Námaha světla. Světlo není nic samozřejmého, co každý den spolehlivě přichází s ránem a rozlije se velkolepě po obloze, co každý večer spolehlivě zazáří, jakmile člověk vstane z křesla a otočí vypínačem. V obrazech Marty Kolářové jako by i přirozené světlo bylo nějakým industriálním produktem, k němuž je zapotřebí nezměrného úsilí – aby alespoň slabě zasvitlo na hraně zábradlí, v mokrém povrchu rozbité dlažby, na horizontu krajiny, ve smogově těžkém vzduchu nad opuštěnou periferií. Je to světlo zbytkové, takové štěpiny, špony a slábnoucí žhnutí, která neudělají skutečnost pestrobarevnou. V tom naprostém minimu osvětlení je na plátnech vidět především sveřepost světa, jenž se nepřestává držet tvaru.

Aby se z anonymního prostoru stala konkrétní místa, vynořují se obtížně obrysy domů a stromů, aut a cest. Někdy ovšem zůstává propast, mlžné prázdno, které je výsměšně rozděleno jakýmsi plotem nebo zábradlím na dvě části, na část před a část za, přičemž obě vyhlížejí podobně osleple a předěl tak získává absurdní vyznění. Co vlastně to zábradlí odděluje od čeho? Kresby z cyklu Nový byt zachycují místnosti, které se ještě nestačily ničím definovat, ničím zdůvěrnit, a zejí někde mezi nadějí a hrozbou, stejně jako zejí prázdné konstrukce v tmavých obrazech z cyklu Staveniště. Jsou to prostory bez spočinutí, prostory zakoušené na cestě. Temné objekty osamělých domů stojí nepřístupně podél silnice či železnice. Pražce, jinde podivné praktikábly tvořící improvizovaný přechod přes nejistý povrch, sloupy lamp a cedulí, oblouky mostů – opakující se monotónní refrény cesty, která začíná a končí nikde. Cesta se stáčí a za záhybem vypadá vlastně stejně, cíl se nerýsuje a ani pouť sama není útěchou, tím dějem, přinášejícím úlevu pohybu a změny. Místa při cestě jako by byla už předem zapomenuta a odsouzena k bezvýznamnosti – a k bezejmennosti, takže časté označení obrazů „Bez názvu“ získává nový výmluvný rozměr. Naším očím se ale přese všechno nenabízí zcizující chlad a neúčast. Naopak, zdánlivě nepodstatné, němé končiny bez povzbudivého smyslu přitahují, jako bychom si uvědomovali, že na podobných místech jsme sami kdysi pominuli cosi důležitého. Jsme účastni intenzivního smutku, který těm místům propůjčuje význam a který obrazům dává jejich skryté jméno.

Na některých plátnech (a také v jediném cyklu fotografií) je výhled do krajiny „adjustován“ okenním rámem ve vlakovém vagonu. Jindy je okno přítomno nepřímo a evokuje ho především perspektiva díla a formát obrazu. Ubíhající silnice jsou nejspíš viděny přes přední sklo auta, prázdný cíp balkonu je nahlížen přes prosklené dveře zevnitř místnosti stejně jako vůz dole na ulici nebo protější dům na obraze z cyklu Špitál. Evokovaná přítomnost okenního skla prohlubuje mlčení těchto obrazů, podobně jako důsledná nepřítomnost lidských figur ve všech vystavených dílech. Opět to ale nevyvolává dojem „inkubátorové“ sterility a izolace. Čím němější jsou kontury světa, topícího se ve tmě, mlze či smogu, tím silnější je emocionální prožitek, který je provází. Ty obrazy nejsou dílem někoho, kdo se rozhodl ztvárnit jen tezi o nezadržitelném rozpadu lidské civilizace na pozadí zbídačené industriální periferie (třeba Ostravy). U toho okna se nachází spíše ten, kdo právě překonal další nápor malověrnosti, prodělal těžkou osamělou noc, možná má za sebou horečku, možná zlou nemoc nebo jen loučení a unaveně zvednul oči. Pohled, který se mu naskýtá, není utěšený, ale je to pohled ven. Marta Kolářová vystavuje svá díla v Galerii výtvarného umění Ostrava do 15. března.