Prázdniny skončily, ale léto stále trvá – a tak ještě do 22. září můžete v redakci RR a na našem e-shopu nakoupit vybrané tituly z Edice RR se slevou 30 % a dalšími výhodami. Máte už vysoce ceněné dílo Jména příběhu Marka Vajchra, z něhož je následující ukázka?
RR



Na grafice zdobící příležitostný tisk z roku 1581 můžeme vidět panoráma Pražského hradu, Malé Strany a Vltavy s Karlovým mostem; z vod Vltavy vyčnívá ztroskotaný prám, v jeho okolí tonou desítky postav. Na nebi nad pražským panoramatem se vznáší kometa a další nebeské úkazy. V dolní části grafiky je vyobrazen dlouhý pohřební průvod. Text pod grafikou začíná slovy: „Přátelé Pánu Bohu milí, z tohoto strašlivého obrazu a figury, o kteréž prvé Pán Buoh časně skrze kazatele Slova Božího, potom i skrze znamení nebeská, zatmění slunce, měsíce, hvězdy vlasaté neb komety ukazování na obloze nebeské etc., jakožto skrze jisté své napřed jdoucí posly, předpovídati ráčil, kterak pro hříchy a nepravosti naše […] chce nás trestati těmito těžkými pokutami.“ Kometou je nepochybně míněna ta, která se na obloze ukázala roku 1577 a vyvolala v Evropě obrovský ohlas a znepokojení; jako boží tresty pak autor letáku představuje ztroskotání převozního prámu na Vltavě, při němž roku 1581 utonulo 156 osob, a morovou nákazu, která Prahu postihla následujícího roku. „Obraz a figura“ letákové grafiky tedy uvádí do vzájemné souvislosti několik sukcesivních událostí a vytváří z nich příkladný, hlubším smyslem obdařený příběh, který má pohnout zbožnou myslí čtenáře či diváka.

V pobělohorských kázáních, životopisech svatých a dalších nábožensky zaměřených textech docela často nacházíme rozličné příkladné příběhy, které jsou (aniž by byly znázorněné grafickým doprovodem) uvozené slovním spojením „figura neboli obraz“ či „figura neboli podobizna“. Sousloví akcentuje významový odstín původem latinského slova a nabývá tak smyslu „podobenství“ či „příběh se symbolickým, obrazným přesahem“. Výchozím příběhem bývá zpravidla úryvek z Písma, někdy se ale setkáváme také s krátkým vyprávěním pocházejícím z jiných, středověkých, antických i orientálních textových zdrojů, které mívá žánrové příznaky bajky nebo exempla. Někteří kazatelé takovouto „figuru“ označují nám bližším výrazem „fabule“; čáslavský děkan Karel Václav Černý tak například do své homilie Nejčistší hvězda jitřní vkládá mytický příběh o Jitřence, již vynesl na nebesa Jupiterův Pegas, s omluvou, že „fabule jest to sice od pohanských bystrých poetův a veršotepců vymyšlená“, představuje ale „pěkné podobenství k vyobrazení“ nebeské slávy čerstvě svatořečeného Jana Nepomuckého. Příběh se vyprávěním „zobrazuje“ v posluchačově či čtenářově imaginaci, text se stává obrazem, který může být fixován, jak jsme viděli na příkladu letákové grafiky, kresbou nebo malbou či sochou nebo reliéfem.

[…]

Pokud bych teď měl přednést nějaký „věrohodnější příběh“ o důvodech všech „popletených“ jmen v čistecké matrice, nezbylo by mi než přiznat, že nejsem o nic moudřejší. Mohl bych se spokojit se s prohlášením, že všechna zaměněná či chybějící jména jsou zřejmě způsobená nepozornosti pana faráře nebo shodou náhod a nemá smysl o těchto omylech dále spekulovat. Mohu se ale také pokusit vyprávět příběh, který snad dává jakýsi smysl, je ale natolik nepravděpodobný, že mu sám příliš nevěřím.

