První izraelský předseda vlády David Ben Gurion jednou pozval do své kanceláře redaktora, aby si popovídali o literatuře. Po schůzce se ho Ben Gurionův osobní tajemník zeptal, zda to bylo dobré setkání. „Ano,“ odpověděl redaktor, „ale Ben Gurion není nejlepším partnerem pro nezávaznou konverzaci.“ Ben Gurion to zaslechl a zavolal redaktora zpět. „Sedněte si!“ nařídil. „A teď si budeme povídat.“ Umění konverzace není pro některé lidi nejvlastnější přirozeností a nejde se mu naučit ani ho provádět na povel.

K poklesu úrovně konverzace jako umělecké formy přispěla masmédia. Většina současníků má své oblíbené autory mezi novináři či bloggery. Ale kdo z nich se vyrovná Voltairovi, Oscaru Wildeovi či Isaiahu Berlinovi? Americká veřejnoprávní televize věnuje každý den hodinu vysílacího času Charliemu Roseovi, který vede rozhovory s nejrůznějšími osobnostmi kultury, politiky atd. V izraelském rádiu poslouchám od roku 1978 pravidelná hodinová interview Yitzhaka Livniho, která se vysílají každý pátek v jedenáct večer. Po čase už člověk osobnosti, jako je Rose nebo Livni, docela dobře zná, i když většinu času věnují svým hostům. Ale v dnešní twitterové době představují takřka anachronistické výjimky.

Tony Judt (1948–2010) byl vynikající mistr konverzace, hbitý, s jasně vytříbenými názory, poutavý a zábavný. Kniha Thinking the Twentieth Century (česky Intelektuál ve dvacátém století, Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem, Prostor 2013) zaznamenává rozhovory, které vedl v posledních letech před svou smrtí s jiným historikem, Timothym Snyderem. Je vzácnou radostí číst záznam inteligentní konverzace mezi dvěma vzdělanými historiky. Tony Judt byl k tomuto žánru přinucen, když onemocněl amyotrofickou laterální sklerózou a ke konci života nemohl psát, ale byl s to ovládat hlasivky. Tohoto omezení využil, jak nejlépe to šlo. Oddal se umění konverzace.

Nevyhnutelnost smrti, konfrontace s vlastní smrtelností člověka individualizuje a může ho přivést k autenticitě. V situaci, kterou Jaspers nazval limitní, se Judt zachoval jako pravý historik. Vytvořil trvalý záznam o své vlastní osobě, sebe a své myšlení učinil historií. Dějinná nesmrtelnost spočívá v uchování důkazů, jež mají interpretační hodnotu. Kniha je sérií konverzací, které působí, jako by se Tony a Tim scházeli na čaj, u sušenek a okurkových sendvičů a při tom si povídali o životě a dějinách, a ne jako by zaznamenávali poslední vzpomínky člověka upoutaného na lůžko a od hlavy dolů paralyzovaného.

Kniha se řídí asociativními pravidly konverzace. Každá kapitola začíná tím, že Judt vypráví o nějakém období svého života, a jeho vzpomínky pak navozují historická témata. Dětství například asociuje britskou historii, návštěva Paříže v roce 1968 dějiny levicového hnutí. Někdy jsou asociace méně zřejmé, o to více toho ale vyjevují v jakémsi freudovském smyslu – například kolaps Judtova druhého manželství ve spojení s historií evropského fašismu. Snyder se nepokoušel udržet svého partnera u tématu, nesnažil se konverzaci usměrňovat. A protože také často sdílel Judtovy názory, mají jeho vstupy občas povahu druhého hlasu ve dvojzpěvu.

