V úterý 31. srpna 2021 zemřel v Düsseldorfu ve věku 78 let po dvou letech boje s těžkou nemocí architekt a fotograf Milan Pitlach. Jeho fotografie a texty byly publikovány i v Revolver Revue a Kritické Příloze. Nejen proto mu v dnešním Bubínku Revolveru věnujeme následující text.


Milan Pitlach, ateliér Delta, 1969, foto Květoslav Přibyl 

Helena Honcoopová
Milan Pitlach (1. 3. 1943 Kroměříž – 31. 8. 2021, Düsseldorf)

Pokud nechceme existovat jako balada, máme na mysli ostruhu ontologického napětí, která nás nutí cestou za. Architekt Milan Pitlach si jako ostruhu sebepřesahování vybral fotografii. Skrze objektiv kultivoval svá pozorování světa k ostřejšímu, jasnějšímu a obsažnějšímu obrazu. A ten pak druhým nabízel k spoluprožívání. Jeho fotografie přitom nejsou dokumentární, reportážní, objektivizující, ale naopak ryze subjektivní, někdy až intimní. „Už jsme odvykli velkým příběhům, velkým konstrukcím, velkým emocím. Umění bere náhodně detaily reality a povyšuje je na obecně platné pravdy. Přesto v duchu někdy cítíme, že absolutnost těchto nových pravd je omezená a máme z toho kocovinu,“ napsal v jednom ze svých textů. Kdybychom o něm vyprávěli baladu, mohla by vyznít jako smutný příběh jednoho z mnoha talentovaných Čechů, kteří ve zralém věku volili druhou existenci v exilu a rozčísli svůj život a svou identitu napůl – v Pitlachově případě na dvakrát bezmála čtyřicet let.

Narozen za války v Kroměříži jako jediný syn klavíristy, kterému bylo v komunistickém ráji Československa souzeno živit rodinu prací provozního v nádražní restauraci v Opavě, sám múzicky požehnaný, vzdělaný v demokratických hodnotách slezské středostavovské rodiny první republiky, odejel v roce 1960 po maturitě na opavském gymnáziu za studiemi do Prahy, kde strávil dalších dvacet let. Otec vzápětí zemřel a matka-vdova s dcerou se přestěhovaly do Ostravy, kam za nimi syn a bratr pravidelně dojížděl a jejíž industriální půvab mu učaroval tak, že později za svůj domov označoval právě toto hornické město. Mladík v Praze bydlel u své tety a pilně studoval na Českém vysokém učení technickém obor architektura plánování měst pod vedením urbanisty Jindřicha Kriseho. Do kruhu jeho přátel v ročníku patřili architekti jako Vlado Milunič, Václav Šebek, Zdeněk Zavřel, Přemysl Hnát, Eduard Schleger a Květoslav Přibyl, s nímž pak na mnoha projektech pracoval nejtěsněji. Ve „zlatých šedesátých“ otevřeli Milanu Pitlachovi, dosud soustředěnému na klasickou hudbu a literaturu, noví pražští přátelé cestu k dalším kulturním zážitkům, které tehdy hýbaly hlavním městem. Už při studiích si vybudoval kruh blízkých lidí, s nimiž jezdil v létě na Orlík, na plavby jachtou Martina Rajniše, a na výlety po chalupách a chatách. Brzy zapadl mezi část pražské intelektuální bohémy, v níž měl pověst trochu snobského, citově odtažitého, okázale erudovaného a krasomluvného a přitom dost tajnůstkářského individualisty.

