Nedávný Bubínek Revolveru pojednával o zlých důsledcích, které měl článek Zdenko Pavelky o vystoupení Václava Havla na festivalu Folková Lipnice, publikovaný rok před listopadem 1989 v Rudém právu. Adam Drda ve svém textu připomenul, jak zkreslující je dnes oblíbené mínění, že poslední léta a měsíce komunistické totality v Čechách přinášela jen uvolnění, protože ve skutečnosti je vyznačoval „především neutuchající, resp. sílící útlak“, „výběrově“ zacílený především na disidenty a vůbec lidi v důsledné opozici. Tísnivou četbu Drdova příspěvku však nečekaně prozařuje závěrečné P. S.: „V roce 1989 se Pavelkův článek z Rudého práva stal součástí vystoupení skupiny Ženy na festivalu Rockfest. Občas se uvádí (Pavel Klusák, Jan Burian), že členové skupiny zpívali pasáž ,Škoda kaňky na akci jinak smysluplné…‘ na melodii písně Škoda lásky. Podle vzpomínky jednoho z aktérů to bylo jinak, Pavelkův článek byl čten a ostatní členové skupiny to provázeli písní známou z podání Michala Tučného ,Pověste ho vejš, ať se houpá, pověste ho vejš, ať má dost, pověste ho vejš, ať se houpá, že tu byl nezvanej host…‘.“

Když někdo dokáže tvořivě, přesně a navíc s nadhledem reflektovat něco neradostného, je to vždycky osvobodivé, v tomto případě o to víc, že v rámci festivalu Rockfest, konaného pod záštitou Socialistického svazu mládeže, to byl husarský kousek, ne zas tak vzdálený tomu z Lipnice. Za pozornost ovšem stojí i skutečnost, jak bylo toto vystoupení Žen následně tradováno, přesněji řečeno, jaké ve skutečnosti bylo. Není to detail.
 


Scénka U bufetového stolu, Filip Topol, Jaroslav Švec, Zdeněk Hmyzák Novák, Radomil Uhlíř


Podoba evokovaná Pavlem Klusákem a Janem Burianem ladí s představou všeobjímající dechovkové lidové bodrosti spojené se sentimentální a sebelítostivou reminiscencí, jež jsou v Čechách tak oblíbené – a poetice Žen, tak jak jsem ji poznala u mnoha jejich jiných vystoupení, vůbec neodpovídá. Podoba druhá, kterou potvrdil jeden z přímých aktérů Zdeněk Hmyzák Novák, nese významy podstatně hlubší, tvrdší, ba mrazivé, byť díky hravé práci s jemnými nuancemi, včetně komických, neprvoplánové. Obraz muže, který čte příslušnou pasáž z Rudého práva, zatímco další kolem něj na notu country (avšak tu místní „normalizační“ – text a hudba Zdeněk Rytíř) již řeší, co s „nezvaným hostem“, o němž článek pojednává, docela přesně souzní s Drdovým popisem totalitní mašinérie: „Po dehonestujících příspěvcích v Rudém právu často následovala aktivita různých institucí (krajských, okresních a místních výborů KSČ, organizací SSM, Národní fronty atd.), přičemž ,adresátům‘ zpravidla stačil náznak (zaznamenali jsme ,provokační záměr‘) a sami již na základě dlouholeté praxe dovodili, jak se mají zařídit.“ Motiv šibenice, který zazníval v pozadí předčítaného Pavelkova textu, tu přitom neznamenal ani humor příliš černý, ani nadsázku zas tak přepjatou. Stačí si znovu uvědomit, že nedlouho po Lipnici šel Václav Havel opět za mříže, a představit si, jak by s ním soudruzi taky mohli naložit, kdyby se nepsala osmdesátá, nýbrž padesátá léta.

A abychom tu zas neskončili jen u skličujících východisek a souvislostí, uvedu ještě doplňující osobní svědectví Zdeňka Hmyzáka Nováka. Jedním z těch, kdo na Rockfestu z názorových důvodů odmítali hrát, byl Filip Topol. Když se ale dozvěděl, co tam Ženy pro onen ročník chystají, zalíbilo se mu to a svolil, že se s nimi účastní jejich vystoupení, avšak pouze ze zákulisí. Odtud se pak nakonec po začátku čísla nechal zlákat i na viditelnou část jeviště a připojil se k těm mužům z Žen, kteří četbu textu z Rudého práva provázeli zpěvem dotyčné písně. Bezprostřední ohlas publika prý byl nemalý, následné diskuse nad interpretacemi slyšeného a viděného potvrdily mnohovrstevnatost tohoto malého, leč pozoruhodného multižánrového klenotu.