Vážená redakce,

na Bubínku Revolveru mě zaujala glosa Terezie Pokorné, týkající se literárního časopisu Host. V době nouzového stavu na jaře loňského roku jsem procházel poslední ročníky tohoto periodika a zejména mě zaujaly některé „kritické besedy“, které připravila redaktorka Eva Klíčová.

Padají tam často velmi silná slova, mnohdy právě od této hostitelky, zejména se poměrně často přímo či nepřímo odsuzuje postoj daného autora k problematice, o níž jeho vlastní dílo pojednává, naznačuje se, že měl svoji knihu pojmout více či méně jinak, a celé to působí dojmem, že má redaktorka Hosta představu jakési vzorné, přímo ideální knihy, kterou by velmi ráda od daného autora viděla. Takový přístup se mi zdá poněkud laciný, plytký, zvlášť když není podpořen nějakou pečlivější esejistickou činností, v níž by tato redaktorka své nahodilé dojmy víc promyslela a nějak uspořádala. Aspoň myslím, že dříve se to tak dělalo.

Žiji již více než deset let na severu Čech, a podobný přístup mi proto obzvlášť vadil v besedách o knížkách Veroniky Bendové Vytěženěj kraj a Matěje Hořavy Mezipřistání.

V perexu k besedě o knize Vytěženej kraj Eva Klíčová předesílá, že se diskuse povede nad tím, „co se do textu nevešlo, a to ani náznakem,“ sama však v severních Čechách pokud vím nežije a realitu tohoto dílu České republiky zná jen zprostředkovaně. Čím je takový přístup tvořivý, inspirativní? Je pro čtenáře literárního časopisu důležitější, co si redaktorka a přizvaní kritici myslí o severních Čechách, než to, co si myslí o daném literárním díle? Diskuse tak od kvalit literárního textu snadno přechází v ideologizované přemítání nad zcela mimoliterárními věcmi, kde např. Klíčová tvrdí: „Podívejme se, jak dnes například vypadá infrastruktura, to je k pláči.“ Nebo: „My nepotřebujeme lepší voliče, ale hlavně lepší politiky, a to nejde bez důslednější kontroly a kritiky těch současných.“

Kdo přitom v severních Čechách skutečně žije, ocení v prvé řadě samu atmosféru zmíněné novely, vlastně prosaické reportáže, je totiž zřejmé, že přístup autorky krajinu skutečně vytěženou, a to především po personální stránce, oživuje a vrací zpět do kontextu české literatury. Kraj severočeský bohužel nemá svého Jiřího Kratochvila ani Jiřího Hájíčka, kteří podobně obohacují jiná místa, kde pracují a tvoří. Jako čtenář s alespoň základní orientací v literatuře zdejšího kraje nerozumím tomu, z jakého důvodu se zmíněná beseda nevede v duchu zařazení dané knihy do aktuálního literárního kontextu, proč se v literárním časopise nehledají spojnice mezi autory píšícími o daném prostředí. Jediným odkazem je zmínka účastnice této besedy Kláry Vlasákové o knize Jizvy od Edity Naušové, a to je pro čtenářovu orientaci přece jen málo. Eva Klíčová přitom nepochybně načteno má. V dané diskusi však ústřední téma novely Vytěženej kraj, totiž téma oživení vyprázdněné krajiny literárním dílem, diskutujícím nepovšimnuto protéká mezi prsty. Že by se snad tímto přístupem autorům naznačovalo, že pokud budou „hodní“ a budou psát ve shodě s představami redaktorky Hosta, dostane se jim v jejím domovském časopise slušnějšího zacházení, zatímco „neposlušní“ autoři mají smůlu a o nějaké skutečné reflekci vlastního obsahu jejich díla si mohou nechat zdát?

