Přinášíme ukázku z prózy Metafyzický kurník francouzského bohemisty Xaviera Galmiche v prvním českém překladu Jeana-Gasparda Páleníčka, která právě vyšla v Edici RR a bude uvedena na Večeru Revolveru 9. listopadu v Kavárně Na Boršově (více zde). Srdečně zveme!
 

 

Xavier Galmiche
Don Juani
(ukázka z knihy Metafyzický kurník)


Z okolních luhů se zjevili dva zakrslí kohouti.

V touze po zrní a společnosti, jistě také po lumpárnách. Měl jsem je za šťastný dar z nebes přišlý z hájů: otevřel jsem vrátka. Způsobile jimi prošli dovnitř a nechali se zavřít do ohrady.

Objevili se jako mávnutím kouzelného proutku. Nikdy jsme nezjistili odkud. Později – příliš pozdě! – nás napadlo, že se jich předchozí majitel diskrétně zbavil: auto zastaví, dva opeřenci jsou z něho vypuštěni a řidič prudce mizí krajinou. Podědili jsme dva pěkné darebáky.

Působili na mě, jako by přišli z nějaké ruské pohádky. Byli nádherně mnohobarevní. Vydávali se na louku a dodnes mě naplňuje veselím vzpomínka na onen kývavý pohyb dvou nazlátlých oválů, jednoho víc do černa, druhého do červena, na pozadí zeleně. Potulovali se, naparovali.

Právě to jejich opeření nás však mělo varovat: pestrobarevné, trochu vulgární, značící prestižní rod (Hollandse kriel, řekly nám knihy), jež několik generací mohlo nechat zparchantit – nebo zušlechtit, podle úhlu pohledu. Malí frajírci.

Netrvalo dlouho a zpropadení kohouti začali terorizovat celé okolí. Holomkové jedni, sígři, záletníci, chuligáni, úchylové. S nimi se započal temný věk machistické nadvlády, jež měla přinést kurníku útrapy.

Ve stejné době jsem byl zaskočen větším počtem kuřat, z nichž se stali kohouti. Posvátný poměr (10 samic na 1 samce) byl ten tam. Statistiky jsou neúprosné: jeden kohout v průměru pokrývá „dvacet- až třicetkrát denně“ (jak už bylo řečeno). Ti mí – bylo jich šest včetně oněch dvou hyperaktivních zakrslých – tak brzy měli pokrývat sto dvacet- až stopadesátkrát denně; každý den měla každá z patnácti slepic přijít na paškál desetkrát (což byl jen průměrný odhad, protože některé, z našeho pohledu nikoli nejpohlednější, jsou vyhledávanější než jiné).

Většina z nich snášela svůj osud, jak to jen šlo, některé se však bouřily, a když je pronásledoval samec v říji, prchaly z jednoho konce louky na druhý. Nebo se dva či tři samci předháněli a soupeřili o ně, rivalitou udržovaní ve stavu nepřetržité frustrace. Oběti přicházely o peří, důsledkem samotného pokrývání, během něhož samec ubližuje, štípe do hřebínku a bodá do zad, i vlivem patetické skleslosti, s níž se tiskly k zemi, nehybné, čekajíce až přejde bouře.

*

Ta, kterou syndrom týrané postihl nejvážněji, se natrvalo usadila v ovčinci, kde s ovcemi žila v poněkud odtažité pospolitosti, téměř jako poustevnice, častujíc každou nevítanou návštěvu výkřiky staré hašteřivky.

(Těch několik málo brků, které se zachovaly na těle zaživa oškubané slepice, mi připomínaly dlouhé prameny vlasů, jež na obrazech inspirovaných svatou Máří Magdalenou v poušti a jinými anachorety raného křesťanství zakrývají notně nedokonale jejich nahá těla. S tím rozdílem, že staří malíři motivu většinou využívali k zobrazení krásných svlečených žen: analogie by mohla být platná pouze v případě díla – existuje takové? – ukazující poustevnici ztrápenou svou zkouškou, s tělem vyhublým, posetým boláky, sugerujícími divákovi nepříjemný zápach.)

S výjimkou křídel má nyní slepice kůži takřka obnaženou, obrovská to červená jizva, jako oběť hlubokých popálenin. Vidím ji vylézat z hortenzií, v nichž se ukrývá: jakmile mě zahlédne, vydává pronikavé zakdákání. Její nepříliš příjemný vzhled vzbuzuje úctu: znetvořená slepice nosí svou ošklivost docela statečně, jako stálé znamení někdejší kalvárie. Okázalostí, s níž ji vystavuje, coby zvíře nevrlé a permanentně v defenzivě, také prokazuje důstojnost v neštěstí. Ví to? Ví, že to vše chápu? Že přijímám, jak se takto straní, zabarikádovaná ve svém nedůtklivém stoicismu, i to, že mi zakazuje jakýkoli projev soucitu? Nechávám se unášet dohady. Když nic lepšího, píšu o tom všem. Musím však přijmout, že má slepice filozofka, má šílená mučednice a svatá svého druhu, jejíž chování má tak blízko k dobře vyargumentované řeči, nebude nikdy schopná číst, ani si nebude vědoma toho, že neumí číst atd. Takové jsou závratně znásobené meze empatie. Morálka nutná, morálka zbytečná.

*

Vraťme se k malým kohoutím frajírkům. Nad mým dvorkem začal záhy vát vítr úzkostného feminismu. Všechny slepice ze dne na den přestaly snášet. Trvalo mi příliš dlouho, než jsem vzal na vědomí míru traumatu. Oba zpropadení don juani byli první, kdo pocítil radikální nástup nových pořádků. Lapil jsem je, zabil, oškubal, rozřezal a byli snědeni. Teprve po metodické porážce, s níž zmizelo pár nádherně opeřených a vitálních mladých, se navrátil klid. Dlouho mařený životní cyklus, který zpravidla přichází s jarem – příliv snášek, vysedávání, líhnutí – byl obnoven až uprostřed podzimu. Čerstvě vylíhlá kuřátka dnes klovají suché listí, jež každou chvíli zachvátí jíní.

Poustevnice, jednou provždy v dané věci umíněná, nebyla však s to zvěsti o nastalém zklidnění uslyšet. Nadále se zdržuje u ovcí, červenavá, a ječí, kdykoli se k ní někdo přiblíží. Tak tomu bude až do její přirozené smrti a možná i déle: neboť je vůbec představitelné, že by se po tak velké urážce, tak velké vzpouře, tak velké výdrži oválný obraz onoho seškubaného těla ještě dlouho po jejím fyzickém zániku nevznášel nad loukou na znamení vytrpěných muk?

Přeložil Jean-Gaspard Páleníček.