Jak odpovídá žánru, kniha je tematická, ale nikoli systematická. Obsahuje velká zobecnění, například že ve Francii jsou přátelství a spojenectví založená na politice spíše než na sexuálně-rodových vztazích, zatímco v Anglii je tomu naopak, i přehnaná tvrzení, jako například Judtovy poznámky o labouristickém premiérovi Haroldu Wilsonovi. Kniha svědčí o mnoha rozporech v Judtových názorech a identitách i mezi jeho ideologií a profesní činností. Neohraničená a volně strukturovaná povaha konverzace tyto složitosti vyjevila zřetelněji než Judtovy odborné knihy. Syn židovských imigrantů, kteří vlastnili holičství v jižním Londýně, se společensky vypracoval studiem v Cambridgi a pak strávil většinu života na elitních univerzitách ve Velké Británii a v USA (kde učil na New York University). Navzdory společenskému vzestupu, anebo právě kvůli němu, se cítil outsiderem nejen v Anglii a v USA, ale i mezi Židy. Fascinovaly jej historické osobnosti, které považoval za spřízněné duše, jako Churchill, Disraeli, a Thatcherová. Obdiv k outsiderům ho dovedl i k tomu, že se během studené války spřátelil s polskými a českými emigranty a přesunul svůj zájem od francouzských sociálních a intelektuálních dějin k otázkám střední a východní Evropy. Byl hrdý na to, že uvedl na akademickou dráhu Jana Grosse. Jeho prostřednictvím se setkal s dalšími polskými intelektuály-emigranty v Paříži. Přes Grossovy protesty se ale rozhodl, že se bude učit česky, a nikoli polsky, přičemž dal podle vlastních slov přednost sebeironii před heroismem.

Prostřednictvím filosofa Stevena Lukese se Judt, působící tehdy v Oxfordu, seznámil s Janem Kavanem, a to krátce poté, co byl Kavan přistižen na hranici normalizační Československé republiky s pašovanými knihami a připravenými dopisními štítky se jmény adresátů. Československá státní bezpečnost tyto štítky použila k tomu, aby zacílila pozornost na příslušné disidenty, ti následně přišli o práci a byli vystaveni dalším represím. Kavanovo rozhodnutí vzít spolu s knihami i seznam se jmény bylo zvláštní a mnozí čeští disidenti usoudili, že buď spolupracuje s StB, anebo je hlupák. Judt popisuje setkání s Kavanem: jak byl v depresích a na práškách a v zoufalství se pokoušel použít Judta k tomu, aby zabránil vysílání programu London Weekend Television věnovaného onomu incidentu.

Od jednoho českého tématu k druhému dospěli Snyder s Judtem v konverzaci i k aféře s Milanem Kunderou. Snyder se podivil, proč mnohé šokoval objev, že Kundera možná udal amerického špióna československé policii, když je přitom dobře znám jeho mladický stalinismus. V evropském kontextu skutečně na Kunderově politické angažovanosti není nic mimořádného, vezmeme-li v úvahu takové sympatizanty s komunismem, jako byli francouzští intelektuálové, o nichž psal Judt. Mohu-li vstoupit do konverzace, je ovšem šokujícím rozdílem to, že v Kunderově aféře byla skutečná oběť, která strávila kvůli jeho údajné denunciaci mnoho let ve vězení, a na tom rozdílu nic nemění skutečnost, že onou obětí byl americký špión. Francouzští intelektuálové byli stejní stalinisté jako Kundera, ale měli štěstí, že po sobě nezanechali oběti, aspoň nikoli individuální, konkrétní oběti se jmény.