Z kontextu podobně vyloučenou knihou se nedávno stalo Mezipřistání, druhá kniha Matěje Hořavy. Zde se vede debata nad moderností či nemoderností přístupu. Místo současných autorů je citován výrok Petra A. Bílka, který autora pro práci se slovem přirovnal k Durychovi, Čepovi a Vaculíkovi. Hořavův pobyt v Tbilisi a Gruzii, jeho ohlížení se po domově a mnohé další motivy a náměty jsou přitom zcela dnešní. Lidé, o nichž píše, nejsou nějaké zaměnitelné figurky, ale naši současníci, žijící současným životem. Přínosné ovšem je, že naprosto předsudečné redaktorce Hosta v tomto případě ostatní účastníci debaty, totiž Kryštof Eder a Aleš Merenus, poměrně nápaditě a neúnavně oponují. Klíčová na první pohled vtipně píše: „A třeba se tu létá, což je vlastně při tom nomádském životě hrdiny tak nějak nutné, zároveň si jinak senzitivní hrdina nijak nepřipouští ničivé dopady létání...“ Nicméně vyčítat autorovi, že nepředesílá svoji knihu omluvou za to, že v příslušné době jednou či dvakrát využil leteckou přepravu, když se přitom do Tbilisi z České republiky snad ani jinak dostat nedá, to už je skutečně pořádná „ťafka“. To je, obrazně řečeno, jako kdybychom se například pokusili naznačit redaktorce Hosta, aby se v rámci tažení proti „devastaci planety“ zkusila sama zamyslet, zda v určitém ohledu poněkud neplýtvá svými otištěnými slovy. Je to zkrátka opět zcela mimoliterární faktor, kontradikce, odlon od podstatného. Samozřejmě je fajn mít jistotu, že člověku otisknout všechno, co ho právě napadne, ale nepřispívá něco podobného k opravdové devastaci našeho prostředí mnohem více, než občasné lety jednoho českého autora do Tbilisi a zpět?

V závěrečné litanii Evy Klíčové, která se vede na téma „… jakýsi eskapismus do nitra a minula tu působí jako intelektuální psychóza, najdeš ho od Hodrové přes Šrámkovou po Bolavou“, jsem se pak již úplně ztratil. Dovoluji si totiž navzdory zřejmě opačnému mínění jmenované redaktorky držet se vlastního přesvědčení o tom, že literární autor tvoří především ze své osobní zkušenosti, a nikoliv z publicistických příruček.

Jak jsem zmínil úvodem, již loni na jaře jsem při podobné příležitosti uvažoval nad tím, proč se stane, že někdo začne opakovat či napodobovat letité stereotypy zažité v určitém prostředí, jež kupříkladu právě Host velmi přibližují k obdobě toho, jak vypadaly literární časopisy, myslím ty tehdy oficiálně politicky schválené, cenzurované a nesvobodné, v době někdy před padesáti, pětačtyřiceti lety. Vypadá to „angažovaně“, avšak podstatou je kalkul, manipulace, snad povýšenost. Snad opravdu by se o těchto záležitostech mělo více debatovat, a proto připojuji v syrovém stavu ukázku z deníku – své jarní zamyšlení na dané téma:


– – –
9. 4. 2020

O víkendu jsem doma uklízel a přitom listoval dalšími Hosty. Bavil jsem se besedami, které tam od ledna 2014 vede Eva K. Odnesl jsem si z té rubriky dojem, že jde o jakési kamenování nepohodlných knih. Například v dubnovém vydání Hosta z roku 2019 u románu Radky Denemarkové Hodiny z olova, kde autorka vyjádřila své dojmy ze svých návštěv Číny, které ji dovedly k pokusu o zpracování určitých obav z vývoje v této zemi a ve světě vůbec, viz např. str. 459: „Za dobu, co byl v Číně, východní Evropu napadl virus. Jako by nějaká vesmírná poušť všechny vcucla a vyplivla nakopírované obaly.“ – pociťuje Eva K. až totální nesoulad se svým osobním světonázorem, což u ní vyvolává až furore. Pokaždé je zarmucující vidět mladou ženskou osobu, jak rozčíleně káže a kárá. A v tomto případě je to zvláště zarmucující, jelikož v oné zemi sice nikdy nebyla, ale přesto o ní má evidentně velkou péči, záleží jí na jejím obraze. Má o té zemi dokonalou představu, totiž vnitřní, visionářskou, představu de facto hluboce osobní, mocenskou, týkající se niterného jáství, upevněnou studiem literární vědy na Filozofické fakultě v Brně, kovanou účastenstvím na hard rock seminářích brněnských literárních vědců.

Tuto visi z Brna otištěnou v besedě v Hostu z jara 2019 luštím dnes jako nástěnnou malbu v jeskyni Altamira. Eva K. konfrontuje své osobní náhledy s románem Radky Denemarkové za pomoci kvazikritických výroků typu:

„Jak napsat román o zemi, kde běhá skoro jedna a půl miliarda inspirací pro literární postavy? Pro jistotu bez postav, jen s tezemi.“

„Tady se operuje na malinkém sebestředném významovém písečku, který se pořád vrací k protektorátu a totalitě – paradoxně z pozice Česka, země s usmolenou historickou rolí a zoufalou politickou reprezentací. Ale máme aspoň toho Havla, což asi znamená, že jím můžeme poručníkovat civilizaci, jejíž kontinuita sahá do dob, kdy se Evropou potulovaly lovecké tlupy v kožiších.“

