Autorka pobývala mezi srpnem 2013 a červnem 2014 ve Washingtonu. V dubnu 2014 vyšel v Edici RR její prozaický debut Inverzní kyvadlo (klip ke knize ke zhlédnutí zde).
Jeden můj známý před časem prohlásil, že by se ve městě, jako je Washington, ukousal nudou. Nedávno jsem tam strávila deset měsíců. Nebyla to krátká doba, a tak jsem ho musela opravit.
Za prvé, Washington není město. Sice se tak tváří, ale je to nanejvýš teritorium nebo distrikt. Jeho obyvatelé nemohou volit své zástupce do Kongresu, proti čemuž už od roku 1801 protestují. Někteří tvrdí, že by se měl Distrikt stát součástí státu Maryland, kam jeho území původně spadalo. Jelikož ale Washington není stát, nemůže si zrušit vlastní hranice, protože by to bylo neústavní. (Zbytek Distriktu patřil Virginii, která si vrácení stihla včas zařídit.) Se samosprávou to není o mnoho lepší. Do roku 1973 neměl Distrikt primátora, teď ho sice má, ale výdaje na jeho chod stále schvaluje Kongres. Pokud se kongresmani nedohodnou na federálním rozpočtu, v Distriktu nastane rozpočtové provizorium neboli shutdown. (Nezaměňovat za lockdown, krizové uzavření prostoru.)
Shutdown vypadá následovně: federální úřady přestanou fungovat, muzea na centrální travnaté promenádě Mall se zavřou, válečné památníky se obeženou zátarasy, aby se k nim turisté nemohli dostat, zaměstnanci federálních úřadů mají nařízené volno, dokonce si ani nesmí otevřít pracovní e-mail. Památeční vodotrysky přestanou chrlit vodu, v odrazových nádržích se vypne filtrační mechanismus, všechny vodopády se zastaví, federální instituce přestanou fungovat, a to nejen v Distriktu, ale po celé zemi. Jenom burza běží, protože burza se nemůže nikdy zastavit, a kdyby se měla zastavit, tak by to musel dopředu schválit Kongres, což je v dané situaci prakticky nemožné.
Za druhé, v Distriktu si lze užít hodně zábavy. Třeba já jsem chodila běhat. Místní s oblibou běhají kolem Bílého domu. Jednou nebo dvakrát si obkrouží oplocenou část Elipsy a potom pokračují k Washingtonovu monumentu, kde se mohou rozhodnout, zda zamíří doprava k Památníku druhé světové války, minou Památník veteránů korejské války a doběhnou k Lincolnovu památníku, nebo u Washingtonova monumentu odbočí doleva, a to pak mohou po rovince dosprintovat až pod kopec Jenkin’s Hill, na kterém stojí Kapitol.
Moje běžecká trasa vedla rezidenční čtvrtí na samém okraji Mřížky. Pro vysvětlení – základní geometrii Washingtonu tvoří pravoúhlý systém ulic. Myšleným bodem nula je prázdný hrob George Washingtona, který se nachází v podzemních prostorách Kapitolu. Tímto bodem procházejí dvě osy v severojižním a západovýchodním směru, které Distrikt dělí na severozápadní, severovýchodní, jihovýchodní a jihozápadní kvadrant. V severojižním směru jsou ulice číslované, v západovýchodním směru se k rozlišení používají písmena. Zdánlivě v tom je pořádek. Jenomže pozorný chodec si záhy všimne, že v názvech ulic chybí J. Říká se, že autor urbanistického plánu, francouzský architekt, inženýr a voják Pierre L’Enfant, měl potíže s předsedou Nejvyššího soudu Johnem Jayem. Prý s tím měla něco společného jeho žena.
