V předchozích dvou textech jsem zde psal o vpravdě epochální události, jejíž mimořádné výročí se rychle blíží, u nás zatím téměř bez povšimnutí. Dne 8. září to bude přesně 500 let od chvíle, kdy se ve španělské Seville završila první cesta kolem světa – na pobřežní molo tam vystoupilo 18 odraných námořníků z jediné lodi, torza zbývajícího z původní flotily, jíž velel Fernão de Magalhães. Připomněl jsem písemný zdroj, z nějž lidstvo dosud především čerpá informace o té tříleté pouti: Zprávu o první cestě kolem světa, kterou sepsal Ital Antonio Pigafetta, jeden z přeživších. Ty informace jsou nesmírně důležité a asi mnohdy také zdrcující pro všechny, kdož chovají idealistické představy o ušlechtilosti tehdejších mořeplavců nebo čisté povaze původních domorodých obyvatel. Přesněji řečeno: byly by zdrcující, kdyby tato zpráva v našem prostředí vešla ve větší známost, což se nestalo, přestože vyšla již ve dvou českých překladech (Mladá fronta 1975, překlad Vladimír Mikeš; Argo 2004, překlad Josef Hajný).

Soudím však, že Pigafettův text je mnohem víc než zdrojem cenných historických, ale i antropologických, přírodovědných, zeměpisných či astronomických informací. Je strhujícím uměleckým dílem, třebaže zjevně nezáměrným – vznikla pouze jako „hlášení“ autora, takto člena rhodského řádu, svému představenému. Pigafettovo dílo je však důkazem toho, co zmůže kouzlo nechtěného, a především dokladem toho, že velké literární dílo může vzniknout i bez spisovatelských ambicí. Podle obvyklých kritérií, jimiž spisovatele běžně posuzujeme, působí Pigafetta jako pouhý neohrabaný pisatel, který často ani neudrží vyprávěcí linii, chybí mu smysl pro jednotu stylu, schopnost sledovat podstatné, místy i soustředěnost a střídmost. Několikrát opustí líčení se slovy „abych nebyl rozvláčný“, což se většinou děje na konci odstavců, které jsou rozvláčností samou. Několikrát neorganicky text přeruší vloženým slovníčkem základních pojmů z jazyka domorodců, líčení Magalhãesovy smrti v bitvě na Filipínských ostrovech je zase přetíženo přehnaným patosem, podrobné výčty zboží, určeného k obchodování, jsou téměř úmorné a některé důležité dramatické epizody cesty naopak zachycené povrchně. A přece je celek té zprávy překvapivě dokonalým literárním obrazem, změny vyprávěcích způsobů, stylů, žánrových postupů působí dohromady jako monumentální variabilní pásmo, odvíjející se před čtenářem v horečnatém rytmu.

Neumělý zápis to podstatné nedokáže definovat, ale nakonec je jaksi samovolně „prořekne“, což působí mnohem silněji. Jazyk bez literátských rafinovaností je schopen stvořit okouzlující obrazy, jejichž součástí je umělecká naivita pisatele. U Pigafetty nenajdeme psychologizující úvahy, ale strohé věty vypovídají o tíze a složitosti prožívaného mnohem výmluvněji. Komika je nezáměrná, a tedy odzbrojující, cyničnost jakbysmet. A nesoustředěnost při psaní, neschopnost dodržet „proporce vyprávění“, skákavá pozornost, zaostřující každou chvíli jinam, na nesourodé jevy, působí nakonec více než složité střihy nějakého postmoderního literárního krejčího. Umocňuje naléhavost, s níž se člověk snaží najednou vypovědět ohromné množství úžasu, děsu i krásy, kterým byl po tři roky vystavován a které sotvakdy vysloví zcela. Čerta starého záleží na tom, že tohle všechno je s největší pravděpodobností nezáměrné, a že kdyby Pigafetta skutečně chtěl stvořit umělecké dílo, patrně by to nikdy nedokázal. Dílo je zkrátka tady, dech beroucí ve své strašlivé nádheře, z níž povstává obecná lidská tragikomedie, třaskavá směs velikosti a nízkosti, vzletu a pádu, bezohlednosti i soucitu. Má cosi z boschovské zběsilosti, věcnosti lékařských diagnóz i z baronprášilovského gusta.