„A nemají právě Hodiny z olova základ v nějaké poetické představě o Číně, přičemž Spisovatelka se nemůže smířit s tím, že ti zlí komunisté zničili jakousi archaickou čínskost? Evropané často vnímají mimoevropský svět jako rezervoár předmoderní autenticity a běda, když lidé i jinde chtějí mrakodrapy a dálnice.“

Cituji podrobně, neboť výše uvedené v kostce vystihuje úroveň a dnešní význam určitého kolektivu a přístupu. Je to bajka, nebo snad lépe vyjádřeno, karikatura skutečného uvažování, levné zboží, průmyslová kopie. Platí z toho něco, nebo je ještě nějaká jiná možnost?

Přišlo mi, jako bych se na krátko octl ve svém vlastním dospívání. Mladí lidé, kteří ještě nemají dostatečně upevněné myšlenkové postupy ani poznatky z vlastní žité zkušenosti, mívají tendenci ve své činnosti děkovat tomu, koho vidí jako svého mentora. V dřívějších dobách jsem si tak ledacos vysvětloval. Je to vzdáleně podobné imprintingu: když housata v určitém biologickém věku živí místo matky husy nějaký pán, pak se za ním naučí chodit a chodí za ním třeba celý svůj život. Tito lidé pak následují představu, o které si nedovolí pochybovat a která se stala jejich specifickým mlýnským kamenem, s jehož pomocí dokonale rozemelou cokoli, ovšem jen na papíře. Jak jsem výše zmíněné výroky v Hostu objevil, vybavila se mi takřka vzápětí řada jiných obdobných výroků a momentů naznačujících, jak jsou podobné úvahy vykolejené, odvrácené od reality. Zároveň si člověk oddechne, uvědomí si totiž, že se na tom nemusí sám podílet, ani do podobného prostředí sám vstupovat. V dnešní době ovšem stejně už žádné nucené členství v určitých organisacích nikomu nehrozí.

Zatímco v demokratické společnosti je politika oddělena od výroby a obdobně literární kšeft oddělen od literární kritiky, v autokraticko-totalitních společnostech bývá právě tohle úplně naopak, politika si podmaňuje produkci, a protože je podobný způsob pro zajištění fungování společnosti vyloženě neefektivní, snaží se politika násilnou cestou převzít co nejvíce zdrojů, a co se lidského kapitálu týče, vtáhnout všechny do jednotných řad.

V Hostu jen zřídkakdy nacházíme opravdu kritické myšlení, ovšem můžeme tam právě skoro s každým novým vydáním najít replikovanou residuální stopu právě té minulé autokraticko-totalitní doby, a to zejména při podobném fandění té správné straně, jak na výše uvedených výrocích naznačeno. Imprinting pedagogů generace 50., části 60., 70. a 80. let se otiskl do působení pedagogů generace let 90. a následně nacházíme v tisku výše uvedené výroky Evy K. a tak to patrně může jít dál a dál, jelikož v podobně nastaveném prostředí přebytek sebereflexe opravdu nehrozí. Možnosti replikace myšlenkových postupů známých z autokraticko-totalitního období jsou, jak na takovém příkladě zjišťujeme, prakticky neomezené. Stačí jen trochu chtít a už to člověk v sobě má. Na této myšlenkové produkci se odráží ovzduší mého dospívání, což pro mě představuje celkem zásadní fenomén.

Průmyslové, industriální školství. Nátisk požadované názory zrcadlící vrstvy, cosi jako proces výroby hologramu, který je stále tím samým a v každém svém kousku pořád tím samým. Bolestné toužení soudruhů po novém, lepším člověku. Po mlčícím otroku, který se neptá a svět okolo sebe nezkoumá, nekomentuje a především nehodnotí. Bezvýchodnost 70. let minulého století. Téma zrcadla, jež zrcadlí samo sebe a do nekonečna kopíruje každou snítku, která na něj padne. Rozuměj: téma dogmat. Je tak snadné přebírat na Filozofické fakultě správné názory od těch správných lidí, kteří mladého člověka oceňují, chválí a tváří se jako jeho největší kámoši. Výsledkem je replikace 70. let dvacátého století do roku 2020.

V tomto ohledu je snad možné porozumět výše zmíněnému dojmu, že jde o kamenování knih, jelikož právě podobná agresivita a apriorní, na odiv dávané nepochopení, patří k typickým znakům spolků založených na výše naznačených východiscích.

Zdeněk Mitáček