Na Mřížce lze hrát různé hry. Já jsem se tam pokoušela ztratit. Není to úplně snadné. Z domova jsem vybíhala náhodně zvoleným směrem. Následujících deset bloků jsem běžela přímo a přitom jsem počítala, kolik amerických vlajek uvidím. Po deseti blocích jsem zahnula doprava nebo doleva, v závislosti na tom, jestli byl jejich počet sudý nebo lichý. Jiná hra, která protiřečí logice Mřížky, je následující: hráč si náhodně zvolí jeden blok, tedy nejmenší smyčku v topologii Mřížky. Potom si vybere směr, ve kterém se po té smyčce pohybuje tak dlouho, dokud se ho někdo z místních, například prodavač, taxikář nebo bezdomovec, nezeptá, jestli se neztratil.
Za třetí, pokud nastal shutdown, jsou zavřená všechna zajímavá muzea, a ke vší smůle ještě navíc prší, lze se vypravit do zednářského chrámu na 16. ulici v severozápadní části Washingtonu. Na návštěvní hodiny Domu chrámu Svobodných zednářů nemá federální rozpočet žádný vliv. V architektonickém skvostu z roku 1915 sídlí Nejvyšší rada (Mateřská světová rada) Velkých inspektorů inkvizitorů velitelů Domu Šalamounova chrámu třiatřiceti stupňů Starého a přijatého skotského ritu svobodných zednářů jižní jurisdikce Spojených států amerických, zkráceně Nejvyšší rada, 33°. (Ironie stranou, ve dvacátých letech byl Dům chrámu výrazným příkladem americké renesance, která vycházela z přesvědčení, že Spojené státy jsou přímým dědicem ideálů řecké demokracie, římského práva a renesančního humanismu. Na základě hlasování architektů v roce 1932 byl vyhlášen jednou z deseti nejlepších staveb ve Spojených státech.)
Dům chrámu vypadá jako Mauzoleum v Halikarnassu. Vnější obvod stavby je podepřen třiceti třemi sloupy, které jsou třiatřicet stop vysoké. Ze střechy shlížejí dolů čtyři dvouhlaví orli. Před hlavním vchodem jsou dvě mramorové sfingy, na dveřích je klepátko se lvem. Podstavce lamp mají tvar řeckého boha Herma. V Severní zahradě je umístěna busta George Washingtona. Nábytek v prostoru lóže je vyroben z ořechového dřeva, které pochází ze stromů ožehlých padajícím meteoritem odněkud ze Sibiře. Dveřníkova židle je z mramoru a je do ní vytesaný nápis Poznej sám sebe.
Lóže, ve které probíhají zednářské rituály, je vymezena dlouhým čtvercem, který má tvar obdélníku. Obdélník je součástí celkového plánu stavby, která se svými rozměry blíží krychli. (Připomínám, že čtverhrannost hraje v zednářské symbolice důležitou roli, podobně jako pravoúhlost.) Symbolickým středem chrámu je obrazec lóže, který je obklopen třemi malými světly v podobě tří sloupů. Jeden sloup se jmenuje Moudrost, druhý Síla a třetí Krása. Kromě nich by měl být v lóži přítomen také čtvrtý, neviditelný a nehmotný sloup Velkého Architekta Všehomíra. Kde přesně se nachází, to nevím.
Žádná jiná budova v Distriktu toho neřekne o sféře moci víc než Dům chrámu, snad jen s výjimkou Pentagonu, který ale v Distriktu neleží.* Stačí si projít výstavu portrétů důležitých Bratrů a potom nějakou dobu obcházet obrazec lóže v pravotočivém směru.
Za čtvrté, sloupy, polosloupy nebo jiné systémy sloupových řádů jsou ve Washingtonu všude. Kromě monumentů, kostelů, reprezentativních budov nebo drahých hotelů jsou také v nákupních centrech, na průčelích rodinných domů nebo na předních fasádách trafostanic. Sloupy nechybí ani na náhrobcích významných osobností. Příkladem může být pamětní hrobka autora urbanistického plánu Washingtonu, Pierra L'Enfanta. Sloupy většinou slouží jako dekorace. Volně stojící sloupy, které se nachází v Národním arboretu, sice kdysi podpíraly východní portikus Kapitolu, ale když se dostavěla kupole, tak se zjistilo, že se k ní nehodí. Nikdo nevěděl, co s nimi, až byly nakonec převezeny do zahrady a umístěny do těsného sousedství odrazové nádrže, kde jsou tak svobodné, jak jen sloupy v Americe mohou být.