V roce 1966 absolvoval s titulem Ing. Arch., a vzápětí ho jako nadějného architekta rekrutovali do Ateliéru Delta (jednoho z pražských experimentálních studií ekonomicky samostatného Sdružení projektových ateliérů, označených řeckými písmeny. Deltu vedl Jiří Klen a po jeho emigraci do Švýcarska Zdeněk Jakubec). Pitlach pak v Deltě pracoval až do roku 1980, tedy čtrnáct let. Ovšem s dvojím přerušením: v roce 1967 musel na roční vojnu do Bratislavy, poměrně „měkkou“, na vojenské škole, odkud se vrátil jako frajtr. V srpnu 1968 i on zažil potupu vojenské intervence spřátelených armád do Československa. V roce 1969 ho z Delty pustili na pracovní stáž do Londýna, do architektonického studia Yorke Rosenberg Mardall, kde kromě britského způsobu práce poznal úplně nový styl života. Rok a půl v Londýně, jedné z tehdejších křižovatek kultur a také hlavním městě „freewheeling hippiedom“, znamenal pro Pitlacha určující životní zkušenost. Mohl tam do sytosti provozovat své kulturní návyky – číst, navštěvovat galerie a muzea a koncerty klasické hudby – a navíc se stát svědkem velkých rockových festivalů na Isle of Wight a v Shepton Mallet (Led Zeppelin, Frank Zappa and Mothers of Invention, Pink Floyd, John Mayall, Donovan etc.), svobodných diskusí v Hyde Parku, politických pochodů, psychedelických experimentů counterculture – a občanské svobody. Prvně se setkal i s velkou přírodou na ostrovech Hebridy. A všechno to slibné a úžasné se snažil zachytit objektivem svého prvního Asahi Pentaxu.

„Pobyt v Anglii mě zpolitizoval. Pravda, měl jsem za sebou zkušenost osmašedesátého roku, ale to byla zkušenost jiná, příliš emocionální, příliš černobílá. V Londýně jsem měl příležitost pochopit, že politika není osud, ale proces. Za ještě podstatnější zisk svého londýnského po­bytu považuji ale okolnost, že jsem se setkal s mnoha lidmi nejrůznějších povolání a zájmů, často přišlých do Londýna z nejrůznějších koutů světa, kteří mi ukázali, že existují i jiné zorné úhly pohledu na skutečnost než ty, které jsem měl zafixovány vlivem prostředí, ve kterém jsem vyrůstal,“ napsal k tomu v roce 2000.


Milan Pitlach, Londýn, 1970, foto Květoslav Přibyl

O Vánocích 1970 se Pitlach vrátil do Prahy, kterou normalizace už proměnila k nepoznání. Vedl pravidelný život zaměstnance ateliéru Delta, který po zákazu volného Sdružení projektových ateliérů připadl pod obří centralizovaný Projektový ústav výstavby hlavního města Prahy. Ateliér Delta sídlil v nově zrekonstruovaném pavlačovém domě na Alšově nábřeží 4 (dnes integrovaném do hotelu Four Seasons). Z jeho pracovny byl tak přepychový výhled na Karlův most a Hradčany, že za ním přicházela řada návštěv už jen kvůli tomu, a vždy tu nacházela příjemnou, vstřícnou, dělnou atmosféru. Pitlach zde pilně pracoval na neuspokojivých zakázkách a projektech té doby (urbanismus předměstí Lipence, Zahradního a Jihozápadního města, zotavovny, studentské koleje, nádraží, dětská hřiště atp.) a snil o velké architektuře. Tu chodil o volných chvílích studovat v zahraničních časopisech do blízké čítárny Uměleckoprůmyslového musea. Vůbec nedbal na pracovní dobu a v Deltě trávil celé dny a mnohdy i noci, dospané ve spacáku u temné komory, kterou si vybudoval v podstřeší za „klubovnou“ a „sněmovnou“ ateliéru. Než se mu podařilo sehnat s pomocí tetičky minigarsonku v paneláku na okraji Strašnic, kde pak žil spartánsky (matrace a pak už jen gramofon, desky s klasickou hudbou plus Rolling Stones a Pink Floyd, krabice fotografií a jižní světlo), přespával někdy u svých přátel v centru Prahy (architekti Zdeněk Zavřel, Helena Jiskrová). A i za normalizace žil kulturou, pravidelnými návštěvami Rudolfina a Dvořákovy síně či opery Národního divadla, kam chodil pečlivě upraven v oblecích šitých na míru v bývalém Salónu Adam na Příkopech. Vedle klasické hudby žil i folkem kolem sdružení Šafrán a hudbou kolem Čundrgroundu (Merta, Voňková, Kalandra, Michnová, Třešňák, Janota, Mišík, Hrubý, ba i mladý Kocáb), jezdil i na tajné hudební sešlosti do Radotína či Bratislavy. Měl rád i malá divadla (Turbova či Hybnerova pantomima, Reduta, Divadlo Na zábradlí, Za branou, Činoherní klub, Křesadlo). Chodil na výstavy a na projekce FAMU do Klimentské na jinak nedostupné filmy. Stýkal se s lidmi z FAMU, Umprumky či Palety vlasti, také s výtvarnými umělci (Šimotová, Sopko, Konstantinová, Palcr), s kunsthistoriky (Chalupecký, Šetlík, Zemina), a dokonce i s orientalisty (Hájek, Král, Honcoopová). Spleť kulturních podnětů ho však nepřiváděla k bujarému společenskému životu ani k hospodské družnosti – žil pracovitě, přísně, skromně, ba asketicky. A mluvil jen s lidmi, kterých si vážil. Ve všech prostředích spíš jen pozoroval a fotografoval.


