sledoval naši práci a často se do toho montoval, říkal: „Tak ty bys měl takhle a takhle.“ Mně třeba v poslední době zorganizoval takzvanou výstavu U hajzlu v hospodě U tygra. Nejdřív mě provokoval: „Vy furt o tom kecáte, tak ukažte, co jste udělal novýho.“ To byly ty věci, který jsem předtím na jeho popud vzal a roztrhal a znova slepil, takže vznikly úplně jiný obrázky. Přines jsem mu to v podpaždí k Tygrovi a on říkal: „Půjdeme k hajzlu.“ Tam je takovej stolek, říkáme tomu Zimní zahrada, a na něm jsme to rozložili a Hrabal vždycky vzal tu grafiku a takhle ji nosil po hospodě a všem ji ukazoval, takže to vlastně byla takový výstava. Hrabal z ní byl nesmírně nadšenej a chtěl by ji opakovat. – Ale abych se vrátil k tý společnosti okolo něj: ta se do jisté míry od sedmdesátých let vyvíjela, protože dost kluků už umřelo, Marysko třeba a Pepa Krauer, a na druhý straně se mezi náma zase začala objevovat mládež, například Kadlec, což sice není žádný pionýr, ale před těmi deseti, patnácti lety, kdy k nám přišel, to mladík byl, stejně jako Tomáš Mazal. Ti přinesli i novej luft, Kadlec začal vydávat všechny ty sebraný spisy a založil Hanťapress, zpracovávala se veškerá dokumentace... Pokud se ptáš na nějaký pravidla nebo řád tý společnosti, diktuje ho tam právě přítomnost Hrabala, respektive všeobecná úcta k němu. On už je poslední dobou šíleně nervózní a těžko snáší jakýkoliv vybočení. My tam samozřejmě chodíme především proto, abysme ho poslouchali, a když se pak u stolu třeba objeví někdo, kdo není dobře informován o situaci a začne tam něco blafat, Hrabala to zpravidla nakrkne a jde domů, protože co by tam dělal, když nemůže nic říct. Takže se tam dnes nevyřizují pracovní záležitosti jako dřív a ta zábava není tak volná jako před lety, kdy býval jeden z nás a neměl tak velký přirozený respekt, který má dnes – ne že by si ho vymiňoval, ale už kvůli svýmu věku. Dřív bývaly stoly, kam kdo přišel, tak si sednul, a bylo nás tam třeba šedesát, zatímco teď už to je jen pár nejbližších přátel, o nichž on přesně ví, co jsou zač, za co je může sprdnout a za co pochválit.

A je Hrabal sám schopen přijmout kritiku? Mluvili jste s ním třeba o tom, když dal v sedmdesátých letech ten nešťastnej rozhovor Tvorbě nebo když upravoval svý texty, aby je mohl oficiálně vydat? Řekl tam proti tomu někdo něco, anebo se to přecházelo mlčením?
Mlčením se to nepřecházelo, on se to snažil před námi obhájit a vysvětlit a my jsme jeho vysvětlení víceméně přijali. Nikdy nedošlo k ostřejšímu střetu, i když ho třeba napadal Pepa Jíra, vesměs to bylo formou rozhovoru. Pamatuju se taky, když za ním přišel Havel a chtěl, aby podepsal Několik vět, a on mu řekl, že to nepodepíše, že si napíše vlastní. Havel z toho byl trošku rozčarovanej, ale za tři dny už vyšly věty, který napsal Hrabal a který byly docela krásný. Hlásily se k těm Několika, ale zformuloval si je sám, protože on je vždycky mistr světa, frajer, a jako frajer se cejtí a chová až do dnešního dne. Když si jiný frajeři namalovali na růžovo tank, tak on začal nosit růžový fusekle, růžovou šálu, růžový rukavice a chodil tak po Praze. – Ptal ses taky na to přizpůsobování rukopisů – i o tom se mezi náma mluvilo, ale rozhodně jsme byli především šťastný, že něco vůbec vylezlo ven. Koneckonců oficiálně to vycházelo takhle zpotvořený, ale zároveň jsme neoficiálně vydávali původní znění. O tomhle rozporu se samozřejmě hodně diskutovalo, nás to štvalo, ale taky jsme to chápali, protože jsme ho dobře znali a věděli jsme, jak moc s tím bojuje – vždyť on taky nevydával hodně dlouhou dobu vůbec nic.

