V právě vydaném zimním čísle Revolver Revue (137/2024) vychází rozsáhlý rozhovor, v němž Matěj Klíma hovoří o vydávání děl spisovatele a filosofa Ladislava Klímy, o jejich interpretacích, ale i četných mýtech s nimi spojených. Čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme ukázku.
Ladislav Klíma, fotografie, PNP, fond Jaroslav Kabeš
Na to, jak mnohovrstevnaté Klímovo díle je, se pokusy o jeho výklad žádnou velkou polyfonií nevyznačují
(o Ladislavu Klímovi s Matějem Klímou hovoří Terezie Pokorná)
Jste editorem antologie s názvem Čtení o Ladislavu Klímovi. Ve světle svých stínů (Institut pro studium literatury, 2022) a knižně vydané disertační práce s titulem Ladislav Klíma v české kultuře (Vydavatelství FF UK, 2024). Proč jste začal věnovat svou pozornost právě tomuto autorovi?
Ke Klímovi jsem se dostal v prvním ročníku studia na vysoké škole. S kamarádem a spolužákem Matějem Dražilem jsme se na kolejích bavili četbou Bílé svině, Příšerného konce Fabiova atd. Brzy jsem se začal Klímovi věnovat hlouběji, mimo jiné díky oborům, které jsem studoval: česká literatura a filosofie. Jen stěží bychom hledali autora, který stejnou měrou zasahuje do obou oblastí.
Na Klímově díle mě na první pohled zaujala aforistická přesnost a vypointovanost výpovědi; přitahovala mě nekonvenčnost jeho myšlení, snaha lišit se, šokovat, vším a všude provokovat, drsnost výrazu, obscenita, megalomanství, ale především to, jak je vše zmíněné prostoupeno všudypřítomnou sebeironií a humorem. Postupem času mě stále víc zajímal vztah mezi autorovým psaním a životem, který má daleko k často bezmyšlenkovitě opakované frázi, že „žil, jak myslel“. Obě složky – filosofie a život, teorie a praxe, myšlení a „sebetvorba“ – jsou často spíš ve vzájemném napětí než v souladu. A právě toto napětí, jež se nejvíce manifestuje v dopisech a denících, je tím, co mě na Klímovi fascinuje nejvíc.
Alfréd Justitz, Ladislav Klíma, kresba, 1928, soukromá sbírka
Na koho a na co jste mohl ve svém klímovském bádání navazovat?
Na silnou tradici badatelů, kteří Klímovi zasvětili podstatnou část své práce a leckdy i života. Osudy Klímova odkazu jsou spjaty s velkými osobnostmi, jako byl Emanuel Chalupný, který autora podporoval, jeho dílo propagoval a interpretoval více než čtyřicet let od vydání prvotiny Svět jako vědomí a nic (1904) až do roku 1948, kdy – krátce předtím, než se nad Klímovým dílem rozhostilo mlčení způsobené komunistickou cenzurou – vyšel jubilejní sborník Ladislav Klíma: filosof-básník. Ve třicátých a čtyřicátých letech se Klímou intenzivně zabýval Jaroslav Kabeš, bez jehož interpretační, ale především ediční a badatelské činnosti by byla moje práce nemyslitelná. Významným interpretem Klímova myšlení byl také dnes již poněkud zapomenutý Karel Bodlák, jehož zaujetí Klímou a vliv, který měl Klíma na jeho básnické dílo, patřily k nejhlubším v české literatuře. Navazovat jsem mohl také na podněty z řady textů Josefa Zumra, který v šedesátých letech vynesl Klímu znovu na světlo výborem Vteřiny věčnosti. Naprosto stěžejní pro mé bádání jsou ale Klímovy Sebrané spisy, které s neuvěřitelnou pečlivostí a zároveň mocným interpretačním gestem připravuje Erika Abrams.
Můžete zrekapitulovat, jak se vyvíjelo vydávání Klímových děl?
