Karel Piorecký publikoval v loňském roce ve Tvaru (č. 2, č. 4 a č. 8) úvahy o současné literární kritice, souhrnně nazvané Kritika kritérií: Seriálové čtení z českých recenzí a kritik. V úvodním dílu (S kritérii, nebo bez?) předložil hned zkraje sebejistě tvrzení, že „absence reflektovaných kritérií je tím, co současným českým recenzím a kritikám chybí nejvíce a přivádí je do stavu krize“. Tuto tezi-závěr formuloval předtím, než předložil čtenáři ověřitelnou práci s prameny a především než ji pravděpodobně vůbec podnikl – což se mu vymstilo hned ve druhém dílu. Tam – tentokrát již na základě práce s konkrétními texty – záhy konstatoval: „Rozhodně jsem nevstupoval do práce na tomto seriálu s iluzemi o tom, jak velké bude množství přečtených textů, které mi dovolí analyzovat a posuzovat uplatněná kritéria. Realita mě však přesto překvapila. […] Sotva tento seriál začal, už se řítí do marginality. Ale co.“ Je-li Piorecký v kritice opravdu příznivcem formulovaných, reflektovaných kritérií a víceméně konzistentní představy o hodnotě literárního díla a volá-li v tomto směru po „typu myšlenkové práce, s nímž se dnes […] příliš nepočítá“, je obzvlášť nápadné, že se sám do bilančního komentáře současné literárněkritické praxe pustil bez promyšleného rozvrhu. Nemluvě o tom, že se chce zabývat identifikací a analýzou kritérií a jedním dechem dodává, že kritéria v současných recenzích v zásadě uplatňována nejsou.
Nesrovnalost, která se mu tváří v tvář pojednávaným textům vzápětí vyjevila, ho ovšem v jeho odhodlání seriál za každou cenu sepsat nezviklala. V pokračováních se za běhu přizpůsobil situaci a kýžená kritéria se pokoušel z pojednávaných recenzních textů lopotně abstrahovat a zobecňovat – nadále se tak věnoval především „předvádivosti“ a etickému hodnocení. Nejasnost celého Pioreckého podniku může však vysvětlit fakt, že je jeho pilotní příspěvek bez redakčního upozornění z velké části velmi věrnou parafrází a místy doslovnou recyklací jeho článku Nic než autor (A2 č. 20/2014 na téma Soumrak literární kritiky). „Ale co,“ řečeno s Pioreckým.
Pioreckého úvodní díl kromě toho představuje nekoherentní koláž odkazů na autoritativní texty o kulturní krizi nebo kritice. Mezi nimi jsou například jako reprezentativní teoretici dvou údajně protikladných pojetí literární kritiky, tvořících podle Pioreckého přímo typologickou dichotomii, uvedeni Václav Černý a Walter Benjamin. To má být doloženo efektními, avšak z kontextu vytrženými citáty; u Benjamina navíc Piorecký cituje český překlad Martina Rittera z výboru Teoretické pasáže, kde je ale daný úsek pouze velmi malou výsečí z Programu literární kritiky. Benjaminovo dílo je ovšem samo o sobě značně fragmentární a o to větší citlivostí a obezřetností by měl při jeho čtení disponovat interpret. Piorecký zdá se například nebere v potaz, že „imanentní kritika“ je rovněž termínem souvisejícím s kritickou teorií společnosti a postupem spjatým s praxí Frankfurtské školy. Charakterizovat Václava Černého jako představitele imanentní kritiky s odkazem právě na Benjamina bez dalšího komentáře a vymezení je zavádějící. Černého „empatická“ kritická metoda navíc není tak rozvolněná a nepromyšlená, jak Piorecký naznačuje – požadavkem vědeckosti a zodpovědnosti k pojednanému dílu naopak Černý polemizoval s libovůlí, psychologismem či kritikou dogmatickou. Na případné limity jeho pojetí zevrubněji upozornili v diskusi jiní už po vydání citovaného spisu Co je kritika, co není a k čemu je na světě roku 1968 (výbor z reakcí je otištěn v Kritickém sborníku č. 1/1993) – což Piorecký také nezmiňuje.