Radotín, Šebek, Milunič, Schleger, Jiskrová, 1974, foto Květoslav Přibyl

K fotografování, které bylo technicky nezávislé na vnějších autoritách, Pitlacha přivedl jeho přítel a spolužák Květoslav Přibyl – naučil ho nejen fotografovat, ale i zvětšovat v temné komoře a chodit si číst o dějinách fotografie do Umprum musea. Zcela ale Pitlach fotografování propadl až v Londýně, odkud si přivezl 222 nevyvolaných rolí filmů (přes 8000 snímků), které pak v Praze v temné komoře ateliéru Delta vyvolával, pořizoval archové kontakty a vybrané záběry zvětšoval – takových byl jen zlomek. Ze zvětšenin uspořádal své první výstavy, v roce 1971 pro kolegy v libereckém SIALu a 1972 v pražské Redutě, těsně předtím, než z ní pro politickou neslučitelnost vyhodili jeho blízkého přítele Prokopa Voskovce, který tam pracoval jako dramaturg. Výstavu „Londýnský deník“, připravenou pro Brno, Pitlachovi v roce 1975 už zakázali. Seznámil se s Annou Fárovou, která v sedmdesátých letech ještě působila jako kurátorka sbírek fotografie v Umprum museu a vyučovala na FAMU. Obdobně se stýkal i s Antonínem Dufkem, kurátorem fotografických sbírek Moravské galerie. Přítele mezi fotografy měl vedle Květoslava Přibyla v Janu Svobodovi. Vážil si díla Sudka, Drtikola, Lucase, Funkeho, oslovily ho práce Cartier-Bressona, Atgeta, Kertésze, Brassaie, Stieglitze, Steichena, Whita, Capy a dalších hvězd agentury Magnum Photos, k nimž později patřil i Koudelka a Luskačová.

Své přátele nechával vybírat, třídit, řadit, posuzovat vlastní fotografie a tříbil si autorský styl. Stejně jako v Londýně vyrážel do ulic, tentokrát mapoval ponurný svět plesnivějící staré Prahy, podpírané lešením, i té současné, zamořené fádními paneláky. A šedivých, skleslých, špatně oblečených lidí bez úsměvů na jejích ulicích. Fotografoval i nedělní pusté pražské ulice, ale také soudružskou uniformitu a projevy stádnosti na průvodech a spartakiádách. Sledoval úpadek lidství na autobusových nádražích a ve fabrikách a dolech v Litvínově, Mostě, Ústí nad Labem, v Ostravě.