Judtovi rodiče byli anti-bolševičtí marxisté a uchránili syna zaslepení komunismem a následného zklamání. Místo toho se mladý Judt přiklonil k sionismu coby sociální utopii a strávil dva roky v izraelských kibucech ve snaze tuto utopii naplnit, oženil se s izraelskou mládežnicí Majou, až dospěl k nevyhnutelné ztrátě iluzí. Skutečný sionismus přitahoval lidi, kteří museli opustit rodnou zem (nejdříve v Evropě, později v Africe) a nemohli emigrovat na lepší místo, než byl Izrael. Sionismus proto neměl člověku, který nemusel opustit Anglii a později se přestěhoval do USA, co nabídnout. Pro většinu dospělých přívrženců spočívala sionistická vize nikoli v naplnění utopie, ale v dosažení takového evropského národního státu, který je na začátku 20. století diskriminoval. A to je také přesně to, čeho sionisté dosáhli, jakkoli se to může zdát anachronistické či paradoxní. Kibucy posloužily mnoha imigrantům, kteří neměli rodinu, peníze nebo kontakty, jež by jim pomohly usadit se jinde. Nabízí se tu příměr s dialektikou Hanny Arendtové Žida jako zbohatlíka (parvenu) a pária: zbohatlík zamítl páriu. Po roce 1967 Judt zjistil, že Izrael je nacionalistický stát, a do roku 2003 svůj předchozí „fanatismus, krátkozrakou, exkluzivistickou omezenou vizi“* zamítl. Poté co veřejně zaujal antisionistickou pozici, byl bývalý outsider zván, aby promlouval k „církevním sdružením, dámským organizacím a školám“.

Snyder poznamenal, že v Evropě se stal holokaust metaforou pro ukřižování. Vyvraždění Židé se stali symbolem evropské viny a zároveň smyslem evropských dějin. (Do druhé světové války byla smyslem evropských dějin Francouzská revoluce.) Izrael tento narativ židovské oběti a evropské viny narušil. Snyder tuto interpretaci Izraele jako Krista vzkříšeného proti vůli jeho následovníků, jež je interpretací v duchu Dostojevského, dál nerozvíjí, neuvažuje o tom, co by Evropa (jakožto Velký inkvizitor) mohla Izraeli provést, aby byl onen mýtus zachován… Ve své odpovědi Judt Snyderovu komplikovanou teorii zavrhuje. Evropané podle Judta vidí v Izraeli pouze jeho nedostatky a rostoucí, neúspěšnou manipulaci evropské viny za holokaust. Judt a Snyder mají možná pravdu oba – pokud Evropané při pohledu na Izrael vidí odraz svého vlastního starého nacionalismu a intolerance, pokud při pohledu na Izrael vidí příčinu nacionalismu a intolerance v sobě samotných a pokud zároveň vidí i jejich důsledky: nacionalistický, netolerantní evropský stát na Blízkém východě. A když se jim to připomíná, tak se jim to možná nelíbí.

Judt se zaslíbil určitému druhu historicismu: pojímal minulost pro ni samu, v jejích vlastních podmínkách, pomocí kontextualizace. Připustil ale, že v praxi dělal i opak, používal historii pro argumenty v současné diskusi, z eticky univerzalistické pozice. Kritizoval přitom Rawlsovu univerzalistickou, kantovskou teorii spravedlnosti, to, že předpokládala ahistorické morální činitele, kteří nemohou provádět taková etická rozhodnutí, jaká od nich Rawlsovy myšlenkové experimenty žádají. Judtův ideální historik je intelektuál ukotvený v konkrétním prostoru a čase, aniž by byl provinční, je naopak kosmopolitní. Snad s určitou dávkou sebeironie Judt prohlásil, že „lidé, kteří mluví o všem, čelí nebezpečí, že ztratí schopnost mluvit o čemkoli“ (s. 298).

