Pocta Janu Pavlíkovi – Dialogy mimo čas. Tak se jmenovala výstava, která se letos na podzim konala v Galerii 5. patro jako součást přehlídky Festival Fotograf, Fotografie 80. let – Nekonečné čekání. Kurátorkou Pavlíkovy výstavy byla Lucia L. Fišerová a připravila ji mimořádně zdařile. Do galerie jsem šel s obavami, zda nebudu účasten patetické tryzny, k níž by bylo možné tak snadno sklouznout u autora, který si ve svých dvaceti čtyřech letech sáhnul na život. Osobně jsem Jana dobře znal, protože to byl můj spolužák na FAMU, a vím, jak uměl být charismatický a zábavný, ale také nesnesitelný, především sám sobě, mírou narůstající pravděpodobně s rozvojem jeho nemoci, o níž jsme nic moc netušili. Zpětně je možné z fotografií číst rozvrat autorovy osobnosti, ale to až teď jsme snadno chytří. Tehdy jsme se bavili jen a jen hravostí, provokativností a nečekaností Pavlíkových fotografií, které se lehce přiřadily k tomu, co se posléze začalo nazývat slovenskou novou vlnou – pojmem, který dodnes nemám rád.

Největším kladem Pavlíkovy výstavy byla kurátorská uměřenost a střídmost, která tohoto fotografa představila odpovídajícím a pravdivým způsobem, protože neměla potřebu cokoli okolo něj heroizovat, nafukovat či přebarvovat. Pro mne coby pamětníka byla výstava překvapivá tím, jak věrně svou syrovostí ilustrovala dobu 80. let, jež se stala tématem celé přehlídky. Nebyla to jen beznaděj a frustrace, jak by se mohlo zdát, ale také nekonečná hravost, veselost, skutečná romantika a mnoho krásných nekonečných mejdanů, zhroucených ovšem náhlými sebevraždami, kterých si z té doby pamatuji nesnesitelně mnoho. Jako by se hodnota života tehdy pohybovala mezi krajními póly absolutna a nuly. To vše je pro mne nějak podstatně ve fotografiích Jana Pavlíka přítomné. S odstupem více než dvaceti let je také velice zajímavé vnímat, jak řada Janových kolegů následně esteticky dokončila to, co se u Jana zdánlivě rodilo a nedošlo konečného završení. Jsem ovšem dnes přesvědčený, že směrem k umělecké smrti estetismem by se Jan Pavlík, i kdyby k tomu ještě měl příležitost, pravděpodobně nikdy nevydal, protože jeho naturel by mu to prostě nedovolil – na to bylo nastavení jeho autodestrukční křivky mířící k neodvratnému sebezhroucení příliš dané. A tak se „slavnějšími“ staly fotografie jiné a těch druhých. Ale odstup, který nabídl čas, i v tomto případě zjevně hraje ve prospěch onoho původního a neředěného. Vůbec tím nechci říct, že by kolegové Jana Pavlíka vytvářeli plagiáty jeho děl či na ně snad navazovali. Pouze si myslím, že všichni byli naprosto přirozeně součástí konkrétního genia loci, v němž se jim prostě „přihodilo“ pracovat a v němž pravděpodobně nejvnímavějším a nejsilnějším, a v důsledku pak i nejtragičtějším tvůrcem byl Jan Pavlík.

Je pro mne nečekané, jak čerstvě fotografie Jana Pavlíka i po tolika letech působí. Bez nich by zřejmě nebylo vůbec možné pojem slovenské nové vlny uvést v život. Výstavu doplňují dobové fotografie Pavlíkových přátel, Petera Župníka a Ruda Prekopa, opět ve velmi dobrém výběru. Přes omezené prostorové možnosti galerie je však v této souvislosti namístě otázka, proč nebyly, alespoň symbolicky, třeba jen po jedné fotografii, zastoupeny také práce ostatních slovenských fotografů, Janových kolegů a souputníků, kteří si byli v osmdesátých letech vzájemnou a neoddělitelnou inspirací. Byla by to souvislost víc než přínosná. Ale to jen chlup na negativu na závěr.