U příležitosti letošního výročí 170 let od narození Arthura Rimbauda jsem si připomněl, jak v dobách vzniku samizdatového sborníku X Desítka/Violit mnozí z nás četli z tehdy dostupné literatury o umění knihy francouzského spisovatele Henriho Perruchota. Byly to životopisy Cézanna, Toulouse-Lautreca, Maneta, Gauguina, Seureta, van Gogha (od toho byla mezi námi oblíbená i korespondence). Speciální pozornosti se těšila kniha Svět Maurice Utrilla od Petera de Polnay. Také biografie Modigliani od André Salmona a další knihy o autorech z devatenáctého a přelomu devatenáctého a dvacátého století. A samozřejmě i díla básníků a spisovatelů této doby. Baudelaire, Lautréamont, Huysmans, Rimbaud, Apollinaire, Jacob, Corbière a další. V této oblasti literatury a výtvarného umění nepanovala komunistická cenzura v obvyklé míře. Podobné to bylo i v rámci středoškolské výuky. Ta spojená s „prokletými básníky“ či dekadencí patřila k oblastem přesahujícím školní povinnosti a otvírajícím dveře. Student si mohl opatřit dostupnou literaturu a hledat další souvislosti. Vzdor a neúcta „prokletých“ a dekadentů vůči společenským pravidlům a další atributy těchto autorů souzněly s pocity dospívajících nejen z šedivé komunistické Prahy.
Verlainova kresba Rimbauda z června 1872
V roce 1978 jsme jeli s kamárady oslavit silvestra na naši rodinnou chalupu do Horního Maxova v Jizerských horách. Bylo mi šestnáct let. Byl to ten konec roku, kdy se náhle ochladilo o třicet stupňů. Pamatuji si to stejně výrazně, jako že Jáchym Topol měl s sebou životopis Jeana Arthura Rimbauda od Jindřicha Štyrského. Filip jet tehdy nesměl, bylo mu třináct. Zanedlouho začne psát Mně 13.
Kresba Filipa Topola Dekadent z roku 1980
Když bylo Filipovi patnáct, věnoval mi kresbu – „jednoho dekadenta“. Zarámovaná mi pak visela doma. Poprvé byla reprodukována v antologii U nás ve sklepě (2013), ve stejném roce, kdy její autor nečekaně zemřel, podzimního vydání té knihy se nedožil.
Barevná kresba s „jedním dekadentem“ je Filipova parafráze známé kresby Paula Verlaina – portrétu Arthura Rimbauda z roku 1872. Filip měl s rodákem z Charleville nemálo společného. Kdyby znal další Verlainovu kresbu Hudba zjemňuje mravy, zobrazující Rimbauda, jak hraje na piano, sousedé šílí a zacpávají si uši, byl by myslím nadšen. Málokdo se občas utkával s klavírem tak jako on.
Verlainova kresba Hudba zjemňuje mravy. Rimbaud hrající na piano (zima 1875), sousedé šílí a zacpávají si uši.
Filip se na gymnáziu začal učit francouzsky a tento jazyk ovládal lépe než relativně rozšířenou angličtinu nebo němčinu (povinná byla ovšem ruština). I to o něčem vypovídá.
Byly jsme tehdy takové často opilé děti. Mladší Filip byl tím opilým dítětem ještě dříve, a tím déle, a to se mu asi stalo osudným. Touha po rozrušování smyslů tehdy začala. Nejen v tomto ohledu byl vliv francouzských básníků a vůbec umělců (Berlioz!) nemalý.