Následující poznámky na okraj tématu krajiny v současném umění vznikly při příležitosti nedávné výstavy s názvem Civitas Naturae – Limity přirozeného stavu v Galerii Hollar. Komorní výstava hollaristů jedné generace Jiřího Hanuše, Robina Kaloče, Petera Kollára, Matěje Lipavského a Evy Vápenkové v kurátorském výběru Barbory Kundračíkové byla jedním z příkladů takto tematicky, nikoliv neobvykle zaměřených výstav.

Obraz krajiny v nejširším smyslu toho slova zůstává v hledáčku různých jednotlivců solitérů i drobných kolektivů jako cosi podstatného, a tak se v podstatě nepřetržitě objevují „krajinářské“ výstavy, krajina vábí jedince napříč generacemi, krajina jako téma se rozprostírá éterem, prohání se v myslích, zjevuje se v rozmanitých formách a projevech uměleckých děl –aniž bychom tuto tendenci prozatím dokázali nějak výrazněji postihnout a zpřehlednit. Kurátoři k tomu nezůstávají slepí, naopak, činí se, organizují výstavy, píší texty, často jsou pozorní a dovedou téma nahlédnout ze zajímavého úhlu. A tak i reflexe a teorie kolem krajiny ve výtvarném umění vyrůstá pozvolna. Celý proces se mozaikovitě skládá, neuzavírá se, nekončí, rozlévá se do šíře, v obměnách mutuje, zůstává otevřený – a protože by tu leckdo mohl namítnout, že nejde o žádnou tendenci, nýbrž o prostý kontinuální vývoj, jaký tu byl vždy, musím připomenout, že krajina jako téma se ve veřejném prostoru skutečně „objevila“, neboť před nějakými patnácti lety jako by v něm takřka nebyla. Ti, kteří se jí v té době zabývali, byli nahlíženi jako podivíni, jež jsou zoufale mimo. Panovalo větší okouzlení například přeludně vrstveným prostorem virtuálního světa, zatímco dnes se karta trochu obrátila. Kaskádovitě strukturovaný virtuální svět už zdaleka nezáří novostí, stal se mnohem více skálou, ke které jsme přikováni jako Prométheus, stal se nám ne-li přímo vězením, pak jistě všedním prostředím, a naopak přirozený prostor krajiny (i městské), to někdejší všední prostředí, se proměnil v přitažlivou vzácnost, která poskytuje očistný potenciál.
 


Jiří Hanuš, Mrtvý les, mezzotinta, foto © Jaroslav Grodl
 

Živost tématu je jistě vyživována společenskou náladou, všudypřítomným pocitem environmentální katastrofy. Proces rozkladu environmentu pokročil natolik, že je žhavou společenskou agendou. V této perspektivě jsou krajina – životní prostředí – příroda trojicí, spojitými nádobami. Při pohledu na krajinu kolem nás vidíme vychýlení, rozkol přírodních procesů na všech úrovních. Umělci se tím pohybují každý podle svého uvážení a téma tak dál nabývá na síle a komplexnosti. Díky nepřehledné erupci možných náhledů a pojetí, kde se tušené hranice pojmů krajina – prostředí – příroda stále více rozostřují, paradoxně získáváme možnost jít v prozkoumávání tématu hlouběji, orientovat se. Protože ať už se pohybujeme na jakékoliv úrovni jakýmkoliv směrem, jsme zakleti obecnými, univerzálními významy. Na poli pojmové kombinatoriky jsme pak oslepeni silou globální teze, teorie rozvratu, která jednou zformulovaná jako by měla svou apelativní temnou předpovědí neznámé budoucnosti už navždy rámovat jakoukoliv dílčí snahu o obyčejnou snahu jedince zorientovat se in situ. Jako by možnost orientace už neměla být ponechána mysli subjektu pohybujícího se reálným prostorem, ale měla by být raději dopředu definována společenským zájmem, čili nejspíš výpočtem inteligentního algoritmu, který nám přednastaví souslednost jednotlivých kroků tak, abychom stanuli tam, kde máme stanout, aby všechny tyto kroky byly efektivní, ekonomicky i ekologicky sebezáchovné – směřující k cíli udržitelnosti.
 


Instalace Petera Kollára, foto © Jaroslav Grodl


Společnost si ráda představuje prostor spoutaný nejrůznější úrovní dat rozličných závažných vědních oborů, přičemž tu vnitřní vazby, datové siločáry, bere jako orientační hodnoty pro to, co má být udržováno v normě, v předpokládaném rozmezí. Představuje si svět jako stroj, který má soukolí, jenž stačí promazávat, aby zůstalo v neustálém chodu. Vidí ho jako technologii o řadě vnitřních procesů, které je nutno dokola zaznamenávat, vyhodnocovat a znovu přeprogramovávat, aby technologie běžela. Chce svět jako perpetuum mobile supervizované lidským důmyslem a bezproblémově šlapající ve věci člověka jako celku – lidského rodu. Tedy: na pozadí obav je pro nás podstatná jistota a kontrola. Globálně sdílený obraz konce světa – dystopický scénář – je vlastně pouhým rubem toho, co si společnost snaží naplánovat: utopickou vizi globální záchrany. Jako by ve svém převládajícím pojímání krajiny–životního prostředí–přírody dnes byla ve vleku stejného myšlení účelného užitku, které vztah k environmentu určovalo po dlouhou dobu v minulosti a nynější neblahý stav zapříčinilo. Jako by se točila v paradoxní logice kruhu.

