Rád bych zde začal něčím pozitivním – rád bych například pochválil současnou českou architekturu za to, že konečně chytá světový dech, buduje šikmé podlahy a vůbec se tak nějak odvazuje (viz předvelikonoční Respekt t. r.). Jenže jak chválit za něco, co prezentoval Claude Parent už na benátském bienále v roce 1970, o čem tehdy dokonce vydal knihu s Paulem Viriliem a co mu po desetiletí zas a zas vynášelo punc kovaného avantgardisty, naposledy na nedávné monografické výstavě v Paříži s oslavným katalogem a symetricky nepřející recenzí v Journal of Society of Architectural Historians? To je otázka. Proto místo chvály čehokoli spíš připomenu naprosto neodborné a zastaralé úvahy o umění, které si někdy na začátku druhé světové války zapsala Simone Weilová: „Velká část našeho umění je ďábelská. […] Umění nemá okamžitou budoucnost, protože každé umění je kolektivní a kolektivní život už neexistuje. […] Umění se znova zrodí jen z lůna velké anarchie – nepochybně epické, neboť neštěstí vše výrazně zjednoduší…“ Weilová samozřejmě nebyla historičkou ani kritičkou umění. Z jejího životopisu víme, že místo aby studovala pařížskou modernu, obdivovala tak nanejvýš Giotta a další staré mistry. Bylo by nicméně zbytečné spekulovat, zda měla na mysli dobové oficiální umění, nebo avantgardy dvacátých a třicátých let minulého století. Smysl má ptát se, co se od té doby změnilo.

Zatímco avantgardy měly ještě alespoň tušení určitého horizontu, současnost je zcela zbavena jakýchkoli iluzí. Utopismus meziválečné éry vystřídal totální nihilismus, který sice znovu a znovu využívá abstraktní modely a fragmentované formy rozvinuté kdysi avantgardami, právě tak jako využívá jejich zásadní kritiky institucionalizované podoby umění, ale zcela opouští jejich problematický a se vší pravděpodobností falešný, ale stále ještě přítomný étos. Kolektiv neexistuje už ani jako možný horizont, v utopie už nikdo nevěří. Současné umění už není dokonce ani ďábelské – je to naprosto zvětralá forma. Nezbývá než čekat, co se zrodí z lůna velké anarchie, která je tím posledním horizontem, který si ještě umíme představit.