Klímův vstup do literatury byl komplikovaný. Prvotinu Svět jako vědomí a nic vydal anonymně a vlastním nákladem roku 1904. Patrně by zcela zapadla, kdyby ji neposlal mezi jinými také Otokaru Březinovi, který se o ní v dopise Anně Pammrové vyjádřil jako o „řešení našeho osudu“ a doporučil ji Emanuelu Chalupnému. Ten s Klímou navázal kontakt a tím začala velmi složitá cesta, jíž se Klímovo dílo dostávalo k veřejnosti. Další knižní publikace přišly až v roce 1922: knižně vyšlo drama Matěj Poctivý a nedlouho po jeho premiéře druhá filosofická kniha Traktáty a Diktáty. Za svého života už Klíma publikoval – nepočítaje v to texty pro časopisy – jen knihu Vteřina a věčnost. Díla, pro která je Klíma dnes známý především – Utrpení knížete Sternenhocha, Slavná Nemesis, Putování slepého hada za pravdou apod. – začala vycházet s menší či větší prodlevou až po jeho smrti.
Řada textů, jež po smrti vycházely, byly ovšem často z edičního hlediska velmi nekvalitní. Nechvalně známá je v tomto ohledu Klímova družka z posledních let jeho života Kamila Lososová, která zdědila pozůstalost a svérázným způsobem ji upravovala, přepisovala, někdy i cenzurovala; mezery po chybějících pasážích, které se ztratily nebo je filosof spálil, se snažila přemostit svými vlastními literárními doplňky.
Vysokou ediční kvalitou se naopak vyznačují publikace Jaroslava Kabeše z přelomu třicátých a čtyřicátých let: Filosofické listy, Duchovní přátelství, Boj o Vše. Několik bibliofilií v té době vydal Jaroslav Picka. V roce 1946 začalo u Jaroslava Pohořelého vycházet souborné Dílo Ladislava Klímy, jež mělo čítat přes dvacet svazků. Vyšla ale jen druhá vydání Traktátů a Diktátů a Vteřiny a Věčnosti. Sazba třetího svazku, který měl znovu představit Svět jako vědomí a nic, už musela být kvůli zásahu komunistické cenzury rozmetána. Významnou publikací, která po téměř dvaceti letech mlčení vrátila Klímovo jméno do živějšího kulturního oběhu, pak byly až zmíněné Vteřiny věčnosti (1967), které sloužily jako úvod do Klímova díla pro čtenáře různých generací – mne nevyjímaje. Další vydavatelské snahy zmařila nastupující normalizace. Klímovo dílo se ale stalo jednou z nejčetněji zastoupených položek samizdatové produkce. Vznikaly celé ediční řady zaměřené na vydávání jeho děl. Tyto opisy a opisy opisů většinou vycházely z nedůvěryhodných textových zdrojů (mj. z verzí, které pořídila Kamila Lososová) a z dnešního hlediska tak jsou čtenářsky bezcenné. V alternativní kultuře sedmdesátých a osmdesátých let však sehrály důležitou roli.
Po listopadu 1989 vycházela Klímova díla – podobně jako texty jiných režimem zakazovaných autorů – v desetitisícových nákladech. Narychlo vydané edice však většinou trpěly obdobnými nedostatky jako samizdatová vydání. Průlomovou událostí se tak stal až Erikou Abrams edičně připravený Velký roman (1996), chronologicky první svazek Sebraných spisů, který Martin Machovec označil za „splněný sen“ a Jaromír Typlt později za „jeden z nejpozoruhodnějších kulturních počinů 90. let“. Paradoxní – a pro české kulturní prostředí v lecčem příznačné – je, že ve francouzském překladu (rovněž Eriky Abrams) vyšel román už o pět let dříve. Edičně výjimečně náročný projekt Sebraný spisů musel čelit řadě problémů a navzdory původním plánům vydat každý rok jeden svazek není dokončen dodnes. Poslední, šestý svazek, který má obsáhnout Klímovu dramatickou tvorbu, by měl v dohledné době vyjít.