Nemíním však těmito poznámkami podpořit řady popíračů globálního oteplování, kteří v debatě šermují nálepkami ekoteroristů apod., ani tábor hédonických oportunistů, neustále zvažujících na miskách vah podobu osobního stávajícího a budoucího komfortu, možné zisky a předpokládané ztráty pro sebe sama. Snažím se připomenout, že vůle k řešení není jen otázkou politické agendy na základě průniku společenské poptávky a vědeckých modelů, ale že je i otázkou rozvoje osobní zkušenosti a citlivosti každého jedince ve vztahu ke krajině. Pokusy výtvarných umělců nalézt si a pokusit se sobě ustálit jakýsi obraz krajiny je snahou vydat se, naslouchat krajině – životnímu prostředí – přírodě jako jakési náruči, ve které spočíváme. A svým přítomným tělem s ní koexistovat.
 


Práce Robina Kaloče, zdroj: livio.zerorama.com


V anotaci k výstavě kurátorka Barbora Kundračíková napsala: „V tomto smyslu je krajina světem, tak jak je znám těm, kdo v něm přebývají. Její utváření není osamělé, není autonomní – krajina vzniká v intenzivní sounáležitosti s tělem, s vědomou myslí a imaginací. Je symbolickým konstruktem, krajem či okrajem plného spektra, který možná katastrofa časem smete, možná se to už dokonce stalo, pro tuto chvíli však není možné dělat nic jiného, než ji – stejně jako tělo – nechat být a narůstat, někdy rovnovážněji, jindy méně.“ Mezi mnohými uměleckými „komentáři“, které se razantně opírají o tezi globální katastrofy a publikum ve výsledku srozumitelně edukují či mentorují, mohla tato výstava působit jako ideově poněkud rozpačitá, neboť málo angažovaná. Podle mého soudu naopak znovu připomněla, co nám ve vztahu ke krajině napořád trochu uniká: naši otevřenost a důslednost v „hledání přirozenosti“, jak rovněž podotkla kurátorka.
 


Práce Matěje Lipavského, foto © Marcel Rozhoň


Jako příklad oceňovaného angažovaného postoje k tématu krajiny může posloužit třeba umělecká aktivita Vladimíra Turnera, který pracuje s jasně formulovanými vizuálními znaky, jimiž diváka odkazuje k aktuálním environmentálním a globálně politickým problémům. Aby apelativnost svých sdělení podtrhl, záměrně nelpí na médiu, je naopak programově intermediální, čímž chce předcházet nadbytečně estetizaci – potencionálně komodifikovatelným výstupům. Osou je zde performance – novomediální záznam (fotografie – video) – instalace (často paradoxní ready-made kompilace), to doplněné kratičkým textem-komentářem-popiskem, kde je vše, co by mohlo být pro neznalého diváka hádankovité, jednoznačně ukotveno. Vizuální jazyk náznaků chce být chladný, objektivní – montáž ready-made je často postavena na principu kontrastu-paradoxu, jako kdybychom k sobě sesadili dva pojmy, mezi kterými vznikne napětí. Fotografický či video materiál je brán jako záznamové médium, vyhýbá se lyrizaci, dramatičnosti, neurčitě subjektivizujícím polohám. „Billboardový“ jazyk pracující s přesně dávkovanou vizualitou (ná)znaků je převrácen a použit subverzním způsobem, k záměrně „protisystémovým“ sdělením. Umělec chce být svou aktivitou někým, kdo je o krok napřed, progresivistickým hybatelem sociálního dění, svým způsobem prorokem nebo alespoň rétorem. Takto usiluje sám sebe vpasovat do role jakéhosi písku ve stroji, který donutí společnost při pohledu na zadrhávající se soukolí přehodit výhybku a soustavu koles nastavit jinak. Nad takovou uměleckou aktivitou si ale kladu otázku, zda nezůstává nakonec svým způsobem v zajetí globalismu, protože o trojlístku pojmů krajina – životní prostředí – příroda uvažuje především ve velmi obecné, univerzální rovině. A o to víc jsem rád, že mapu různých uměleckých postojů k fenoménu krajiny – životního prostředí – přírody doplnila nedávná výstava několika juniorních hollaristů o důsledná introspektivní východiska, která mohou být protipólem výše uvedeného příkladu.
 


Hlubotisky Evy Vápenkové, zdroj: livio.zerorama.com


Výstava Civitas Naturae – Limity přirozeného stavu byla na jedné straně vpravdě grafická, neboť celek byl z velké části prodchnut prostým jazykem černé a bílé (skromný počet barevných prací byl postaven na ztišeném tonálním východisku) a uměřenými prostředky obyčejné kresby (linie – plocha – gradient – gesto), na druhé straně se ve své nápadité a domyšlené instalaci zřekla typických nánosů většiny výstav grafiky. Dobře uvážená práce s prostorem tiskům propůjčila místy až charakter objektů, nadto monumentálně působících, byť reálně nevelkých rozměrů. Pojítkem prací byla poetika fragmentu či náznaku, zvnitřnělého, pečlivě vysoustruženého pocitu či momentu krajiny. Za pozoruhodnou považuji schopnost vybraných autorů pracovat s proměnlivým tvarem – pomyslným „torzem“ krajiny. Tento intuitivní výsek podstatného totiž není ani výslovně realistický, ani abstraktní, či imaginativní, neopírá se okázale o minulé systémy kódování obrazu, jak je známe z dějin umění, ale vskutku se snaží jít po stopách autorem žité krajiny, v logice objevování jí vlastní struktury. Ať už jde o její proporční poměry, skladebnost, rytmus, monumentalitu, či malebnost, atmosféru a náladu, divokost, nebo civilizační podmanění, světelnost, přeludnost a tajemnost. Senzitivní pohled autorů je bezpředsudečně věnován jak industriálním rovinám, tak vegetativnímu bujení, neboť krajina je ve své nedělitelné jednotě zrcadlem našeho bytí.
 


Pohled do instalace výstavy, foto © Marcel Rozhoň