Onehdy mě jeden přítel, studující střední knihkupeckou školu, zaskočil tvrzením, že se André Breton odmítl zastat k smrti odsouzeného Záviše Kalandry. Četl to prý v učebnici, kterou používají v hodinách literatury. Nechtěl jsem uvěřit, že by se taková nehoráznost mohla objevit v knize, kterou jistě muselo schválit ministerstvo školství, požádal jsem tedy přítele o přesné údaje. V inkriminované „učebnici“ (Mgr. Taťána Polášková, Mgr. Dagmar Milotová, Mgr. Zuzana Dvořáková – Literatura, přehled středoškolského učiva, vydalo nakladatelství Ing. Petra Mrákotová – VYUKA.cz, edice Maturita; na obálce se nachází údaj „Zpracováno dle požadavků MŠMT k nové podobě maturitní zkoušky“) lze vskutku na str. 113 číst:
„I přes svůj otevřený dopis, kritizující stalinistické smýšlení, se spisovatel Breton jako jeden z mála odmítl zastat českého historika, novináře a kritika Záviše Kalandry, který byl během vykonstruovaného procesu odsouzen k trestu smrti a r. 1950 popraven.“
V anotaci na internetových stránkách nakladatelství je uvedeno, že tato publikace „chce pomoci studentům, aby se orientovali v literatuře, pochopili její vlastnosti a hlavní historické souvislosti. V úvodu kapitoly je vždy zařazen tzv. historicko-společenský kontext. V něm jsou představeny základní atributy daného literárního období, které bylo vždy spjato s dobovými společenskými, kulturními a politickými událostmi.“
Dovolím si tedy v souladu s tímto ušlechtilým záměrem citovat z otevřeného dopisu, který André Breton adresoval básníku Paulu Éluardovi, otištěného
13. června 1950 v Combatu:
„V poněkud horečnatém ruchu těch prvních dnů připomeň si jednoho člověka, který jako by procházel kolem, který s námi sedával, pokud mohl nejčastěji a usilovně se snažil pochopit nás, protože to byl člověk otevřený. Tento člověk sice není básníkem, ale poslouchá nás, jako my jeho: to, co říkáme, nezdá se mu nijak nepřijatelné, to, co chvílemi namítá, nám leccos vysvětluje a někdy nás i přesvědčí. Je to právě on, kdo v komunistickém tisku podává nejhlubší analýzy našich knih a nejhodnotnější referáty o našich přednáškách. Snaží se získat na naši stranu široké obecenstvo, v němž se mísí intelektuálové s dělníky.
V lidském plánu byla tato pomoc, tato velkorysost pro nás nedocenitelná. Bulletin, uveřejněný v Praze roku 1935 v české a francouzské verzi a podepsaný tebou i mnou, to výslovně potvrzuje. Myslím, že se pamatuješ na jméno toho muže: jmenuje se, nebo se jmenoval – Záviš Kalandra.
Podle novinových zpráv byl minulý čtvrtek odsouzen pražským soudem Záviš Kalandra k smrti, samozřejmě po podepsaných doznáních. Kdysi jsi věděl právě tak dobře jako já, co si o těchto doznáních myslet. Kalandra to věděl také. […] Jak můžeš ve svém nitru snášet takovou degradaci člověka v osobě toho, kdo byl tvým přítelem?“
(Kolektiv: Český surrealismus 1929–1953, ed. Lenka Bydžovská & Karel Srp, vydaly v koalici Galerie hlavního města Prahy a Argo, 1996, str. 391–392)
Doplňuji ještě citaci z biografického hesla „Záviš Kalandra“ na webu Ústavu pro studium totalitních režimů, které zpracovala PhDr. Markéta Doležalová:
„Rozsudek smrti nad Z. Kalandrou měl mezinárodní ohlas, protestovali proti němu francouzští spisovatelé A. Breton a A. Camus. Básníku P. Éluardovi nestál jeho český příznivce a literární kolega za pár řádek.“
Mávnutí rukou nad „chybičkou“ zde není na místě: pokládám za nepřípustné, aby se výuka na institutu specializovaném na práci s knihou zakládala na ministersky garantované učebnici, jejíž autorky zacházejí s fakty tak nedbale a nezodpovědně, že se tím dopouštějí nactiutrhačství.
O jejich kvalifikaci svědčí ostatně i další lapsy. Hned na str. 8 je např. uveden chybný název mezopotamského žalozpěvu „Nářek nad zkázou města Uru“: v učebnici je poslední slovo vysázeno jako „Uruk“, což je sice město ve stejné oblasti, avšak nikoli totožné s tím, o němž pojednává zmíněná literární památka.
V anotaci k tomuto nešťastnému přehledu středoškolského učiva se uvádí, že „součástí knihy jsou četné ukázky z literárních děl, které by měly studenty podnítit k vlastní četbě, jež je nezbytnou podmínkou a základem porozumění literatuře“.
Kéž by bývalo zůstalo pouze u těch ukázek, neboť si nejsem jist, zdali se základem k porozumění literatuře mohou stát soudy, jakými studenty „podněcují k četbě“ autoři této vypečené knížky:
„K beatníkům patřili také Allen Ginsberg, který sice stál v jejich čele, jeho literární tvorba však vyjma básně Kadiš nedosahuje velkých literárních hodnot. Stejně tak je tomu v případě Lawrence Ferlinghettiho či Charlese Bukowskiho.“
Snad by stálo za to přitlouct na vrata ministerstva školství tento úryvek z proslulé Ferlinghettiho básně:
„a pořád čekám
až se znova stane zázrak“