K depresivním „Fotografiím z Československa 1968–80“ a k cyklu „Sůl země“ z Ostravy později napsal: „… a trochu z pozice žalobce (jak jednou řekl můj přítel Prokop Voskovec: ,co jim uděláme za to, že nám otrávili mládí?‘) jsem fotografoval prázdnotu uličních prostorů, zdevastovanou krajinu, tu příznačnou lhostejnost ke světu za prahem vlastního bytu, fotografoval jsem konformnost starší a ztracenost mladší generace, smutné kulisy jeviště, na kterém jsme se pohybovali. Protože mě můj tehdejší věk ještě neopravňoval k resignaci, považoval jsem společensky kritickou fotografii za své hlavní téma. Fotografoval jsem tedy zarputile to, co jsem nazýval ,velkou realitou‘, tu krajinu a ta města, která se mi nelíbila, fotografoval jsem lidi, kterých mi bylo trochu líto. Na rozdíl od řady svých vrstevníků jsem se nepokoušel skutečnost ironizovat nebo anekdotizovat…“

Podobně skličující záběry vznikaly i na jeho častých cestách mimo Československo. Ve východním Berlíně, zapleveleném zmarem socialismu. U Baltu, kde fotografoval rodiny na rekreaci kolem večeře v ešusech před ubohými stany a trabanty. V Moskvě s opilci vyhaslými s prázdnými lahvemi vodky na trávě podupaných parků. Ale i mezi těmito ponurými cykly se objevují snímky andělské: na snímcích radosti z tanečních zábav ve formanovském stylu, z neoficiálních hudebních festivalů, ze spontánního muzicírování pod stromy parku na folklorním festivalu ve Strážnici (který hrál po čtyřicet let roli moravského Woodstocku), z představení malých pražských divadel, z tance na ulici při divadelním festivalu ve Wrocłavi. Rád zajížděl do tehdy nejsvobodnější země socialistického bloku, Polska, kde se mu podařilo zachytit i záblesky naděje na změnu mezi věřícími na masových shromážděních při první návštěvě papeže v roce 1979. Tak vznikly cykly „O slavnosti a hostech“, „O divadle“, „O tanci“, „O radosti / Domenica“.


Milan Pitlach, Ostrava, 1976, foto Květoslav Přibyl

Poté, co se jeho přítel Prokop Voskovec v roce 1979 na nátlak Státní bezpečnosti vystěhoval do Francie, rozhodl se odejet i Milan Pitlach. S přáteli se v Praze loučil několikrát téměř rok, až nakonec na Vánoce 1980 skutečně odjel – na týdenní výjezdní doložku do Anglie s vědomím, že se tentokrát už nevrátí. Před emigrací tajně odeslal přes diplomatickou poštu do Londýna svůj archiv tisíců negativů fotografií. O všechny přišel: „Všechny negativy anglických fotografií zabavila po mé emigraci policie a pokusy získat je po roce 1989 zpět byly bezvýsledné. Z osmi tisíc negativů a stovek fotografií z Anglie mi zůstaly jenom kontaktní otisky a snad sto zvětšenin. Lituji toho, protože výběr fotografií tohoto cyklu jsem ukončil někdy v roce 1975. Prohlížím-li si kontaktní otisky dnes, nemohu se ubránit lítosti nad tím, kolik fotografií jsem tehdy nedocenil.“

Pitlachův sen o životě a díle v Londýně nevyšel. Marně tam sháněl jakoukoliv práci, ohlížel se i v Nizozemí a v Německu a nakonec přišla pomoc od kamarádky ze studentských let Heide Störk z Wuppertalu, u které našel na půl roku střechu nad hlavou. Za čas začal pracovat v architektonickém studiu v Mnichově u svého bývalého spolužáka-emigranta, poté v Düsseldorfu, ale pořád to nebyla ta velká architektura, o které snil. Sublimoval své zklamání, jak sám říkal, do fotografických cest: „V prvním období emigrace jsem fotografoval velmi intenzivně – za tři roky 600 filmů z Japonska, Indie i Evropy.“ Zejména v Indii, kterou procestoval třikrát (1983, 1984 a 1995), našel tak bohatou vizuální pastvu, že tam mohl rozvíjet obě hlavní linie své fotografie – s dynamickými postavami snímanými v promyšleně komponovaných výjevech na plný rámeček (nikdy fotografie dodatečně neupravoval) v extrémech světla a stínu (ve velkých městech, na tržištích i kolem chrámů) a statické, majestátní záběry velké přírody, jež ho prvně oslovila na Hebridách (v Himalájích, u kalných řek a Indického oceánu, v malbě dešťů, mlh a mraků).

