Nostalgie po starých časech prostupuje světovou literaturu od pradávna. Už Hésiodos se v 8. století před Kristem ohlíží po ztraceném zlatém věku, kdy prý lidé žili bezstarostně jako bozi. Idea pokroku rezonovala v kulturních dějinách až do konce středověku mnohem slaběji, na vůdčí princip lidských dějin ji postupně povýšil teprve rozvoj moderních věd a technologií. V posledních dvou třech stoletích se pokrokovost stala téměř povinností, a to zejména pro reprezentanty veřejného mínění v čele s politiky, novináři či učiteli. Tím se ovšem také dost zbanalizovala. V krásné literatuře, ale třeba také filosofii, se vyvinul silný protiproud, který zaslepené pokrokářství problematizuje a vyžívá se v podvratném pěstování zpátečnictví. K jeho klasikům patří kupříkladu Gilbert Keith Chesterton, Evelyn Waugh či William Faulkner, u nás se této role s mimořádně sarkastickou invencí zhostil Josef Váchal. Také uměnovědec, esejista a básník Josef Kroutvor rád podléhá půvabům staromilství. Věnoval jim i svoji poslední knížku Chvály, pocty i rozpaky. Úvahy o řemesle, obyčejných věcech a krajině (Pulchra 2015, 168 s.).
Pražská studia filosofie, historie a dějin umění dovršil Josef Kroutvor (nar. 1942) koncem šedesátých let ročním pobytem na univerzitě ve francouzském Besançonu a dalších třiatřicet let pracoval ve sbírkách plakátů, užité grafiky a fotografie Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Věnoval se především období od poloviny 19. století do poloviny století následujícího. Nezaměřoval se přitom jen na umělecké artefakty, ale také na památky někdejší každodennosti a zkoumání životního stylu, o němž vypovídají. Kromě toho se jako svérázný dandy účastnil kulturního života v různých neformálních pospolitostech, mimo jiné v básnickém hnutí Česká groteska, pro něž v roce 1980 sepsal programový manifest a sestavil památnou samizdatovou antologii Škola české grotesky. Jeho texty se dlouho šířily jen ineditně mezi přáteli, výjimkou byla knížka Hlava medúzy, která vyšla roku 1985 v pololegálním Jazzpetitu. Po roce 1990 vydal více než dvacet knižních titulů včetně filosofické prvotiny Živly, na níž pracoval už v Besançonu. Jeho knihy zahrnují monografie umělců, kteří mu jsou blízcí (Egon Schiele, Gustav Klimt, Josef Váchal, Jiří Sopko), i uměleckých oborů (plakáty, hrnčířství, fotografie), několik básnických sbírek, ale především esejistické soubory volně zaměřené na určité kulturní fenomény (kavárny, cestování, móda) nebo osobnosti (K. H. Mácha, Bohumil Hrabal).
Řada Kroutvorových knih vyšla v souvislosti s výstavami, na nichž se podílel jako kurátor. Jeho celoživotní profesi nezapřou ani eseje v poslední knížce: jako by tu pro čtenáře připravil rozsáhlou muzeální expozici, v níž jsou hmotné exponáty zastoupeny jejich literárními evokacemi. Hlavní téma, jímž jsou dnes opomíjené hodnoty starých časů, je prezentováno dílčími průhledy do vybraných oblastí. Hluboce zažitý smysl pro estetické jevy, který autor osvědčoval jako uměnovědec při zkoumání uměleckých výtvorů člověka, využívá nyní k úvahám o díle živlů, organického růstu či rozpadání, ale také o anonymní řemeslné práci a tradičním životním stylu. Uvádí nás do starých papíren, skláren, truhlářských či keramických dílen, píše o kamení, stromech, lesech i pralesech, o dynamických kompozicích mračen a kouřů z továrních komínů na obloze, o architektuře lidských příbytků, o venkovských hospodách i o kaligrafickém půvabu účtenek, na nichž hospodští zaznamenávají útratu. Závěrečné eseje nám s jistou dávkou autostylizace naznačují, jak knížka vznikala. Náruživý chodec Kroutvor si na své procházky bere malý zápisník a špačka tužky. „Chůze uvolňuje myšlenky, to věděli už peripatetici ve starém Řecku. Myšlenka, nějaký postřeh, něco, co je třeba zaznamenat, přichází samo, není ani třeba něco vymýšlet,“ píše.
Své úvahy Kroutvor navenek spřádá a zaznamenává s nenuceností fejetonisty, čtenář však brzy nahlédne, jak pečlivě si vybírá materiál a jak důkladně jej promýšlí a zpracovává. K nenápadné dokonalosti poctivého řemesla, jež nedbá na efemérní efekty, se přibližuje už svým průzračným literárním stylem. Je přesvědčen, že píše o věcech potřebných a závažných, které si nezaslouží ležérní žurnalistický nadhled. V porovnání s divokými publicistickými půtkami v denním tisku působí jeho lamentace poněkud archaicky a chvílemi snad i naivisticky, ale má své kouzlo. Jako bychom se při četbě setkávali s aktualizovanou verzí starozákonního proroka pobouřeného úpadkem poměrů v Jeruzalémě, zde se však Svatou zemí stává tradiční česká krajina se svými městečky, vískami a samotami, jež postupně zaniká pod náporem nových časů. V některých apelech občas zazní ekologické tóny, které jsou ovšem na hony vzdálené ideologickým masážím, zato vycházejí z hluboce konzervativních instinktů obdivovatele přirozeně krásných věcí, jež by neměly podlehnout „vývoji“ a „pokroku“. Při svém sledování zašlých stop vynechává sakrální památky. Možná soudí, že už jsou dostatečně zmapovány a mají i bez něj spoustu vlivných přímluvců mezi památkáři, věřícími i v církvích.
