22. 10. 2021 Začínáte číst poznámku jednoho čerstvého kulturního osla. Na poměrně dlouhý čas se mi veškerá kultura velmi vzdálila, nepřijdu s ní v podstatě do kontaktu. Představa kultury jako pouhé nadstavby všední existence se mi zdála nemístná, nedovedl jsem si to představit. Teď to tedy mám a divím se – nadále trvám, jako by se nic nedělo.
Stalo se obvyklé. Nejrůznější pracovní a rodinné povinnosti zbytněly natolik, že nemám čas ani na okamžik vystrčit hlavu z chomoutu – jen hovadsky táhnu káru. Uprostřed periferie, s klapkami na očích. Nadechnu-li se k večeru na pár minut nad žlabem, jediné, co se ke mně donese přes dveře chléva, je mediální ozvěna světa zamořeného covidem a politikou. Proč mi do vědomí doputuje zrovna tohle, je jasné: svět v těchto směrech generuje obrovskou masu mediálních materiálů. Ale současně je to i nepochopitelně hloupé: při troše snahy bych měl být schopen upřít svou pozornost jiným směrem. Ale nejsem. Trvá to dlouho, chátrám a jen doufám, že hloupou tezi o zbytné nadstavbě potírají svou aktivitou a zájmem jiní. Udržitelným nemainstreamovým vnitřním laděním, aby povzbuzení ducha nebylo míň než málo.
19. 11. 21 Jednoho večera si navzdory bariéře mého nynějšího oslovství proklestil cestu záblesk světla, signál vyslaný tím někým jiným. A nemyslím to obrazně. Protože světlo je: 1) barva – vnímáme ho jako vztahy tónů, a současně je: 2) abstrakcí – vidíme díky němu. A právě tyto dva body mi zčistajasna teď začaly připadat důležité, mnohem důležitější, než co jsem si uvykl ve svém oslím vědomí brát jako horizont – myslím všechno to informační vlnobití současných dní, proud dat, statistik, matematických modelů, faktů, aplikací, sociologických analýz, hoaxů, fejků, konspirací, všeho, co se zaklíná rozumem i iracionalitou, všeho, co polarizuje obraz světa na souboj rozmanitých pojmů, co vyučuje podmíněným reflexům a uzavírá cesty k spojité a bohaté celistvosti o tisíci, a přesto jedné tváři.
Původem mého osvícení v oslovských temnotách byla výstava obrazů mladé malířky Petry Švecové v jihlavské Oblastní galerii Vysočiny (prostor Alternativy). Výstava nesla název Atlasy a ostrovy, konala se 19. 11. 2021 – 6. 1. 2022 a jejím kurátorem byl Jiří Kovanda.
Z výstavy Petra Švecová, Atlasy a ostrovy, zdroj: OGV – foto Jana Šašková
Švecová zde představovala řečeno Kovandovými slovy svá semi-abstraktní plátna. A samozřejmě je tato charakteristika pravdivá, impulzem pro malbu je autorce zřejmě dosti konkrétní realita – nemaluje pravověrně abstraktně ve smyslu laborování s jazykem forem kupříkladu geometrických. Ve výsledných obrazech při vší svobodomyslnosti jejich pojetí najdeme indicie, odkazy k objektivním fazetám skutečnosti – a přesto by bylo lze předponu semi- škrtnout a nechat jen označení abstraktní. To v případě, že bychom chtěli blíže pojmenovat a ocenit vnitřní velkorysost malířčina pohledu a také aktu malby. Neulpívá totiž na reálném základě přespříliš a vždy se od něj vehementně odpoutává k odvážné řeči čisté barvy. Často formátuje svá plátna jednou barevnou dominantou, která je vždy expanzivním polem či mrakem nespoutaným lineární osnovou věcnosti. Pracuje tak do značné míry s principem monochromu, nebo lze říci skoro-monochromu.
A právě monochrom lze chápat jako součet dvou výše uvedených hodnot světla a abstrakce – je esencí vyzařování, intenzity fenoménu barvy.