Jiří Kolář, Cholupický den, koláž, 1978
A jak vývoj vydávání ovlivnil pohled na Klímovo dílo?
Významně. Když čteme starší texty o Klímovi, musíme si vždy uvědomit, co měli jejich autoři k dispozici. Dnes je Klíma znám především jako autor Utrpení knížete Sternenhocha, Slavné Nemesis a podobně, tedy jako beletrista. Během jeho života však o tom, že píše nějaké romány a povídky, věděli většinou jen jeho blízcí. Když po jeho smrti začaly vycházet některé prózy, bylo to pro spoustu lidí překvapení. Dokonce i Březina, který Klímovu tvůrčí dráhu sledoval od samých počátků, byl nemile překvapen, ba dokonce zklamán, když si přečetl Sternenhocha. V dopise Emanuelu Chalupnému se o něm vyjádřil jako o „chorobné knize“.
Obrat k přívětivějšímu hodnocení Klímova odkazu nastal po vydání dopisů a deníků ve třicátých a čtyřicátých letech. Například Jindřich Vodák, jeden z nejvýraznějších Klímových kritiků, který k charakteristice jeho textů používal pojmy jako „výstřední“ či „zrůdný“, chválil vydání deníkových záznamů Arkanum a na jejich základě spatřoval v autorově myšlení „zvláštní jinošskou dojemnost“.
Cenzura v padesátých letech, jakož i šíření edičně nedůvěryhodných textů a absence širšího, respektive oficiálního kritického bádání za normalizace měly zase za následek bujení mýtů a legend, jimiž je Klímovo jméno dodnes opředeno.
Obecně lze říct, že recepce Klímova díla je ovlivněna anachroničností způsobenou velkou prolukou mezi vznikem textů a jejich knižní publikací. Díla, v nichž Klíma předjímal postupy některých moderních uměleckých směrů, byla většinou vydána v době, kdy už obliba a aktuálnost těchto směrů značně opadla.
Která klišé a okřídlené klímovské mýty a legendy lze uvést pro příklad?
Jakmile jsem se začal prokousávat klímovskou sekundární literaturou, začala mě popuzovat již zmíněná věta, že Klíma „žil, jak myslel“. Co to má vlastně znamenat? Vztah Klímova života a myšlení je mnohem komplikovanější, než aby se dal shrnout touto floskulí. Často se také opakuje tvrzení, že „Klímova beletrie je filosofická“. Většina autorů tím má na mysli jen to, že Klímovy prózy a dramata obsahují filosofující pasáže, nebo se v horším případě jako Martin C. Putna domnívá, že beletrie je jen „sekundárním produktem, ilustrací jeho filosofických tezí“. Klímova beletrie není jen kratochvílí, kterou se myslitel odreagovával od filosofické práce, nýbrž sebevědomým tvůrčím gestem, které nelze výše zmíněnou formulkou odbýt. Unavující je rovněž ustavičné spojování Klímy s triádou myslitelů – Berkeleym, Schopenhauerem a Nietzschem. Zatímco Nietzscheho vliv je nesporný, podobnost s Berkeleym a Schopenhauerem je problematická. Zastírá to jiné souvislosti, které by mohly být pro komparativní uvažování o jeho díle přínosnější. Málo se například ví, že Klíma byl v mládí vášnivým čtenářem Maxe Stirnera.
O Klímově životě se často píše jen na základě jeho Vlastního životopisu, který je silně autostylizační. Někdy se dokonce můžeme setkat s mechanickým převáděním textu z ich-formy do er-formy. Místo Klímova „Nenáviděl jsem v dětství všechny lidi, každé pohladění nutilo mne až ke zvracení (…)“ se v textech o něm píše: „Nenáviděl v dětství všechny lidi, každé pohladění nutilo ho až ke zvracení (…)“. Slovo od slova někteří autoři papouškují Klímovu vzpomínku, že ve slohové práci, kvůli které byl vyloučen z domažlického gymnázia, nazval Habsburky „prasečí dynastií“. Inkriminovaná pasáž ovšem zněla jinak a není těžké ji dohledat.
