U příležitosti padesátých narozenin kalifornského zpěváka, skladatele, textaře a producenta Mikea Pattona (* 27. ledna 1968) přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru jeho esej Jak požíráme své mladé (How We Eat Our Young), která česky dosud nebyla publikována. Vyšla roku 2000 v prvním ze série sborníků Arcana (Musicians on Music), pořádaných alternativním skladatelem, saxofonistou a producentem Johnem Zornem. (Vedle Pattona do něj přispěli třeba Anthony Coleman, Peter Garland, Bill Frisell, Fred Frith.) Text je neotřele stylizovanou kritikou hudebního průmyslu, ale dotýká se i obecnějších otázek uměleckého provozu a jeho apel na uměleckou nezávislost a individualitu zůstává aktuální i dnes. Podstatné je tu ovšem osobní ručení autora – který se jako hudebník stal jak hvězdou komerčního formátu (coby frontman crossoverové kapely Faith No More), tak menšinové alternativně-experimentální scény (za všechny jmenujme letitou spolupráci se zmíněným Johnem Zornem, působení v avantgardní metalové kapele Fantômas či experimentálních Tomahawk, Mr. Bungle, Dead Cross, případně jeho vokální nastudování projektu Laborintus II od Luciana Beria). Lze zde poznamenat i to, že v roce 1999 založil Patton spolu s Gregem Werckmanem nezávislý label Ipecac Recordings, jenž představuje – slovy z jejich webových stránek – „místo, kde můžete objevit a vychutnat hudbu, kterou nenajdete nikde jinde“, „lék“, který „je tu, aby vás očistil od všeho, co vám hnije v žaludku“.


 

Jak požíráme své mladé
Mike Patton

Umírá-li hudba, zabíjejí ji hudebníci. Rozkládají ji skladatelé. I když to přiznáváme jen neradi, jsme za to odpovědní stejně jako všichni ostatní. Oháníme se „Průmyslem“, z naší sračkové hudby obviňujeme korporátní struktury a podobně – ale vytváříme ji přece my. To my otevřeme krabici, kterou nám dali, skočíme do ní a zavřeme se, a ještě olízneme známku. Proč? Kvůli nejistotě – potřebě uznání – možná i kvůli penězům.

Neuvažujeme o své hudbě, jen o tom, jak vypadá. Kdekdo má radši, když mu olizuje prdel teplý jazyk kritika než jazyk jeho manželky. 

Získává tak totiž pocit platnosti a moci. Jako by se vzpíral gravitaci. A možná ani neví, co by asi tak sakra měl dělat jiného.

Ví, že to přijde – ale panicky před tím prchá jako jelen před světly reflektorů. Nesmějte se – i já to dělal a vy pravděpodobně také. A mimo vší pochybnost to mělo vliv na naši hudbu. (Ale poučili jsme se z toho?) Víme, že jsme ve své většině banda slintajících dětí, co potřebují neustálé laskání. Uvědomujeme si taky, že v mravním řádu společnosti zaujímáme podobné postavení jako zloděj, pasák nebo šmírák. Víme, že i když má člověk hrdost býka, je v tomhle světě těžké zůstat soustředěný. Předkládá nám přece miliony a miliony obrazů – rozptýlení – a všechny zároveň říkají totéž: NEMYSLI.  

Když vám představivost a touha způsobují migrénu, je snadné se jich vzdát, zvlášť když je toho tolik, na co se dá dívat. Pokud se svých výtvorů takhle zřekneme, rychle zahynou. Uvědomujeme si, že požíráme své mladé?

Jako by vášeň, která nás pohání, zároveň doprovázelo obrovské nutkání ji potlačit. Funguje to stejně rychle jako reflex – podmíněná reakce. Je v tom sexuální problém? Puritánství? Nejintenzivnější a nejpřesvědčivější hudba dosahuje ve svém výrazu přímo sexuální úrovně, ale běžně pociťujeme frigiditu a ochablost. Pro umělce je zkrátka příliš snadné „socializovat“ své touhy, když mu život řekne, že kašírka je v pohodě. Měli byste se stydět! Co máte kurva za problém?

Pokud se neprojevíte, dřív nebo později umřete. Dejte do toho kusy sebe. Tělní tekutiny. Podívejte se doleva a doprava. Prohrábněte pořádně, co patří jiným. Půjčujte si. Kraďte. A snažte se při tom dosáhnout nějakého potěšení. To vzrušení by mělo ještě narůst a zesílit, když si představíte, že ho sdílí více lidí. Přemýšlejte o tom. Pokud to vychází z vás, tak to automaticky platí – jen to prostě může a nemusí být dobré. Protože pokud to není nějak sdělné, potěšení z toho bude stejně krátkodeché jako rychlá šoustačka někde vzadu ve skladu. Neznamená ani hovno.

Spousta skladatelů se dře s vytvářením složitých zvukových zdí – přitom ale často zapomínáme na okno nebo dveře, kterými bychom se vyškrábali ven. Jak můžeme v takových důmyslných pokojíčcích přežít? Musíme pozřít vlastní výtvor, nebo budeme hladovět. Teď jsme slyšeli přesně to, co jsme slyšet chtěli – a naše uši vypnou. Tváří v tvář vlastnímu obžerství jsme rezignovali, jako otroci. Ale pokud jsme totálně zabednili přístup do učebny, nezbývá nám než učit to, co známe. Budou poslouchat? A proč by měli? Protože vás potřebují, stejně jako potřebujete vy je. Můžete je zachránit, aby je svět nespolknul – a oni vás můžou zachránit před tím, aby svět nespolknul vás. Mladí i staří muzikanti by se měli vyhledávat a využívat navzájem. Měli by si vyvinout systém zdravé výměny sprosťáren – a naučit se nosit masky těch druhých. V takové atmosféře se můžou dít neuvěřitelné věci. Může vzniknout robustní a osobní hudba. Hudba plná rozporů – nemožností. A právě takovýhle materiál se může vzepřít gravitaci.

(2000)

Přeložila Edita Onuferová.