Už v roce 1981 se v Düsseldorfu seznámil s českou emigrantkou, psycholožkou Veronikou Bergstein, a našel v ní svou manželku, s níž až do smrti prožil čtyřicet let, a také matku své dcery Laury. Vzal si ji i její dvě děti (Ester, Lukáš) v roce 1984 a už v roce 1989 se jim podařilo koupit na hypotéku pěkný dům na prestižní adrese Düsseldorfu a začít nový život.

Až mezi lety 1985–1990 se konečně dostal k architektuře mezinárodních soutěží a náročných urbanistických projektů, v obřím studiu mága německé architektury: „V roce 1985 jsem nastoupil u architekta O. M. Ungerse a uvalil na sebe řeholi sedmdesátihodinového pracovního týdne. Vydržel jsem to pět let. Pak mne zcela opustila víra v Mistrovu doktrínu.“

V éře rekonstrukce Evropy po pádu Berlínské zdi Pitlach také zvažoval, jak prospět rodné zemi, a začal ji navštěvovat. V letech 1992–1993 vyučoval architekturu a urbanismus na Českém vysokém učení technickém, ale podobně jako mnoho jiných emigrantů nakloněných k návratu, zjistil, že pro něj už není cesta domů („V prvních letech emigrace jsem našel domov ve svém vědomí“). V letech 1989–2001 pracoval ve volnějším tempu v kanceláři Dr. Heuser ve Wuppertalu na mnoha německých projektech, převážně na zakázkách pro farmaceutickou firmu Bayer. Po krachu lukrativního zákazníka v roce 2002 následoval pád do nezaměstnanosti, změkčený záchrannou sítí německého sociálního systému.


Milan Pitlach, Galerie Fronta, 1994, foto Květoslav Přibyl

Roční vakuum ukončila v roce 2003 nabídka práce snů každého architekta – být uměleckým šéfem velké projekční kanceláře, mít k ruce tým třiceti pomocníků a volnou ruku i štědré investory v náročných urbanistických projektech. Tu práci mu ale nabídli až daleko v Šanghaji, v době velké stavební konjunktury před Olympiádou v Pekingu (2008), kdy se v Číně rychle, paušálně a násilně asanovaly celé čtvrti tradiční nízké městské zástavby (hutong) a na uvolněných pozemcích se stavěly výškové městské čtvrti a obří stadiony, často podle projektů proslulých zahraničních architektů. V Číně mohl Pitlach po šest let (2004–2009) realizovat velké projekty, postupně ve třech kancelářích (AAI International, HLW Shanghai Ltd., ARCHLONG GROUP Co.), a to právě v době nebývalého stavebního boomu a poměrného uvolnění direktivní kontroly obrovské země jedinou stranou, které v roce 2012 striktně ukončil nástup komunistického hegemona Si Ťin-pchinga a jeho post maoistických doktrín. V Šanghaji žil spartánsky jako za mlada, přes den pilně pracoval v ateliéru a po nocích si užíval poslech mnoha čínských pirátských nahrávek klasické hudby ve vrcholné světové interpretaci. Jen na fotografování se mu nedostalo příliš volného času – přesto stačil alespoň uspořádat čtyři výstavy svých dřívějších fotografií v galerii Artsea. Výčet svých čínských projektů a skic shrnul do knihy „Shanghai Concepts“ (2009). V těchto projektech konečně mohl realizovat svou koncepci architektury jako konstruktivní práce s prostorem:

 „Řekněme s jistou mírou nepřesnosti, že vlastním smyslem architektury, na rozdíl od jiných druhů umění, které se zabývají plochou nebo objemem, je vytvářet prostory. Takové prostory, které by u architektury byly hodné toho jména – myslím tím těch zhruba pět procent z celkové stavební produkce –, měly být nositelem také nějakého duchovního obsahu“ (M. P., Sedm, Revolver Revue, 50/2002).