Řada polopravd a legend o Klímově životě se objevila v nekrolozích. Často citované je nepřesné a zavádějící tvrzení z jinak pěkného nekrologu Karla Čapka, podle nějž se Klíma živil „čištěním stok či psaním pornografických románů“. Jako u téměř každé velké osobnosti nechybí ani u Klímy jeho „poslední slova“. Umírající filosof údajně pronesl větu: „Je to dobrý.“ Existují také texty o bájném setkání Klímy s Kafkou a podobně.
O ignoraci pokročilého stavu klímovského bádání svědčí skutečnost, že pod Klímovým jménem vycházejí díla, která Klíma nenapsal (Filosofa z předměstí takto opakovaně vydalo nakladatelství Pulchra, viz RR č. 134/2024). Setkal jsem se také s výroky, jež jsou Klímovi mylně přisuzovány. V několika článcích jsem četl například hezký citát: „Události jsou jako husy, rády chodí v řadě za sebou.“ Ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem jej v žádném Klímově textu najít, až jsem na něj (v trochu odlišném znění) náhodou narazil při četbě dopisů Josefa Floriana.
Viktor Karlík, Ladislav Klíma, serigrafie, 2009
Můžete říct ještě víc o tom, jak byla recepce Klímova díla ovlivněna společenskými a politickými změnami v Čechách?
Nejdrastičtějším zlomem byl i v tomto ohledu komunistický převrat v roce 1948. V disertační práci jsem mapoval různé praktiky, jimiž bylo Klímovo dílo odstraňováno z kulturního povědomí. Známý je například výrok Jindřicha Filipce, podle nějž je Klíma „úchylným zjevem české filosofie, pro jehož pomatené, chorobné myšlenky bude vždy a zejména dnes škoda papíru“. Klímovy knihy byly jako „brakové“ vyřazovány z knihoven a je paradoxní, že jednou z pracovnic, které tehdy vytvářely seznamy zakázané literatury, byla i Jarmila Kabešová-Wagnerová, dcera do té doby největšího klímovského badatele, interpreta a editora. Mohl bych uvést ještě mnoho někdy bizarních, jindy vyloženě morálně odporných příkladů.
Úsilí o vymazání Klímova jména však mělo jeden pozoruhodný efekt. Skutečnost, že byl Klíma v padesátých a v první polovině šedesátých let vylučován z oficiálního literárního světa, že se jeho dílo stalo nedostupným, odstrčeným, a tedy exkluzivním, konvenovala několika nekonvenčním umělcům, kteří klímovské podněty svébytným způsobem uplatnili ve svém díle. Za největší literární objev padesátých let považoval Klímu Egon Bondy. Ovlivněn jím byl Ivo Vodseďálek, který jej označil za „našeho největšího filosofa a spisovatele“. Klímovské koncepty světa jako hry a snění zúročil ve své poetice Bohumil Hrabal. Řadu aluzí najdeme v textech Jiřího Koláře, který o Klímovi napsal, že neexistuje nikdo, kdo by vyslovil „tak nemilosrdný protest proti světu, jaký vyslovil on“.
Právě toto protestní naladění Klímova psaní později, v sedmdesátých a osmdesátých letech, přitahovalo mnohé z undergroundového společenství, kteří si Klímu pro sebe objevovali jako svého předchůdce, ba dokonce gurua, který podobně jako oni atakoval z pozice společenské a kulturní periferie falešnost, pokrytectví, povrchnost a morální zvrhlost většinové společnosti, a usiloval přitom o vlastní tvůrčí a existenciální svobodu.
(…)