Chvílemi je text strohým soupisem skladníka, pečlivě znamenajícího věci, protože v životě vydaném napospas nebezpečím takové cesty na každé z nich záleží. Chvílemi je záznamem kšeftaře, opojeného ziskem: „Za jednu udici nebo za nůž se dostalo pět i šest slepic, za hřebínek pár hus a za zrcátko nebo nůžky nám dávali tolik ryb, že by se jimi nasytilo deset mužů. Mně dali za žaludského krále, což je hrací karta, šest slepic, a ještě si mysleli, jak na mě vyzráli.“ Vzápětí je Pigafetta fantazírujícím přírodovědcem, jehož „vědecké zápisy“ jsou mnohem více básnickými vizemi: „Rostou tady zvláštní stromy. Jejich listy obživnou a běhají, spadnou-li někdy na zem. Tyto listy jsou o málo větší než listy morušovníku, ale kratší. Po obou stranách krátké a špičaté hrudi mají dvě nohy, krev nemají, a pokud se do nich strčí, utíkají. Jeden z nich jsem držel devět dní ve škatulce, a když jsem ji otevřel, uviděl jsem, jak list chodí uvnitř kolem dokola. Myslím, že žijí pouze ze vzduchu.“ Mnohdy jen suše, s groteskním cynismem načrtne hrůzy, které si možno pouze domýšlet: „Při setkání si král a kapitán navzájem říkali bratře. Do osmi dnů byli pokřtěni všichni obyvatelé tohoto ostrova i několika dalších. Vypálili jsme také jednu vesnici, jejíž obyvatelé nechtěli poslouchat ani nás, ani krále.“ I ty Pigafettovy slovníčky nejpraktičtějších výrazů, které zaznamenával pro případ, že by se na ostrovy Evropané ještě někdy vrátili, jsou dostatečně výmluvné: obsahují především slova označující zbraně, číslovky, koření, drahokamy a části ženského těla… A pak je náhle střídají pasáže, v nichž autor, prostoupen čirou empatií, zachycuje každodennost těch „jiných lidí“ s důvěrou, že lidský život je možný na mnoho způsobů a nepochopitelný je pouze zdánlivě.

Panoptikum přízračných ostrovních králů, na něž se nesmí mluvit, kteří se odmítají shýbnout, kteří celý život pozorují lid pouze okénkem v nosítkách, se proplétá s líčením útrap z nemocí, otrávených jídel, nedostatku vody či potravy, opět velice lakonickém: „Jedli jsme často i piliny z prken. Krysy se prodávaly za půl dukátu kus, jen kdyby jich bylo více!“ Náhle se vynoří obraz ostrý a přeludný jako v surrealistické básni: „Jednou se na palubě objevila hezká dívka, zřejmě aby si za svou službu něco vydělala. Z dlouhé chvíle a ze zvědavosti nahlédla do kabiny loďmistra. Spatřila tam na prst dlouhý hřeb, který s grácií vzala do prstů a probodla si jím pysky svého přirození. Pak s úklonem odešla. Viděli jsme to hlavní kapitán a já.“ Následuje další slovníček základních pojmů, po něm nekonečné výčty zboží určeného k obchodování, obdarovávání a často i jako výkupné, pak epizoda s domorodcem, který zmizel, neboť „ho vlastní lidé zabili za to, že se s námi dal do řeči“,  a záznam pozorováním ptáků: „Někteří z nich nemají řiť, jiní zase nohy. Samička těch druhých naklade vajíčka samečkovi na hřbet a tam se na širém moři posléze vyklubou mladí.“

Neustálá proměnlivost toho mnohovrstevnatého textu nenechává čtenáře v klidu. Jitří ho, na nic se tu nelze spolehnout, ani na čtenářskou předvídavost, na nabyté čtenářské zkušenosti, smýká to s člověkem do smutku, k pobavení, zpátky do děsu, úžasu, až pomalu začne tušit: tohle bude nejspíš náš svět a my v něm. Takhle se skutečnosti zmocňujeme a takhle jí podléháme už od počátku věků, žádná milosrdná dálka pěti století nebo tří oceánů nás od té zprávy nedělí… Takhle bludně a v kruhu cestujeme pořád, věci se do nás hrnou, šokují svojí rozmanitostí a nepolapitelností, v jedné chvíli nás povznášejí naše schopnosti a vzápětí deklasuje zjištění vlastní ubohosti.

Pigafetta napsal velmi silné, současné dílo, a mýlil se pouze jedinkrát, totiž když psal větu: „Jsem napevno přesvědčen, že takovou cestu už nikdo nikdy nevykoná.“

(Všechny citace z Pigafettovy zprávy jsou uvedeny v překladu Josefa Hajného.)