Minulost, do níž se v knížce noříme, má několik časově odlehlých vrstev. V té nejhlubší nalézáme pouze odvěkou přírodu, nezávislou na přítomnosti člověka: hory, balvany a skály, světlo a tmu, rostlinstvo, větry a proměny počasí. Chvála ohně a dobré hlíny připomíná archeologické nálezy nejstarších lidských výtvorů, na něž dodnes navazuje úctyhodná činnost hrnčířů a keramiků. Většina textů se nicméně váže až k tradicím novověku, zejména baroka, jehož vliv dlouho přežíval ve způsobu venkovského života a jejž dodnes rozpoznáváme v pozůstatcích někdejší krajinné kultivace i v architektuře a zařízení starých chalup, hospod a statků. Plodem baroka jsou i staré aleje kolem silnic, které pochodujícím armádám poskytovaly stín před slunečním žárem a při podzimních návratech z bojišť doplňovaly jejich stravu čerstvým ovocem. Kroutvor oceňuje i manufakturní počátky průmyslu, například buquoyské sklárny, jejichž výrobky dle jeho názoru nepřekoná co do krásy žádná moderní produkce. Asi nejdůvěrněji je ovšem spjat s obdobím, jež bezprostředně předcházelo zkázonosnému řádění všeobecné modernizace, tedy s romantismem, jehož nástup se časově shoduje s počátky průmyslové revoluce. Oslavuje pěší putování po cikánských stezkách, s jakým tehdy začínal Karel Hynek Mácha, a hojně se zabývá zakladatelskou lekcí H. D. Thoreaua, který se zhruba v téže době uchýlil před civilizací do chaty v divočině, čímž navázal na dávné eremity, ale zároveň inspiroval budoucí skauty a trempy. Do svého živlu se Kroutvor dostává, obzvlášť když líčí pokusy o návrat k estetice tradičních řemesel, jaké učinilo anglické hnutí Arts and Crafts, rakouské Wiener Werkstätte, český Artěl a zejména japonská škola mingei, jež se uplatnila až po první světové válce. U těchto tendencí autorova nostalgie po minulosti ustupuje, neboť v nich spatřuje východisko pro budoucnost.
Nejznatelnější jizvy v krajině i lidských životech po sobě podle Kroutvora zanechalo nejen půlstoletí socialistických totalit, ale i divoký kapitalismus po roce 1989. S tím souhlasíme, pokud jde třeba o lány řepky olejky, avšak se soukromým vlastnictvím se do krajiny naopak vrátily třeba pastviny s desítkami pasoucích se koní a stády ovcí, které jí sluší a prospívají, a také mnohé vesničky zkrásněly, když se z nich vytratil normalizační břízolit. Ambivalentní myšlenky vzbuzují u čtenáře i Kroutvorovy chvály starých domů s tradičním venkovským nábytkem a nářadím. Nelze si nevybavit specificky český fenomén chalupářství, jež před více než půlstoletím vzešlo ze skutečnosti, že po vyhnání Němců z pohraničí a socialistickém rozvratu venkova byla opuštěná stavení k mání za babku. Po krátké hegemonii hypermoderního bruselského stylu z konce padesátých let se do módy nadlouho dostaly starožitnosti a staré věci vůbec. Kdo chtěl být in, vyzdobil svou chalupu koly od žebřiňáku, mlýnskými kameny, moždíři, máselnicemi a jinými pozůstatky zašlých časů. Mnohé ty předměty měly jistě svou krásu, avšak jejich dekorativní nakupení často nikoli, jak občas vídáme dodnes.
S Kroutvorem nemusí každý a ve všem souhlasit. V knize předkládá osobní vyznání, která mohou leckomu připadat trochu přepjatá. Není divu, když odsuzuje masový hédonismus konzumní společnosti a zavrhuje televizi, aby tím víc pochválil dle jeho mínění vytříbené rozhlasové programy kulturní stanice Vltava. Znechuceně odmítá i valnou část knižního sortimentu, snad že ty knížky nebyly napsány špačkem tužky do zápisníku, ale rovnou do počítače, a to převážně s vidinou honoráře. Sám s ním sdílím sympatii k nízkotirážním titulům s prostou, ale noblesní typografií, také obdivuji drobné knižní skvosty a rukodělné bibliofilie, nicméně si dobře pamatuji, že mne kdysi k zájmu o literaturu přivedlo dobrodružné čtivo s dryjáčnicky barevnými obálkami. Rozhodně bych je nynějším dívkám a hochům, pokud vůbec čtou, neupíral.