Dokumentární filmy Martina Marečka vznikají promyšleně, ponoukají vás, abyste s nimi vstoupili do dialogu a tvořili si samostatný názor. Zatím posledním snímkem, který Mareček režíroval, je portrét plodného filmového kritika a amatérského kulturisty Kamila Fily nazvaný Síla. Jako objekt dokumentárního natáčení je Fila vděčný. A nejen protože je do značné míry populární, ale hlavně proto, že je elokventní, inteligentní a ve svém oboru erudovaný. Důvod, proč Martin Mareček přijal výzvu natočit o Filovi dokument, dává jistý smysl: potenciál k přemýšlivému filmovému uchopení tu je.

Na začátku byl prý Filův nápad zdokumentovat, jak nabírá svaly za pomoci fyzického posilování v kombinaci s užíváním podpůrných látek, jež jsou v profesionálním sportu zakázané (inspirace mohla pramenit ze Super Size Me?). Martin Mareček toto východisko odsunul do pozice vedlejšího motivu a představil Kamila Filu prvotně jako džendrmena, přičemž jeho džendrmenství obratem vtipně demaskoval na scénách z jeho partnerského života. Když se ale tento původně překvapivý zvrat perspektivy začne v nesčíslných variacích vracet a my zas a znova sledujeme, jak údajný džendrový rovnostář kvůli svému divnému chování k holkám ne a ne najít stabilní vztah, těžko se ubráníme dojmu, že se stáváme svědky jakéhosi opakujícího gifu. Nemusíme být kdovíjak zběhlí v psychologii, abychom poznali, že máme co do činění s někým, kdo je lapen v komplexovém jednání.

Terapie filmem? Může vůbec něco takového fungovat? Vidíme klopýtajícího muže, který trpí osamělostí, protože má nějaký blok v mezilidském sdílení, nerozumí si, neví, čí je, plácá se v sobě a nechtě ubližuje sobě i druhým. V pozadí, jak prosvitne, pravděpodobně stojí nezpracované trauma z matčiny tragické smrti. Titulu džendrmena, tohoto výplodu kulturně-aktivistické konjunktury, se křečovitě chytá jako tonoucí stébla. Spatřuje v něm kotvu pro svou rozháranost, štempl na svou lidskou identitu, možná i stvrzení vlastní významnosti.

Třebaže Síla končí jakýmsi náznakem naděje, kdy Fila jakože nachází ženu svého srdce a přijímá stinné stránky své povahy, je to závěr spíš vynucený konvenční dramaturgickou stavbou, jíž se natočený materiál, kterému nelze an sich upřít živost a svěžest, kdesi vespod vzpírá.

Co tedy zůstává? Kontroverzní kontrfej? Problém je, že Síla klade důraz na to, v čem je Fila slabý. Filovou silou je to, jak dovede analyzovat filmové dílo. Sám podotýká, že doopravdy se vyzná jedině v kinematografii, či přesněji její teorii. Jenže tento rozměr Filovy osobnosti je v Síle omezen na minimum. Psaní (případně natáčení) filmových recenzí není, pravda, fotogenická práce, s tím by se ale ten, kdo chce Filu portrétovat, měl nějak popasovat. K plnokrevně kontroverznímu portrétu chybí nezbytný kontrast, dialog a svár vysokých a nízkých, silných a slabých poloh osobnosti.

Kdyby se film neobracel na insajdry, kteří vědí, kdo Kamil Fila je, ale vzal by do hry i jeho profesní stránku, došlo by snad na kruciální otázku: Jak kritik nakládá s tím, že se prezentuje v médiu, jehož reflexe je jeho denním chlebem? A jak s tímto faktem nakládá režisér? Když Fila před kamerou pláče, není to jen pláč člověka přemoženého emocemi a vnitřní bolestí, je to taky pláč člověka, který dobře ví, co jsou to filmové slzy. Totéž platí o scénách, ve kterých Fila odkrývá své nelichotivé stránky. Stejně jako o všech dalších.

Marečkova schopnost citlivé observace, kterou využil ve svých skvělých filmech jako Pod sluncem tma nebo Dálava, tentokrát narazila na své limity. Ne že by Síla nudila. I řemeslně je zvládnutá. Má odpich. Co se tím vším ale chtělo říci? A proč zrovna tak zkušený filmový kritik s nasazením spoluutváří film o své osobě, když v něm nic kloudného nenahlíží ani nesděluje?