Politicky byl Judt spíš liberál 19. století než demokrat století dvacátého. Zdůrazňoval, že konstitucionalismus a vláda zákona, liberální instituce a oddělení moci předcházely demokracii historicky i logicky. Stěžoval si, že masové demokracie dávají vzniknout průměrným politikům. Nedemokratický aristokratický liberál v duchu 19. století Judt se přesto považoval za sociálního demokrata, podporovatele keynesovské ekonomie a omezeného státního plánování, plánování nikoli v sovětském stylu. Přesvědčivě kritizoval Hayeka za to, že mezi totalitarismem a liberalismem nenechal místo pro sociální demokracii. Ale zároveň se pokoušel popřít či aspoň bagatelizovat krizi sociální demokracie od doby ekonomické stagnace v polovině sedmdesátých let. Tvrdil, že všechny plánované ekonomiky nebyly stejné a že plánované ekonomie ve Francii, Nizozemsku a Dánsku apod. předběhly USA a Velkou Británii, ačkoli plánování bylo v těchto zemích, Itálii a bývalém Sovětském svazu zdiskreditováno. Judt věřil, že stát je schopen dělat některé věci lépe a levněji než soukromý sektor, a zdůrazňoval, že stát by mohl vytvořit nějaké „přirozené veřejné monopoly“. Jako nadšenec pro železnice viděl Judt spojitost mezi jejich osudy a sociálním státem, a přitom ignoroval historii železničních tras a stanic, které na obou stranách Atlantiku postavili baroni 19. století.

Největší nesoulad byl mezi Judtovou profesní činností a osobním přesvědčením. Brojil proti fetišizaci zboží a chválil státní plánování v ekonomice a státní intervence. Přitom strávil většinu svého profesního života v soukromém vzdělávacím sektoru a měl přímý prospěch z přeměny akademických diplomů ve zboží. Judt se narodil v Londýně, mohl tedy pracovat na britské státní univerzitě. V podmínkách centrálního plánování a monopolizace vyššího vzdělávání ve Velké Británii by ovšem musel pracovat víc a za méně peněz, a co je mnohem horší, musel by čelit šikaně manažerů jmenovaných státem a snažit se o dosažení centrálně stanovených kvót, snižovat úroveň vzdělání, věnovat se méně výzkumu a také pouze tématům, která upřednostňovali plánovači, musel by se rovněž vzdát ideálu akademických svobod. Judt sám uznal, že jeho vlastní sociální mobilitu britský centralizovaný systém blokoval, když zrušil výběrové veřejné školy založené na schopnostech a místo toho zavedl nevýběrové všeobecné školy. Příslušník nižší střední vrstvy (jako byl Judt), který by dnes takovou všeobecnou školu absolvoval, by se sice dostal na veřejnou vysokou školu, ale s mnohem menší pravděpodobností na Oxford či Cambridge, a v důsledku toho by jen stěží nastoupil úspěšnou akademickou dráhu.

Obchodní model, jenž dal Judtovi svobodu a blahobyt, si vyžaduje chápání akademických diplomů jako zboží svého druhu (commodification). New York University třeba provozuje zahraniční programy, například v Praze. Využívá místní pracovní síly, které platí méně než vyučující v New Yorku, zatímco studenti platí vysoké školné. Proč studenti neplatí mnohem méně přímo místním lektorům za stejně kvalitní vzdělání? Důvodem je přeměna vzdělání ve zboží: nezískali by značkový výrobek, diplom NYU. NYU pak používá výdělek ze zahraničních programů k tomu, aby mohla konkurovat starším, lépe etablovaným značkám v podnikatelské sféře univerzitního vzdělávání, jako je Princeton nebo Columbia, které prodávají konkurenční výrobky (diplomy), a to tak, že dávají akademickým hvězdám jako Judt vyšší platy a poskytují jim byty v Greenwich Village. Judtovy sny o státním plánování se podobají izraelské definici amerických sionistů: „Židé, kteří plavou ve smetaně a sní o žumpě.“ Anebo jak to formuloval jiný Newyorčan Walt Whitman: „Protiřečím si? Dobře, tak si protiřečím, jsem veliký, jsem s to pojmout mnohoznačnost.“

Přeložila Veronika Tuckerová.

* Překlad je pořízen z anglického originálu, z něhož také vychází tato recenze, a nikoli převzat z českého vydání v překladu Martina Pokorného. Paginace odkazuje k původnímu anglickému vydání. Judt, Tony – Snyder, Timothy: Thinking the Twentieth Century. London, Penguin Press 2012.