Vydavatelství Actes Sud z Arles, které se ze skromných počátků vypracovalo
na prestižní podnik, slavilo na konci roku 2015 dvojnásobný úspěch, neboť autoři jím vydaných knih získali jak Goncourtovu cenu (Mathias Énard za román Kompas), tak Nobelovu cenu za literaturu (vyšly zde překlady knih Světlany Alexijevičové). Dvojice majitelů jihofrancouzského vydavatelství v reakci na tyto úspěchy založila školu v centru Arles s intuitivní pedagogikou, určenou ratolestem rodičů, kteří chtějí, aby jejich děti rády četly a byly ve škole spokojené.

Čtyřicetiletý Mathias Énard, který vydal v Actes Sud všechny své knihy, patří již několik let k oceňovaným hvězdám současné francouzské literatury, nicméně i jeho samotného prý úspěch překvapil. Goncourtova cena je přece jen největším francouzským literárním oceněním a ceremoniál se vstupem do pařížské restaurace Drouant Énardovi připadal impozantní.

Román Kompas je věnovaný Syřanům a Énard jim symbolicky věnoval i Goncourtovu cenu. V Sýrii sám dlouho pobýval, přičemž to bylo podle jeho vlastních slov nejšťastnější období jeho života. Dnešní válečný konflikt v Sýrii je pro něho velmi smutnou kapitolou.

Vystudoval orientální jazyky (arabštinu a perštinu) v tradici Pierra Lotiho a dalších francouzských znalců. Dnes žije v Barceloně, kde působí jako vysokoškolský pedagog na katedře orientálních studií. Zájem čtenářů a kritiky vzbudila už Énardova prvotina Zone (2008). Do češtiny byla zatím přeložena próza Vyprávěj jim o bitvách, králích a slonech (Plus 2012, přel. Anna a Erik Lukavští) s tématem Michelangelovy cesty do Cařihradu, chystá se také vydání Ulice zlodějů z roku 2012 (pro Knihu Zlín připravují Anna a Erik Lukavští), která na základě příběhu marockého migranta v Barceloně pojednává o revoluční době arabského jara.

Téměř čtyřsetstránkový román Kompas (2015) se odehrává během jediné bezesné vídeňské noci, začínající hodinu před půlnocí a končící svítáním. Univerzitní profesor Franz Ritter, nepřekonatelný znalec orientální hudby, vzpomíná na své mládí, vlastní badatelské cesty do Turecka, Sýrie, Iránu. Smrtelně nemocný muzikolog si během těch několika hodin vybavuje celou řadu věcí, tempo příběhu však udává nenaplněný milostný vztah k Pařížance Sarah. Énard zde subtilně odkazuje na velké příběhy nenaplněné lásky v románové tradici Tristana a Isoldy i Mažmuna a Lejly. Milostný příběh dvojici umožnil objevovat, poznávat a sdílet fascinaci kulturou Orientu, jejich naděje na společný život však návratem domů – k sobě skončily. Další cesty vedou oba vědce z Paříže i Vídně do Istanbulu, Damašku nebo Teheránu. Franz Ritter ovšem nejen vzpomíná, ale i fundovaně a zároveň velmi zajímavě vypravuje o orientální hudbě i o jejím vlivu na západoevropské tvůrce, malíře, skladatele, cestovatele a básníky, pro něž je cesta k cizí kultuře zároveň více či méně symbolickou cestou k nim samým. Otázka mezilidských hranic v nejrůznějších podobách, jejich prostupnosti i jejich uzavírání je vedlejší trajektorií příběhu a zřejmě i hlubší nerozřešenou zápletkou celého románu.

Cíleně a celkem zdárně se autor vyhýbá nejrůznějším klišé stran Orientu, které jsou pouhou fikcí či konstrukcí stereotypů, jež si Západ o Orientu během minulých století vytvořil. O tom, jak velkou moc mají, svědčí mnohé pasáže o současné konfliktní situaci v Sýrii, tristním postavení uprchlíků a terorismu.

