Ve dnech 8.–9. června 2016 se za hojné účasti odborné i laické veřejnosti v prostorách Šporkova paláce uskutečnila konference věnovaná dílu a osobnosti literárního kritika, redaktora a editora Jana Lopatky. Zprávu o ní zveřejnil Institut pro studium literatury, RR dnes přináší čtenářům Bubínku zahajovací řeč Terezie Pokorné spolu s fotoreportáží Ondřeje Přibyla. Příspěvky na konferenci přednesené by měly vyjít v Edici Revolver Revue knižně.


Vážení a milí přítomní!
Terezie Pokorná

Vítám Vás na konferenci věnované osobnosti a dílu Jana Lopatky. Byly doby, kdy spojení Revolver Revue, spjaté s undergroundovými kořeny, a konferencí, tradičně svázaných s akademickým provozem, nikomu nepřišlo na mysl. A teď je tu už druhá konference v krátké době, kterou se Revolver Revue rozhodla uspořádat. Přála bych si i jménem ostatních spolupořadatelů, aby se ta lopatkovská povedla stejně jako sympozium, které jsme před třemi lety věnovali I. M. Jirousovi, doufám, že se nám i tentokrát ve společně prožitém čase podaří zájem a pozornost plodně koncentrovat k dílu a osobnosti, která si to po našem soudu zaslouží.

Řeknu-li, že Lopatkovo dílo představuje především napořád velkou výzvu, zní to jako klišé, ale je to tak. Většina z těch, kdo tu dnes a zítra budou mluvit, asi potvrdí, že stejně jako Lopatkovo dílo silně přitahuje, vzpírá se i snahám je uchopit a interpretovat. Tak už to ale u velkých tvůrčích a myšlenkových odkazů bývá, jak by musel potvrdit i Jan Lopatka sám. Jeho dílo překvapuje specificky a vzpírá se často až potměšile, samozřejmě zejména tam, kde by to člověk vůbec nepředpokládal; není  snadné z něj dokonce ani citovat, o parafrázích a digestech ani nemluvě. I  na nečekaných místech a v nepředvídatelných okamžicích  vyjevuje svou výjimečnou konzistentnost, čímž ovšem náhle odhaluje další a další souvislosti a probouzí nové otázky. A to včetně souvislostí tohoto díla s životem svého tvůrce. Měřeno běžnými kritérii naší doby nebyl Lopatkův život dlouhý, zato byl, jak se zdá, mimořádně intenzivní a plný. Myslím, že toho všeho se tu bude dnes a zítra mnoho řečníků dotýkat, zápolit s tím.

Není to snadné, Jan Lopatka věci neusnadňoval a neusnadňuje. Přemýšlet nad jeho dílem dnes znamená kromě jiného být především jeho čtenářem, pokud možno pečlivým. A takový čtenář pak dřív nebo později narazí třeba i na rozhovor, v němž Jan Lopatka mluví o svém psaní a o svých čtenářích a říká: „Jestli to mám dělat, nebo nemám – to mě nikdy v životě neopustilo. Jestli to k něčemu je. Protože vím, že mé texty četlo vždycky několik kamarádů, a pokud jsem se oficiálně setkal s nějakým čtenářem, tak to byl vždycky takovej vůl, že mně z toho bylo úplně nanic.“  I bez toho není snadné pokoušet se Lopatku uchopit a k tomu ještě taková místa. Co se dá dělat, nějak se tu s tím každý z nás bude pokoušet poradit. Kdyby tady Jan Lopatka fyzicky byl, možná by se s námi a nad námi trápil a vztekal, ale snad by se i pochechtával a dobře bavil. A možná by ho potěšila jedna věc, kterou lze těžko považovat za náhodu, i když vyplynula tak zvanou shodou okolností. Konference věnovaná jeho životu a dílu se uskutečňuje pár dní poté, co uplynulo celých sto let od narození Jana Hanče. Když se mě tedy někdo ptá, koná-li se toto sympozium k nějakému výročí, mohu odpovídat moudře: Ano i ne.

Skrze Hanče obrátím pozornost k Michaelu Špiritovi, který si myslím zaslouží jeden z dnešních díků, nejen proto, že po Janu Lopatkovi jako editor převzal starost o vydávání Hančova díla. Kdyby se s nevšední erudicí a péčí nevěnoval i dílu Jana Lopatky, byla by dnes naše startovací čára k lopatkovským průzkumům a úvahám obávám se hodně jinde – nemohli bychom patrně pohodlně listovat v podstatě v úplnosti vydaným Lopatkovým dílem, vybaveným exkluzivním edičním aparátem, neměli bychom k dispozici průběžně aktualizovanou bibliografii a neměli bychom ani řadu textů, které Michael Špirit Lopatkovi věnoval a které patří k nemnohým, jež do této chvíle lze – na pozadí četných intepretací zcela mimoběžných – brát vážně. Ovšem i ona převaha mimoběžných interpretací Lopatkova díla představuje svého druhu výzvu – k tomu trochu vyrovnat skóre.

Děkuju i všem dalším, kdo tu budou dnes a zítra – vyzváni Revolver Revue – hovořit. Děkuji i Vám ostatním, co jste přišli, budeme rádi, když toho nebudete litovat. Děkuji spolupořadatelskému Ústavu české literatury a komparatistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, především Janu Wiendlovi, za velkorysou spolupráci, zejména za poskytnutí těchto přívětivých prostor ve Šporkově paláci. A děkuji i Magistrátu hl. města Prahy a Ministerstvu kultury za to, že poskytly pro toto sympozium podporu. A musím podtrhnout, že k pořadatelskému týmu Revolver Revue patří Edita Onuferová, Viktor Karlík a Marek Vajchr, a poděkovat i účinné pomoci Lucie Malé a také Josefině Karlíkové za grafický design.

Závěrem Vás všechny ještě jednou zvu na zítřejší afterparty v Klubu FAMU, kde proběhne četba z textů Jana Lopatky, vystoupí skupiny Krch-off band a Sketa Syn, bude prostor pro další rozmluvy a také, jak už to na večerech Revolver Revue bývá, tanec a jiné společenské radosti, a kde především, jako vyvrcholení této konference, bude slavnostně udělena prestižní Cena Revolver Revue Janu Lopatkovi in memoriam. Bylo by pěkné, kdybyste i u toho byli s námi. Děkuji Vám za pozornost.

Foto © Ondřej Přibyl, 2016.