Mimochodem, Pierre L’Enfant si ten náhrobek zasloužil. Byl to on, kdo na konci osmnáctého století navrhl současnou podobu Washingtonu, včetně rozlehlého Mallu. Říká se, že se s ním nedalo vyjít. Choval se dětinsky, své plány nechtěl nikomu kromě George Washingtona ukázat, a proto ho musel George Washington odvolat. Největší chybu ale nejspíš udělal, když přes noc nechal zbořit jeden dům, který stál v cestě jeho urbanistickému plánu, ten dům měl totiž vlivného majitele. Během jednoho roku byl zbaven své funkce a až do konce života psal zahořklé dopisy, ve kterých se snažil domoci autorských práv a odměny za vykonanou práci. Zemřel v chudobě, jak už to v takových případech bývá. Jeho pozůstalost se skládala z tří náramkových hodinek, tří kompasů, několika knih, map a zeměměřičských přístrojů, vše v celkové hodnotě 45 dolarů.
Pierre L’Enfant měl mnoho smělých nápadů. Některé z nich, jako například vodopád na kopci pod Kapitolem, se bohužel nikdy neuskutečnily. Bez jeho rozlehlé promenády na Mallu si naopak Distrikt nelze představit. Byl to on, kdo do pravidelné struktury Mřížky zavedl diagonály. Velmi dobře si uvědomoval, že bez rozlehlých parků není možné stavět památníky a bez diagonálních ulic zase nemohou na Mřížce vzniknout náměstí, na která by bylo možné umístit pomníky nebo jezdecké sochy. Přitom o pomníky, památníky a jezdecké sochy jde ve Washingtonu především.
Protože, za páté, paměť utváří charakter Distriktu. Tohle si zaslouží komentář. Jsou města, ve kterých žádná paměť není. V Los Angeles všichni jezdí autem a nikdo si nic nepamatuje. Město se rozkládá do množiny jednotlivých míst, mezi nimiž není žádný vztah. (Samozřejmě, že se ta roztříštěnost musí nějak zcelit. Tento proces je ale do značné míry náhodný, takže při tom hrozí, že se propojí také místa, mezi kterými není žádná souvislost. Zde vidím počátek pynchonovské paranoie.) Washington je opakem Los Angeles. Paměť se v něm pracně konstruuje. Každý nový monument musí být zevrubně interpretován a obhajován, aby mohl být přijat. Týkalo se to Památníku vojáků ve Vietnamu stejně jako Památníku Martina Luthera Kinga, týká se to také připravovaného Památníku Dwighta D. Eisenhowera podle návrhu architekta Franka Gehryho. Jeho součástí by měly být gigantické, 24 metrů vysoké ocelové desky, zpodobňující rozlehlé středozápadní pláně v Kansasu, kde státník strávil své dětství. Dle posledních zpráv byly dvě z šesti desek z projektu odstraněny, nahradí je dva volně stojící svobodné americké sloupy.
V Evropě minulost číhá na každém rohu, ve Spojených státech to ale neplatí. Historická místa původních obyvatel byla zapomenuta, nová je nemohla nahradit. V tomto kontextu má Washington speciální úlohu. Je to paměťový palác, kterým Američané procházejí, aby si připomněli, co se označuje slovem historie. Protože ačkoliv nějaká paměť v Distriktu je, historie v něm chybí, a památníky s tím nemohou nic udělat. (Tohle ale Američanům raději neříkejte.)
* Kdyby si v roce 1847 Virginie nevyžádala nazpět svůj díl z území Distriktu, mohl mít Washington čtvercový tvar, jehož součástí by byl také Pentagon. Kvůli znovunavrácení půdy se ze zamýšleného čtverce stal nakousnutý diamant. Pentagon se nachází v těsné blízkosti hranice, v místech, která odpovídají předním řezákům.
Foto Borjana Dodova