Mathias Énard soudí, že zanícení náboženských fanatiků, kteří k nám dnes z Orientu exportují výhradně násilí, zakrývá mnohem zajímavější podoby vztahu mezi Orientem a Západem, kdysi daleko méně vyhroceného. Zúročuje svou odbornost a představuje nepřeberné bohatství arabské, muslimské i turecké kultury, bez níž by byla o velmi plodnou dimenzi ochuzena kromě jiného díla západoevropských klasiků 19. století, např. Wagnera, Liszta, Goetheho či Balzaca. Erudovaný romanopisec důsledně vrhá světlo na méně známé kontakty jednotlivých spisovatelů, velmi zdařilý je například poukaz na souvislost milostných básní Pessoových s perskými veršemi slavného Omara Khayyama. 

Dva nadšení a zvídaví vědci Sarah a Franz nicméně sobě ani druhým neskrývají ani temné a slepé uličky a cesty Orientu. Sarah publikuje naučné články o nádherných morbidních ženách, které se úchýlily do Orientu spíše jako do jakéhosi útočiště mimo zákon, o feministkách travičkách, jimž Orient poskytl mnohem větší manipulační prostor než rodná Evropa. Franz se na mnoha stranách věnuje touze, kterou Západoevropani pociťují ke smyslnému orientálnímu tělu, chtíči, který někdy vede až k pomatení smyslů za hranicemi lidskosti v kouři opia: „Nádech iránského opia, nádech paměti, to je něco jako zapomnění. Zapomnění, že noc jde dál, nemoc je silnější, slepota nás přemáhá. Sadegh Hedayat dost možná opium neměl, když si v Paříži v dubnu 1951 naplno pustil plyn.“

Pravdou však také zůstává, že některé stránky této knihy jsou podobnější odborným článkům než románu. Přes obtížnost látky ale Énard i zde prokazuje obdivuhodnou schopnost shrnout hlubší problematiku do několika vět. Ovládá umění navázat
na temnější epizodu ostrým vtipem, smyslným humorem, posunout děj dál či blíž čtenáři jako zrcadlo současného světa: „Já se jako Hedayat Paříže vždycky bál, je cítit podivným násilím.“

Výhodou tohoto postupu je, že na své si při četbě přijde nejen univerzitní vědec a literární kritik, ale i čtenář milostného románu jaksepatří: „Naše paměť vězí ve snech. Probouzíme se, přitom jsme nespali, marně v sobě zadržujeme cáry potěšení druhého
v nás.“

V postavě Franze Rittera pak autor šťastně spojuje klasickou erudovanost
s dramatickým napětím humanisty umírajícího s obdivuhodným poznáním sebe i druhých, avšak bez zkušenosti naplněné lásky.

Mathias Énard má ve francouzských médiích už dnes status klasika francouzské literatury. Své fyzické podobnosti s Balzacem se usmívá. Jakmile však řeč přejde
na Palmír, začne výřečný romanopisec 21. století ztrácet dech. Palmír podle něj není zcela zničený, za Sýrii nesmíme ztrácet naději ani v dnešní situaci. Epická šíře jeho světa se ale jemu (a nejen jemu) každý den o něco více  rozpadá před očima. Kde začíná Orient? Ve Vídni, nebo v Cařihradu? Když otázku takto formuloval Hugo von Hofmannsthal v roce 1917, začínala v jeho rodné Vídni, neboť právě ta byla tehdy považována za bránu Orientu. Dnes je Orient snad všude, a i kdyby snad jednoho smutného dne neměl být nikde, zůstal by jeho odkaz živý – i v bravurně nostalgické knize Kompas, jejíž název odkazuje hned k několika neobvyklým kompasům (z nichž jeden prý vlastnil i Beethoven), jež paličatě ukazovaly pouze na východ. Neboť Orient začíná v nás, odpovídá Mathias Énard Hofmannsthalovi v roce 2015.