Byli takoví – i mezi jeho přáteli –, kteří nevydávali ještě mnohem dýl než on.
V jeho příběhu je určitě důležitá velká ctižádost, touha vydat knihu a tu vydanou knihu vidět. To se takhle klepal, nespal, kouřil, než ta knížka vyšla, byl nervózní a prožíval to jako porod. Děti nikdy neměl, ale každá knížka byla pro něho porodem. A to jsme v tý partě všichni brali – byl to takovej náš táta, každej byl jedno velký ucho, každej od něj chytal, co mohl. On je nabitej informacema, jeho mozek je computer.

 

 

Zvláštní je, že zbytek tý vaší party, třeba ty, Bouše anebo Rotbauer, jste naprosto neambiciózní. Vždyť vy třeba takřka nevystavujete.
Je pravda, že jsme se nikdy nikam nedrápali. Taky jsme jeden druhýmu fandili a vystačili si sami mezi sebou. Navíc mám zkušenost, že když mě třeba i vyzvou na nějakou výstavu a mně je to blbý odmítnout, většinou je kolem toho strašná spousta práce a nakonec to stejně někdo pohnojí, takže to málokdy dopadne tak, jak by to dopadnout mělo. Radši bych si ji zkoncipoval celou sám, sám připravil a postavil, ale to dřív nešlo a dnes na to nejsou prachy. Takže jsme vlastně všichni dost neznámý, ovšem nikdy jsme nebyli kvůli tomu nějak nespokojený – naše věci totiž viděla spousta kamarádů a já jsem třeba udělal dejme tomu dvacet tisíc monotypů a ty všechny jsou někde mezi lidma, leckde je vidím na zdi, až mám někdy pocit, že je přehamerováno. A potřebu koncentrovat je na jednom místě nemám.

Smutný na tom ovšem je, že když se teď píšou dějiny padesátých a šedesátých let, jako třeba na výstavě Ohniska znovuzrození, tak tam člověk chodí a docela marně hledá něco od lidí, jako jste vy: neobjevil se tam například ani Zdeněk Bouše, ani Jaroslav Rotbauer, ale ani Pavel Brázda a Věra Nováková anebo Vladimír Fuka a Otakar Slavík...
To je pravda, pořád tu víceméně platí, že když nejseš zapsanej, nejseš členem nějakýho spolku nebo sdružení, těžko tě někdo k takový výstavě vyzve. A abych někam běhal sám a dožadoval se, aby mě vystavili, tak na to jsem nebyl nikdy. Takže v podstatě pořád samotařím, jako vždycky, uklizenej bokem od těchhle věcí.

Pokud jde o tvoji tvorbu, v současnosti se zase vracíš ke kresbě.
Ano – protože jsem k dnešnímu dni strávil zhruba 2142 dnů v nemocničních zařízeních a získal jsem tam trpělivost i anatomické znalosti. A taky protože jsem ilustroval řadu vědeckých prací, zákonitě se dnes ke kresbě vracím. Dodnes mě přitahuje i proto, že jsem na ni vlastně nikdy neměl čas. Pořád jsem dělal monotypy, takřka denně po nocích maloval na plech, špachtlema, rukou, hadříkama, a ta akce sama o sobě pro mě byla tím největším zážitkem, a tak jsem byl pořád s Vladimírem Boudníkem.

Jaro 1995

Fotografie z projektu Viktora Karlíka a Karla Cudlína Ateliéry, 2015