Mezi obrazy mě vždycky fascinovaly portréty. Mám na mysli typ malby zachycující přítomnost konkrétní individuality, kdy u autora cítím otevřenost jeho Já k druhému – k Ty. Takový obraz říká: Pohleďme na tohoto našeho bližního. Ale slyšíme i malíře: Je tu se mnou, zaujal mě, kéž bych ho svedl namalovat tak, aby na obraze byl právě on. Velázquezovy trpaslíci, ale třeba i práce Vuillardovy, k nimž řekl: „Nedělám portréty, prostě maluji lidi v prostředí, kde žijí.“
Dnes je i pojem portrétu rozostřován, v honbě za tzv. aktualizací žánrů se tímto štítkem zhusta označují i práce, jejichž obsah leží jinde. Považuji to za jeden z průvodních jevů toho, jak se oslabuje cit pro věrohodné zpřítomnění. Jsme obklopeni nekonečným počtem tváří a figur, hledí na nás z billboardů, plakátů, obálek časopisů, bannerů, letáků, displejů, klipů, videí, odevšud, a ačkoliv nás svou vizuální podobností s lidmi vehementně přesvědčují o své autenticitě, rozhodně to zpravidla nejsou jedinci z masa a kostí, jsou to figury-žoldáci nejrozmanitějších idejí a cizích zájmů, a většina z nás tomu dávno uvykla, v tom vpádu avatarů mamonu nějakou opravdovost už ani nepostrádá. Spokojí se s takovými konstrukcemi obrazu člověka a netouží vnímat živoucí obrazy bližních.
Přitom vztah Já-Ty, vědomí druhého, je člověku vlastní odnepaměti a zkoušet jeho konkrétní projevy zachytit malbou je stejně přirozené jako pokoušet se je vyjádřit slovem. A i když v obecné rovině obsahu můžeme nanejvýš pouze důstojně zopakovat, co bylo mnohými v minulosti už vyjádřeno mnohokrát, vždy je tu prostor pro přirozený posun a „inovaci“ – toho, čím je zeitgeist ve vztahu k jedinci. Takového posunu ovšem nelze dosáhnout programově, tvůrce musí mít cit a štěstí. Srovnáme-li prastarý fajjúmský portrét s některou prací vynikající současné portrétistky Anny Lukashevsky, vidíme v obou případech portrét-hlavu – mužskou tvář s její fyziognomií i psychologií. Na tom, co je v obou případech zjevením – esenciálním zpřítomněním –, se podílí mimo jiné strukturovanost vnímání prostoru, ale také prosté zacházení s materiálem. Oba aspekty se v průběhu časové vzdálenosti mezi autory samozřejmě proměnily, nejsou ovšem myslím jen vnějškovou změnou formy, instinktivně ustalují i obsah – životnost. Oba portréty přesvědčují, vazba Já-Ty je ale v nuancích různých úrovní realizována jinak. Autor ji však může mít pod vědomou kontrolou jen v poměrně malé míře.
Fajjúmský mumiový portrét a práce Anny Lukashevsky
I proto se dnes na vysokých uměleckých školách (a tady pomíjím ty, které se věnují fotografii a filmu, protože tam situaci neznám) na portrét většinou hledí jako na slepou cestu. I studie jako základ pro portrét je obecně na ústupu, vyučující ji svým studentům mnohdy vymlouvají jako ztrátu času, kterou se „velkého umění“ nedoberou. Občas žertuji o tom, že se možná dočkáme doby, která jako první po velmi dlouhém čase kontinuity nedostojí této kategorii něčím alespoň solidním. Výstižná byla poznámka Štěpána Noska v cyklu Sedm v Revolver Revue (č. 121/2020) o tom, že současné výtvarné umění „se neiluzivnímu pohledu do tváře a nelomenému zobrazení postavy vyhýbá, lépe řečeno před nimi utíká, seč může, fabrikujíc pro to nejroztodivnější výmluvy“. Naštěstí jsou tu i výjimky, které mě plní nadějí.
Zaujaly mě malby studentky FaVU Olgy Nové. Ptal jsem se jí:
Olga Nová, Vlastík, 32 × 24 cm, tempera na sololitu, 2023, foto: archiv Olgy Nové
Představ prosím slovy svůj malířský projekt Návštěvy.
V jeho rámci navštěvuji seniory v intimním prostředí jejich vlastních domovů, kde je portrétuji, zatímco s nimi zároveň hovořím a naslouchám jim. Podstatný je pro mě proces, k nejdůležitějšímu okamžiku dochází ve chvíli, kdy s portrétovanými trávím čas a navzájem se obohacujeme. Oni se také stávají prvními recipienty. Výsledné portréty vnímám spíš jako záznam.
Olga Nová, Alenka Fialová, 29 × 20 cm, tempera na sololitu, 2023, foto: archiv Olgy Nové
Olga Nová, Ivanka, 30 × 28 cm, tempera na sololitu, 2023, foto: archiv Olgy Nové
Co pro tebe znamená portrét?
Zachycení specifického okamžiku, doby. Vzájemné působení. Při portrétování mě vždy zajímá výraz, zobrazení člověka skrz subjektivní vnímání umělce.
Olga Nová, Pan Ptáček, 33 × 25 cm, tempera na sololitu, 2023, foto: archiv Olgy Nové
Ke zpodobování lidí, ať už s jakýmkoliv záměrem, se už nějaký čas používá spíš fotografie nebo video, proč v tvém případě malba?
Uvažovala jsem o tom, jak se věnovat malbě pro mě smysluplným způsobem. Přišla jsem na to, že potřebuji být v živé interakci s okolím, vnějším světem. Ráda bych malířství pomáhala dýchat a nechci o to usilovat za zdmi ateliéru. Malba podle mého názoru umožňuje větší stylizaci, rozmanitější hru s barvami tvořící náladu, líp odpovídá dětské nadsázce i ve smyslu podvědomého zdůraznění detailů, pro malíře významných. Část ne zcela přenositelného zážitku v malbě naopak zůstává na rozdíl od audiovizuálních nebo textových možností skryta, ale to je možná správně.
Olga Nová, Vašek, 33 × 33 cm, tempera na sololitu, 2023, foto: archiv Olgy Nové
Olze Nové se v mých očích podařilo to, o čem sám jako malíř dlouhé roky jen sním a co na výstavách současného výtvarného umění vídám pomálu. Pobýt v okamžiku dialogu s druhými, které zpravidla z nějakého důvodu (zde například pro věkový rozdíl) přehlížíme schematickou optikou (social statut judgement), v takovou chvíli zvláštní vzájemnosti skrze malbu se může otevřít cesta oním nepředpokládaným směrem, kdy vznikne práce, již z pozice ateliérového umělce-laboratorního výzkumníka nemáte nikdy šanci udělat.
Přirozená věc – portrét.