Slovenský spisovatel a disident Dominik Tatarka zemřel v květnu roku 1989. Patřil mj. k okruhu samizdatového časopisu Obsah – jednou za měsíc se jeho pražští autoři, jednou za kvartál i Moravané a Slováci scházeli po bytech. Tatarka nám před svou smrtí napsal dopis, kde prosí přátele z Prahy, aby na jeho pohřeb do Bratislavy nejezdili. Jeho přáním bylo, abychom se setkali na Vyšehradě, našli oblázek, na který každý z nás plivne, a pak sešli k železničnímu mostu a kamínek hodili do Vltavy.
To jsme mu splnili. Když Milan Jungmann obcházel společnost s oblázkem v ruce a my plivali, prostě jsme se při tom museli smát. Tatarka to určitě věděl předem, a proto takhle zrežíroval.
foto © Viktor Stoilov
Na fotografii je Lenka Procházková, Jaroslava Lopatková, Jana Červenková, Milan Jungmann, Ludvík Vaculík.
Na druhém snímku stojíme už pod obloukem železničního mostu: zleva dole v podřepu Přemysl Rut se synem, Olga Havlová, Jana Červenková, vzadu vyčnívá Václav Havel, dítě před ním Jan Lopatka ml., Milan Jungmann, Jaroslava Lopatková, Eva Štolbová, Maria Procházková, Lenka Procházková (na kočárku Jožin Vaculík) a Jan Handzel ml. Ludvík Vaculík se mocně rozpřahuje a hází oblázek do Vltavy.
foto © Viktor Stoilov
Není to bezvýznamná stavba, pražský železniční most. Vlastně by se dalo říct, že tenhle most je i mostem české literatury… Je ale spojen nejen se jménem Franze Kafky a literaturou disidentskou.
Za druhé světové války bylo samozřejmě zakázáno držet doma zbraně. Můj otec si ve třicátých letech koupil revolver na sebeobranu, chtěl dělat taxikáře. Zbraň potom neodevzdal, ale schoval ve skříni, prý se bude ještě hodit. Přišla ale heydrichiáda, chodily prohlídky po domech a maminka se bála, že revolver u nás najdou, za to se tenkrát střílelo. Zabalila ho do mých plínek, strčila mi ho pod zadeček do kočárku a vyrazila na procházku k mostu. Železničnímu, byl nejblíž. Dojely jsme skoro doprostřed, maminka se rozhlídla, předstírala, že hází drobečky rackům a vyhodila i nebezpečný balíček... Zmiňuji se o tom ve své knížce Kurs potápění, která vyšla v roce 1998. Před několika lety se v novinách objevil článek o tom, jak někdo čistí koryto Vltavy. V místech kousek od mostu byl nalezen tatínkův revolver. Měl správný rok výroby a nebylo z něj vystřeleno, to odpovídá. A kousek od něj ležely v bahně dva „bubíňáky“, revolvery staršího ražení. To už mi bylo jasné, že ty tam mnohem dřív, v době první světové války, hodil otec Františka Janoucha, našeho atomového inženýra, literáta, disidenta, exulanta a zakladatele Nadace Charty 77, který o své rodinné historce s železničním mostem taky napsal, ještě mnohem dřív, v exilové korespondenci s Jiřím Pelikánem.