V roce 2009 se bělovlasý Pitlach coby úspěšný architekt vrátil do Düsseldorfu, vstoupil do penze a věnoval se své velké rodině, splacenému domu v Údolí hvězd i chalupě v Čechách, postaral se také o pozůstalost po své matce v Ostravě i tchyně v Praze. A jako architekt vypracoval ještě několik zakázek v Berlíně a v New Yorku.

V poslední dekádě svého života často cestoval – po Evropě, do Čech. Měl čas uspořádat řadu výstav fotografií v různých koutech staré vlasti („Sůl země“ – Ostrava 2010, „Kaligrafie“, „Osud člověka“ – Ostrava 2012, „Chandigarh / Le Corbusier? – Ostrava, Opava, Praha, 2013–2014, „Kašpar noci podle Ravela“ – Ostrava 2013, „Obrazy boha“ – Ostrava 2014 /tam vybral monumentální záběry přírodních celků, oceánu, hor, stromů, vodopádů a oblak/). Velkou profilovou výstavu svých fotografií uvedl v Kulturním domě v Düsseldorfu (2016). V Českém centru v Rotterdamu představil Ostravu jako „Sůl země“ (2017). Poté se vrátil k výstavám fotografií z Anglie („Londýnský deník“, „Ostrov“ – Dům umění, Opava 2017, zámek Hradec nad Moravicí 2018) a poslední výstavu v Praze věnoval „Kašparovi noci podle Ravela, jak ho hraje Martha Argerich“ (Galerie nadace ABF, 2019).


Milan Pitlach, Düsseldorf, 2000, foto Květoslav Přibyl

Poslední dva roky života byl těžce nemocný. Svému stavu čelil prací – kromě vystavování a pořádání fotoarchivu se pustil na dálku do dokončení doktorátu na pražském ČVUT. V půli srpna letošního roku odevzdal rozsáhlou disertační práci o německém architektu Ungersovi, jehož pracovní metody dokonale poznal. Obhajoba disertace, kterou vedl prof. Benjamin Fragner, byla stanovena na 1. září ráno – vzhledem k autorově nemoci formou online. Milan Pitlach zemřel doma v Düsseldorfu o několik hodin dříve, 31. srpna 2021 ve čtyři hodiny odpoledne, ale přesto titul Ph.D. získal jednohlasou aklamací komise. Práci jeho alma mater nyní chystá k vydání.

Za fotografa se Milan Pitlach nikdy nepovažoval. Jeho profesí zůstávala architektura. Přesto je zapsán v kultuře Čech především jako fotograf. Odešel jako autor deseti knih fotografií a třinácti katalogů k více než padesáti výstavám v Čechách i ve světě. Fotografii vnímal jako svou tvůrčí vášeň a nechtěl se vzdát své amatérské zamilovanosti do černobílého světa. Jeho žena Veronika k tomu poznamenala, že i na houby do lesa vycházel Milan se čtyřmi fotoaparáty a úlovek si pak domů nesl ve fotobrašně, s foťáky zavěšenými na krku. I les viděl černobíle s tisíci valéry: „Nikdy nepřestanu zdůrazňovat, že fotografie je umění výtvarné, vizuální, jehož podstatnou složkou je jeho formální řešení, jeho komposice, rozložení tmavých a světlých, resp. barev­ných ploch ve formátu obrazu. Tyto plochy, skvrny zůstávají v abstraktní fotografii skvrnami, v živé fotografii representují figury, předměty, povrchy. A právě způsob, jak jsou plochy růz­ného valéru vzájemně vztaženy, rozhoduje o tom, zda jsme ochotni fotografii vnímat jinak než jen jako dokument určité situace, zda nás fotografie svou osloví, zda ji můžeme považo­vat za krásnou, zda je uměním. Formální stránka obrazu se zdá být pro posuzování a hodno­cení dokonce důležitější než stránka obsahová. Kolik fotografií pořízených s chvályhodnými úmysly, i takové, které zobrazují základní lidské situace, bez zájmu odložíme, protože nás neoslovila jejich forma.“