Z citací není zřejmé, proč volí Piorecký právě je a jaké paralely to umožňuje nahlédnout, jejich původní souvislosti v lepším případě pouze naznačuje a nedovoluje čtenáři sledovat, za jakých předpokladů je lze vztahovat k naší současnosti. Vytváří sledy disparátních výroků, u nichž „na vysvětlenou“ uvádí pouze takové formulace, jako že Grossmanova slova ze stati O kritice z roku 1948 „přenesena do dnešního kontextu přiléhají na současnou situaci až překvapivě dobře“. V Grossmanově případě svého čtenáře Piorecký nadto mate ledabylým zacházením s pojmem „krize“ a svým mlhavým, až indiferentním postojem k problematice vůbec. Autor s odkazem na Grossmana pravděpodobně naráží na myšlenku o nevyhnutelnosti prožití krize, jež je přirozeným příznakem přelomu, přechodnou fází před zrodem nového. Grossman v textu O kritice, z něhož tu Piorecký cituje, ale také píše, že úkolem kritiky v období krize je orientovat: „A nikdy jindy není tento orientační smysl tak naléhavý a nutný jako právě v okamžiku přerodu, kdy jsou všechny hodnoty rozkolísány a kdy se dosah takto zaměřené kritiky promítá – jak vidíme třeba dnes u nás – z oblastí speciálně uměleckých do oblastí obecně kulturních a sahá až ke kořenům základních duchovních principů, které jsou dnes ve hře.“ Jakým směrem ale literární kritiku v krizi orientuje sám metakritik Piorecký, když po tom všem na závěr ještě v duchu Grossmanovy stati, na niž odkazuje, prohlásí, že: „Nová cesta se pro literární kritiku ještě nezrodila. Nezbývá tedy než vydat se po cestě staré“?
Taková vágnost ovšem není ve zdejší současné literárněkritické reflexi ojedinělým jevem. Piorecký (který ostatně opominul také zmínit, ba otevřeně tematizovat, že sám je i aktivním literárním kritikem) našel se svou metakritickou metodou nedávno souputníka v Romanu Kandovi. Ten publikoval 12. 10. 2016 na Ravtu, internetové odnoži časopisu Tvar, na obdobné téma text s názvem O klinické smrti literární kritiky. Kandovým „vznešeným výběrem“ a nostalgickým ohlédnutím do dob, kdy se literární kritice dařilo lépe než dnes, jsou pro změnu šedesátá léta. O kritice z této dekády praví: „Avšak zejména to byla doba, poslední okamžik před nástupem postmoderní ‚posthistorie‘, kdy i recenzent malé knížky mohl mít pocit, že může osedlat dějiny a jet na nich jako na tmavém hřbetě velryby. Aspoň na chvíli, než skončí pod hladinou nicotnosti a zapomnění.“ Nezbývá než doufat, že je tato originální koncepce nějakou rafinovanou sebeironií, zvlášť pokud ji vztáhneme k autorovu požadavku na literární kritiku, jenž vzápětí formuluje takto: „Mám rád kritiky, kteří jsou čitelní […] čtenář by měl vědět, proč kritik mluví tak, jak mluví, a měl by to ovšem vědět hlavně kritik sám.“ Svůj záměr srovnat současnou situaci s kritikou šedesátých let již Kanda zaměstnaný vytvářením podivných metaforických obrazů nestihl naplnit, zato s odkazem na svou redakční kolegyni Olgu Stehlíkovou a její sousední text na Ravtu volně pokračoval „jednou poťouchlostí“, již mělo představovat pár poznámek k tzv. šovinismu v literární kritice.
Podobně jako Pioreckého seriál svědčí i Kandova úvaha především o absenci představy o tom, co chce vlastně sdělit. Takové psaní se příznačně vyznačuje i zmatenou prací s citacemi a autory, na něž se odkazuje, svévolí a ahistoričností. Do jednoho textu se nasázejí různá bezpochyby důležitá jména (u Kandy jsou to Immanuel Kant, Karl Marx nebo Witold Gombrowicz), aby byl snad čtenář oslněn pisatelovou erudicí a nad dalším už moc nepřemýšlel. Kanda se tak například svěřuje, že jeho ideálu kritika stojí nejblíže Jan Lopatka, „jehož chápání literatury jako šifry lidské existence v sobě obsahuje jasnost, nicméně vždy i kus nedořečenosti, něčeho, co doříct prostě nejde, jinak bychom upadli do schematismu“. Tady nemá čtenář před sebou pokus o interpretaci, s nímž by případně bylo lze polemizovat, ale faktickou chybu. Sousloví „šifra lidské existence“ Jan Lopatka nepoužíval, jde o editorský název výboru jeho textů z roku 1995 – v něm by se Kanda mohl v Ediční poznámce Michaela Špirita na straně 495 dočíst něco víc o vzniku a souvislostech daného slovního spojení. Pleonastické sousedství „nedořečenosti“ a „něčeho, co doříct prostě nejde“ je u Kandy pak už pouhý detail. Půvabné je, že podobně jako se Karel Piorecký odvolává na „myšlenkovou práci“, Kanda ukazuje prstem na „banální frázi“ a „intelektuální lenost“. Nad vším pak visí otázka, zda je palčivější ona krize naší současné literární kritiky, nebo diletantismus její údajné reflexe.