Z výstavy Petra Švecová, Atlasy a ostrovy, zdroj: OGV – foto Jana Šašková
Samotný monochrom dnes může být snadno vnímán jako jakýsi mezní bod nepředmětné malby; lze jej nazírat jako prakticky i teoreticky vyřešený „problém“, jenž pozbyl vší atraktivity. Ale nemusí to být věc tak docela prostá, jak dokládá svými pracemi právě Petra Švecová. Její úsilí je zajímavější i kvůli tomu, že princip monochromu nemá v českém umění příliš silné kořeny, neboť malířů či malířek s takto specificky vyvinutým smyslem pro barvu jsme nikdy neměli mnoho. Petru Švecovou ze všech uvedených důvodů považuji za pozoruhodnou a výjimečnou uměleckou osobnost.
Z výstavy Petra Švecová, Atlasy a ostrovy, zdroj: OGV – foto Jana Šašková
17. 12. 21 Z jakého pramene může být umění Švecové živeno a s jakým proudem souzní? Používání čisté barvy ve smyslu vyzařující prostupné (mem)brány vidím u Josefa Alberse. Jeho Pocty čtverci upírají pozornost na barevnou interakci, která vymaňuje z rutinního registrování. Mark Rothko řešil vazby barevných polí, jejich horizontální a vertikální rozprostřeností poukazoval na tápavost existence. Pole možností barevné intenzity jako jakéhosi pomyslného bazénu, kde je vědomí v barevné lázni polohováno různě jako tělo ve vodě, přitahovalo i další. Barnett Newmann, Ad Reinhardt, Nicolas de Stael, Pierre Soulage, Patrick Heron, Helen Frankenthalerová, Richard Diebenkorn, Rupprecht Geiger, Jules Olitski, Raimer Joachims, Jerry Zeniuk, Günter Forg... Všichni jsou fenoménem barvy jednoduše nevyhnutelně přitahováni. Monochrom není jen a pouze nějaký vývojový mezník či terminus technicus, je otázkou konkrétní senzibility. Z našinců s hlubokým ponorem do významu barvy bych do popředí vyzdvihl Otakara Slavíka (byť je samozřejmě figuralistou), Zdeňka Sýkoru, Roberta Hliněnského, Svatopluka Slovenčíka, Františka Hodonského, Kateřinu Štenclovou, Jiřího Mědílka nebo Jana Mertu, z mladších Vladimíra Vélu či Břetislava Malého. Jakkoliv jsou všichni tematicky či obsahově rozdílní.
Švecové se daří po řadě před-běžců spoléhat výhradně na barvu znovu a jinak. Dovede na základě zcela osobních důvodů využít „jen“ výtvarného principu barevného pole, vše zbytečné odhodit, naladit jej a nechat ho rezonovat. Co se může zdát být takřka ničím, co může v krajním případě vyznívat jako ubohá technická položka vzorníku, nebo jako tupý truismus, může být i branou intersubjektivní zkušenosti. Zkušenosti těžko popsatelné, neboť především emocionální a vymaňující se ze systému jazyka utilitárních informací. Jde o zkušenost vlastního specificky rozprostřeného území, které se s obvyklou funkcionalitou jazyka zpravodajského a referujícího překrývá jen minimálně.
A tak je to možná i s celou kulturou hodnou toho označení. Asi bez ní lze existovat, nějak přežívat, ale za cenu ztráty možnosti všesměrného umocnění, za cenu ztráty jakési podstatné červené nitě. Je to, jako bychom svět chápali jen jako panelák s nějakou sociální strukturou a vysílali do něj výzkumníky, aby nám ho komplexně evidovali v přehledných datech. A najednou by na tento objekt našeho zájmu zasvítilo slunce. Dopadlo by do bytů, propojilo by náhodný vzorek obyvatelstva, zasvítilo by do tváře i našim výzkumníkům, zaneslo by do prostorů záblesky prchavé krásy. Takový moment by se mohl stát sdílenou zkušeností iniciace, po níž by se napříště mezi všemi, kteří takoví okamžik prožili, ozýval hlad po obdobném zážitku. A i výzkumníci by si pak byli vědomi toho, že v jejich závěrech se taková nevšední situace musí zrcadlit, promítat se do nich, byť nepřímo, neboť rámec metodiky jejich výzkumů ji nemůže postihnout. Data jsou platná, mohou nám sloužit, jen zkrátka zůstávají tuhá vůči vyzařování monochromu.