Od přelomu tisíciletí občas připouštěl digitální fotografování a barvu (ovšem spíš pro abstraktní kompozice – jen žádné anekdoty a aktuality!). Barva se uplatnila několika snímky ve figurálním cyklu „Fotografie z Indie“ a pak zejména na fotografiích z Číny, představených na výstavě „Kaligrafie“ s podtitulem „Nápisy ze zdí Šanghaje“. Obě výstavy instaloval v Národní galerii na zámku Zbraslav v letech 2000 a 2008 s katalogy v úpravě svého oblíbeného grafika, Roberta V. Nováka. Zklamal tehdy abstrahujícími snímky ty z diváků, kteří se těšili na barvitost života exotických asijských zemí.

Většinu svých knih s nejlepšími fotografiemi vydal až v posledních letech. Tematicky svůj výběr z tisíců snímků za padesát let aktivního fotografování v různých zemích světa podřídil svému duševnímu zaměření ve zralém věku, k fotografiím také vybíral literární a duchovní texty: intimní snímky srovnal dle záznamů ze svých „Deníků“ (Torst, Praha 1999), kompozice abstraktního ražení doplnil citáty z Evangelia podle Matouše (Kant, Praha, 2004). Fotografie z Anglie a vyznání rodnému kraji shrnul do dvou knih vydaných v Ostravě („Sůl země“, „Ostrov“, Montanex, Ostrava 2011, 2016). Akty své ženy Veroniky, inspirované někdejší vášní Alfreda Stieglitze pro jeho manželku Georgii O’Keefe, zveřejnil v knize „Close-up“ (Kant, Praha 2018). Následovaly Fotografie z Československa 1968–80 (Ka, Ostrava 2020). Jeho vrcholným dílem je pravděpodobně velkoformátový sborník černobílých fotografií „Krajiny podle Friedricha Nietzsche“, doprovázený texty ze Zarathustry (Kant, Praha 2021). Posmrtně vyjde jako pozitivní zpráva jeho desátá kniha fotografií „O radosti / Domenica“ (Kant, Praha 2021).

Kromě monografie o Ungersovi se Milanu Pitlachovi na smrtelném lůžku podařilo dotáhnout téměř do konce ještě jedno dílo. Uměl nejen obrazem, ale i psaným slovem, kultivovanou češtinou, formulovat své myšlenky. Psaní se nevěnoval systematicky, ale impulzivně: když ho něco rozčílilo nebo nadchlo, reagoval kritickou analýzou ve formě studie, eseje, dopisu, polemiky. Některé své texty průběžně publikoval, hlavně v Revolver Revue. Některé nikdy. Od devadesátých let mi své texty posílal z emigrace e-mailem pro informaci i potěšení. Pak mi letos začátkem léta oznámil mobilem, že je konec. Abych svému příteli ulehčila poslední dny, navrhla jsem mu uspořádat a vydat také jeho „Knihu textů“ s podtitulem „Eseje o umění“. Ta myšlenka se mu líbila. Stačil mi přesypat do e-mailu snůšku všeho možného, co kdy napsal, a já na knize celé léto pracovala a pět dní před smrtí mu ji – hotovou i s ilustracemi – poslala k vyjádření. Už ani neměl sílu se na ni podívat. Podaří se ji posmrtně vydat?

Ať už se vyjadřoval jakýmikoli prostředky, neztrácel Milan Pitlach ze zřetele onu ostruhu ontologického přesahování, poselství humanismu, které si vytkl jako memento své tvůrčí dráhy na dávné fotografii londýnského viaduktu s nápisem: YOUR DIGNITY TRANSCENDS ALL HUMAN CONSIDERATIONS! Věta: „Tvá důstojnost přesahuje všechnu lidskou představivost!“, je asi i Pitlachův nejpodstatnější vzkaz lidem. Škoda, že takových na světě ubývá.