Lydie Salvayreová se na podzim loňského roku stala jedenáctou ženou, které byla udělena Goncourtova cena. Styl této autorky je nezaměnitelný a její poslední román Neplakat (Seuil 2014) je mnohovrstevnatý, polyfonní, vícejazyčný, rabelaisovsky rozverný a znepokojující. Šestašedesátiletá spisovatelka se poprvé vyznává ze svého rodinného příběhu, který ani dnes není banální, i když se jím vrací do Španělska těsně před vypuknutím občanské války. Břitký tón prvních vět je hlavním společným rysem vypravěčského páru, který tvoří francouzský spisovatel Georges Bernanos a chudá, nevzdělaná španělská služka Montse:
„Ve jménu otce i syna i ducha svatého ukazuje monseigneur biskup-arcibiskup z Palmy vykonavatelům spravedlnosti ctihodným gestem, kde září prsten církevního hodnostáře, na hruď nehodných chudých. To říká Georges Bernanos. To říká horlivý katolík.
Jsme ve Španělsku roku 1936. Občanská válka co nevidět vypukne a moje matka je nehodná chudá. Nehodná chudá je chudá, která nedrží hubu a krok. Moje matka přestala poprvé v životě držet hubu a krok 18. července roku 1936. Bylo jí patnáct let.“
Georges Bernanos, „vášnivý patriot, katolík a monarchista“, manžel příbuzné Johanky z Arku, otec syna bojujícího za modré falangisty, autor románu Pod sluncem Satanovým, se měl v logice svého dosavadního životopisu zařadit k nacionalistům, avšak neudělal to. Pod vlivem pobytu na Mallorce v červenci roku 1936, kde se stal svědkem násilných čistek Francovy armády, na nichž se podílela i katolická církev, se z něj stal věřící revoltující. V roce 1938 napsal Velké měsíční hřbitovy, proslulý pamflet, odsuzující zločiny fašistů i jejich spojenců z řad církve, a vysloužil si pověst anarchisty a nepřítele Francova režimu, zatímco se z něj stal pouze republikán, na jehož hlavu vypsal Franco vysokou odměnu.
Vypravěččina matka Montse, „nehodná chudá“, procházela ve stejnou dobu vnitřní revolucí dospívání ve svobodomyslné atmosféře Barcelony v období právě vyhlášené španělské republiky plné nadějí v lepší svět. Ze svého života si ve svých pětasedmdesáti letech nic než červenec roku 1936 nevybavuje, vše ostatní jí vymazaly z paměti následující traumatické události: nepamatuje si ani fašistický puč ani útěk přes Pyreneje do francouzského exilu ani přistěhovalecká léta v zapomenuté francouzské vesnici ani to, jak se přizpůsobovala jiné kultuře a podstupovala nekončící zápas o osvojení si cizího jazyka.
Lydie Salvayreová – dcera španělských emigrantů, narozená v roce 1948 na jihu Francie, autorka několika desítek románů a někdejší psychiatrička s praxí v Marseille – nechtěla napsat rodinnou kroniku, je spíše zaujatá čtenářka vznětlivého Bernanosova pamfletu a citlivá posluchačka poněkud mechanicky traktovaného matčina příběhu. Takový autorský přístup se ukazuje jako nutnost. Dozrál čas se na španělské události podívat jednoduše, bez předsudečné kritiky či předsudečného hodnocení:
„Podívat se na toto krátké období svobody, které pro mou matku znamenalo čisté okouzlení, toto krátké období svobody, které, myslím, nemělo v Evropě obdoby, a já ho o to s větším potěšením oživuji, protože zůstalo dlouho nepoznané, co nepoznané, mnozí to svobodné období drželi pod petlicí, španělští komunisté, francouzští intelektuálové, tehdy téměř do jednoho spříznění s komunistickou stranou, prezident Azaña, který se domníval, že, když je podrží v tajnosti, získá podporu západních demokracií, a pod petlicí to vše držel nakonec i samotný Franco, který občanskou válku zredukoval na střet katolického Španělska a ateistického komunismu. A podívat se taky na to svinstvo, které vzešlo z řad nacionalistů frankistů a které Bernanos neúprosně pozoroval, to lidské svinstvo, když se člověk chytne fanatismu a vztek ho dovede až k těm nejhorším podlostem.“
Lydie Salvayreová čte, poslouchá, dělá si poznámky, vzdělává se, připomíná si fakta a píše. Spojuje, opatrně vyhledává, doluje zasuté emoce v hlase obou vypravěčů, které mnohé rozděluje. Bernanosovy chladné postřehy jsou moudré, morbidní, vyjadřují znechucení nad lidstvem. Montse žije, miluje, zažívá nejlepší léto svého života, nic dalšího se mu už nevyrovná. Jde ovšem o „dvě scény stejného příběhu“. Bernanosův jazyk je literární, konzervativní, vážný. Autorčina matka se vyjadřuje v nepopsatelně veselé makarónštině na pomezí španělštiny a francouzštiny, již se Lydie nutkavě, leč marně snaží uvádět na pravou míru. Dva vypravěči, které svedla dohromady nejen existenciální zkušenost války, ale především prvotní, zakládající zážitek svobody, i když román od počátku neúprosně míří k vyjádření smutku nad jejím nenaplněným ideálem. Svobody idealizované a vysněné, ale také bratrské, nesobecké a statečné, která ve Španělsku v červenci roku 1936 strhla i takového muže, jakým byl Georges Bernanos, a o které se dnes v demokratickém světě zřejmě v dobré víře nemluví. „Naděje je svízel,“ píše Lydie Salvayreová, dcera věrně naslouchající hlasu své nemocné matky až do poslední věty bujarého vyprávění:
„Najednou se rozhostilo ticho.
Moje matka se ke mně otočila.
‚A co kdybys nám nalila anýzovku, holčičko? To by nám zvedlo morálku. Říká se morálku nebo náladu?‘
‚Náladu se říká, mami.‘
‚Jedno malé štamprle anýzovky, Lydinko moje. Protože v dnešní době je to sebeochrana, která, pokud se nemýlím, není vůbec nadbytečná.‘“
Lydie Salvayreová se dokázala podívat na nepřehledné historické období: projít se dlouhou cestou těžkého ticha, potrápit se s nadějí a probudit silné emoce, které nebolí. Podle mého názoru se jí podařil mistrovský kousek.