Výstava Gerharda Richtera v Národní galerii je chvályhodný čin, který vzbuzuje protikladné reakce, podněcuje diskuse.
Ačkoli se malíř Gerhard Richter zabýval rozmanitými styly a postupy, je jeho dílo zvlášť při bližším pohledu poměrně konsistentní. Z pražské výstavy je to ale málo patrné. Doprovodný text k ní se sice snaží vysvětlit, že se malíř díval na své abstraktní i realistické obrazy víceméně stejně: obojí pro něho bylo spojené s realitou, realitou uměleckého díla jako předmětu. Realitou sdělnou ve smyslu myšlenek Georgese Didi-Hubermana (Před časem, Barrister & Principal 2002), že součástí díla je nejen čitelný námět, ale i útržky nevědomých pohnutek, životního a kulturního kontextu, rozhledu a časového proudu. Richterovy obrazy onu schopnost zachytit neviditelné mají.
Je to umělec vážného založení, nevyhledává absurdní, ba humorné situace, tolik blízké převažující české mentalitě, jeho pohled se snaží být neúprosně objektivní. Usiluje tvůrčí cestou uchopit německou minulost, kterou byla vážně poznamenána jeho rodina: otec a dva strýcové bojovali na frontě druhé světové války, teta byla jako schizofrenička „anulována“ v eugenickém nacistickém programu, sám Gerhard byl svědkem zkázy města, v němž bydlel. Pak se rozhodl hledat způsob, jak se s takovými zátěžemi vyrovnat a nemlčet, nenamlouvat si, že celá generace nebo dvě se tak či onak nezúčastnily něčeho, co se vymyká pochopení. Ve svém uměleckém přístupu zvolil jakoby neúčastný, chladný pohled v jakémsi zastaveném okamžiku v nejasném prostoru. Jak sám říká, není ale umělcem angažovaným, minulost je pro něho součástí současnosti, soukromého života, žitého světa.
Na začátek chronologicky pojaté výstavy v Národní galerii jsou zařazeny obrazy, které vznikly podle časopiseckých fotografií, v černobílé barevné škále, ze stejného ovzduší jsou šedé monochromy, ať už strukturované, nebo hladké. Šedá je nijaká, bezobsažná, je barvou tiskových stránek, pojme vše. Stejně neúčastně jsou ale pojaty i barevné vzorníky, intimní fotografie rodiny, velkoformátové barevné vrstevnaté abstrakce, Zrcadlo, Atlas, členové Baader-Meinhof Gruppe, obrazy na skle i obrazy bílé. Obraz může v Richterově pojetí zprostředkovat mnohé, současnost, historickou ránu, okamžik soukromého štěstí, tragédii, nejasnost i nicotu – a dát tomu všemu svým způsobem nekonečné trvání. Prožitek času je dalším klíčovým tématem tohoto malíře.
K takovému vyznění ale pražská výstava bohužel nedospívá, vídeňská výstava z roku 2009 v Albertině s názvem Bilder aus privaten Samlungen byla v tomto ohledu mnohem šťastnější. Samozřejmě je to dáno možným výběrem obrazů, které jsou především v soukromých sbírkách, a tudíž těžko dostupné. Expozice v Albertině také byla o něco rozsáhlejší, třebaže si nekladla za cíl představit celé malířovo dílo – ale ukázala lépe mimo jiné také spojnice mezi Richterovou abstrakcí a realistickými obrazy. Těmi byly na vídeňské výstavě například velkoformátové abstraktní malby pracující – víc, než je běžné – s prostorem a obrazy s leteckými pohledy na město, které se díky radikální výtvarné zkratce ocitají na pomezí abstrakce a reálného zobrazení. Otázku (nad)časovosti a zastaveného okamžiku tematizovaly malby podle amatérských fotografií „z rodinného alba“ nebo ze společenských časopisů i malby jedoucích automobilů. V jejich světle potom vypadala zátiší se svíčkou a lebkou nejen jako reziduum z dávných časů, ale působila také jako opačný postup, něco stálého, neměnného, vlastně svým způsobem konečného.
Kurátoři pražské průřezové výstavy vybrali několik obrazů z téměř každého Richterova tvůrčího období nebo proudu, vystavena byla díla reprezentativní, jako Ema (Akt na schodech) nebo 48 portrétů – hlavní problém je ale v tom, že celkový dojem je přesto mozaikovitý a nespojitý.
Určitého vyjasnění se návštěvníkovi dostává, pokračuje-li v prohlídce z Paláce Kinských i do Anežského kláštera, do jinak prázdné prostory kostela sv. Salvátora. Instalace několika skleněných tabulí za sebou v mírně šikmých pozicích vytváří mlžný svět, v němž lze spatřit mnohé. Mimochodem, otevření přízemních prostor kláštera veřejnosti je samo o sobě velkým obohacením pražského prostředí. Druhým místem přístupným komukoli z ulice je prostor dvora v zadním traktu paláce Kinských, kde jsou promítány filmy doplněné podrobným životopisem na panelech v téže místnosti. Přesto je pořád v celku zpráva, kterou kurátoři o Richterově díle vysílají, v mnohém nejasná.
V každém případě ale i u této výstavy platí, že přinejmenším u realistických maleb Gerharda Richtera může mít leckdo dojem, že si musí pořídit nové brýle, možná i myšlenky a city. S jistotou lze nakonec říci jen to, že jeho malby nejsou necitlivé. Nepatetický a vážný neznamená studený.
Výstavu, která se uskutečnila v kooperaci s Goethe-Institutem v Praze, jako kurátoři připravili Jiří Fajt a Milena Kalinovská ve spolupráci s Gerhardem Richterem a jeho studiem. Probíhá v Národní galerii od 26. dubna do 3. září.
Foto © Lucie Holá, 2017