Křty v kostele v Kožlanech nasvědčují tomu, že Michael Ferdinand z Althannu byl hostem na zámku v blízké Chříči, kterou Václav Josef Lažanský koupil roku 1701 od Týřovských z Ensidle. Je to zvláštní; očekávali bychom, že Marie Eleonora a Michael Ferdinand se ubytují spíše u své matky a tchyně Anny Alžběty na rodovém sídle Lažanských na Manětíně, a ne u bratra a švagra na nedávno získané, „periferní“ části panství, kde chříčský zámek jen sotva mohl poskytnout srovnatelný komfort. Obzvláště to zaráží vzhledem k očekávaným porodům Marie Eleonory.

Zkusme si čistě hypoteticky představit, že Michael Ferdinand pobýval na Chříči u Václava Josefa Lažanského (který v té době již překročil třicátý rok věku a ještě zůstával svobodný), kdežto Marie Eleonora pobývala v Manětíně u své matky. Znamenalo by to, že mezi manželi nevládl soulad; pádným důvodem mohlo být, že skutečnou matkou Michaela Ferdinanda juniora byla nějaká jiná žena a že křtem v Kožlanech 15. října 1704 chtěl bohatý a mocný otec potomka nenápadně legitimizovat. Tím by snad bylo možné vysvětlit zvláštnosti křestního záznamu. Kožlanský farář Adam Anderle se mohl nechat přesvědčit, aby přivřel oči a chlapce zapsal mezi potomky řádně zrozené, svému svědomí se pak pokusil odlehčit alespoň zanecháním stopy „pro budoucí paměť“: neurčitou podobou otcova jména a prázdnou řádkou na místě jména matky.

Chlapec ovšem zřejmě již v prvních hodinách či dnech po narození zemřel. Jeho matka pak mohla zůstat nějaký čas „ve skrytu“ na chříčském panství. Nebráním se ani dalšímu nápadu: touto ženou mohla být například nějaká služebná hraběnky Marie Eleonory, tedy třeba „Markéta Ryplová z Bernartic“. Hrabě z Althannu se mohl pokusit „napravit“ svůj hříšný skutek tím, že se postaral o to, aby se pro Markétu našel nějaký relativně slušně zajištěný ženich. Pokud se Václav Josef Lažanský z nějakého důvodu rozhodl Michaelu Ferdinandovi z Althannu pomoct, mohl úkolem diskrétně pověřit svého loajálního úředníka Václava Engelthalera. Ten mohl vhodného ženicha nalézt v Ondřeji Weicherovi, o němž dobře věděl, že se již jednou oženil tři měsíce po smrti první ženy, a zřejmě by se nerozpakoval podobný krok zopakovat. Víme, že Václav Engelthaler dovedl Ondřejem Weicherem obratně manipulovat – dvakrát jej „donutil“ ke koupi gruntu. Asi nikoli náhodou byl tedy 18. června 1706 jedním ze svatebních hostů. Poznámka o „hraběnce slečně Markétě rozené z Althannu“ v zápise čisteckého faráře Viléma Rozhoně ze dne 9. března 1707 by pak nebyla záznamem o „dětské kmotře“, ale farářovou ironickou narážkou na Markétu, která byla vzhledem k Michaelu Ferdinandovi vskutku jakousi „slečnou z Althannu“. Farář se mohl se svým sarkasmem spokojit a nemusel pro Ondřeje vymýšlet žádný další trest: dcerka Markéta Eva byla pohřbena dva dny po křtu. Až bizarně symbolické na tomto datu je, že šlo o výroční den pohřbu druhé Ondřejovy ženy Markéty. Jsem si jist, že Ondřej nemohl shodu dat dvou pohřbů přehlédnout. Jak moc jím tato náhoda otřásla, se ovšem nikdy nedozvíme.

Celý právě vyprávěný příběh je zcela nepodložený; lepší „figuru“ ale na základě dochovaných zlomků textů vykreslit nedokážu.