Z aktuálního čísla RR přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru ukázku z rozhovoru Michala Cihláře s fotografem a cestovatelem Tomášem Umlaufem (nar. 1963), který začal fotografovat v roce 1985 a za svůj život procestoval více než sto zemí světa.  
 


Tomáš Umlauf, foto © Karel Cudlín, 2023


Mám pořádek v čase
(s Tomášem Umlaufem hovoří Michal Cihlář)

(…)

Hodně cestuješ, v šesti letech jsi s rodiči emigroval do Švýcarska, ve čtrnácti jsi začal jezdit stopem, byl jsi asi ve stovce zemí… Fotografuješ celou dobu?
Analogové fotce se věnuji od roku 1985. Když se zavřu do fotokomory, tak cestu zase znovu prožívám, v červeném světle komory jsem ve velkém transu a meditaci. Ze strany otce jsem z cestovatelské rodiny a po matce jsem zdědil řemeslo, protože po dovolené vždy vyráběla fotoalba. Studoval jsem sociologii v Curychu a pak rok sociální antropologii na Erasmu v Belfastu, ale studia jsem nedokončil, protože mě moc nebavila. Radši jsem chtěl poznat svět, projet ho a objevit ta nejchudší, ale i ta nejbohatší místa… Po covidu chuť jezdit trochu uhasla, protože už jsem skoro všechny regiony světa poznal.

Který kontinent je ti hledáčkem objektivu nejbližší? Tipuji východní Asii, při focení v Africe jsi asi moc nápadnej…
Nejvíc mě fascinují exotický kraje, nám hodně odlišný, ale žádný nepreferuji. Samozřejmě že tam jsem pro místní tím samým exotem, jakými jsou oni pro mě.
 


Vietnam, 1993


Tak jinak. Do který země by ses už nechtěl vrátit? A dostal ses někde kvůli fotografování do nebezpečí? Šlo ti i o krk? 
Taková zem asi není… Ale já se většinou nikdy nevracím. Měl jsem ambice poznat celý svět. Kdybych se vracel, tak bych to nedokázal… Ale nejel bych někam, kde jsou velmi represivní režimy. Třeba Severní Korea, Turkmenistán, je jich pár. Nebo Čína. Před deseti lety jsem byl při mezipřistání sedm hodin v Hongkongu. Vyšel jsem z letiště a vyrazil do centra. Od té doby se tam situace dost zhoršila. O krk mi nikdy nešlo, ale zažil jsem nepříjemnosti, že se na mě křičelo, co si to dovoluji. Velký problém jsem měl v Íránu, kde jsem skrytě fotil ženy v autobusu a jedna si toho všimla a začala křičet. Okamžitě přišel tajný s průkazem a chtěl mě odtáhnout na policii, protože fotit ženy je zakázané. Statečně jsem tvrdil, že jsem nefotil. Neustále jsem ukazoval, že jsem neměl foťák před okem. Vznikla dlouhá hádka a nakonec se objevil člověk v uniformě a toho tajného poslal pryč. Uff, byl jsem celý zpocený! Nosím kovbojský boty a to dělá dojem drsňáka. Boty navíc slouží v zimě i ve vedru a jsou neskutečně pohodlný a vydrží. To jsem se naučil v New Yorku, kde na mě hodně řvali bezdomovci, a když jsem si pořídil špičaté kozačky, tak byl klid. Oděv je dost důležitý, ale já se nehrnu do příliš nebezpečného prostředí. Dělám humanistickou fotografii. „Píšu“ si svůj deníček a svůj příběh fotkou. To je celé moje tajemství.

Ta fotka z autobusu se povedla?
Povedla. Mám, myslím, ještě další dvě, ale tato je nejlepší. Tu hádku způsobila ta mračící se žena nejblíž k objektivu. Ostatní mladé dívky se jen neustále usmívaly a mávaly na mě. V Íránu platí, že ženy mají v busech svůj oddíl a muži také. Vše je rozdělené. Je to příšerné.
 


Írán, 2008


A nemáš hrůzu, že ti zrovna v nějakém jedinečném okamžiku dojde v kazetě film?
Ani moc ne. To se stalo hodněkrát. S tím se musím vypořádat…

Kolik filmů, tak průměrně, na cestě za den vyfotíš? Pro digitální generaci upřesňuji: 1 film = 36 snímků.
Jsem velmi spořivý. Za den málokdy vyfotím celý film. Když vyrazím na velkou cestu, což bývá něco přes měsíc, třeba do Indie, tak přivezu kolem patnácti exponovaných filmů. A stejně tak když jsem jezdil skoro dva měsíce po Jižní Americe a projel sedm zemí…

V čem filmy převážíš?
Cestuji s malým báglem, kde mám kinofilmy 35 mm, nějaké cestovatelské info, pití a tři objektivy: 24 mm, 28–55 mm a 70–210 mm, který je od velmi širokého až do hodně úzkého úhlu. Pak mám ještě velmi malý námořnický pytel, který se dá nosit jako batoh, a tam vezu oděv, látkový spacák a hygienický necessaire a žabky. Celkem neváží má zavazadla nikdy víc než deset kilo. Vše probíhá „low cost“, to je můj lifestyle fotografa a cestovatele. Od roku 2012 vozím navíc iPad na internet.
 


Uzbekistán, 2019


Žádné léky?
Žádné. Vozím jen malou dezinfekci, kdybych se někde říznul, pár aspirinů a tygří mast. Občas uhlí proti průjmu.

Popiš, kdyby to četl někdo mladý, jaký je to pocit nevědět třeba měsíc, jestli se záběr podařil.
Po každém záběru, když se fotí analogem, panuje trochu nejistoty. Taková je prostě realita… Ale jsem na to zvyklý. Větší hrůza je, aby mi neukradli foťák s filmy.

Máš nějakou špatnou zkušenost?
Jednou jsem v Indii čekal asi půl dne na vlak, a když přijížděl na nástupiště, tak Indové ještě za jízdy naskákali dovnitř okny. Zastavil a já jsem nastoupil „civilizovaně“, protože jsem měl místenku. Jenže na mé místo si už sedlo asi pět chlapů a nechtěli pryč. Vznikla hádka, musel jsem si pomoci strkáním a řevem. Když konečně vypadli, tak mi ještě jeden stihl před očima chňapnout batoh s foťákem a s filmy a chodbičkou utíkal pryč. Jeho kumpáni se mě pokoušeli zastavit, přestože jsem křičel. Zešílel jsem, všichni dostali pěstí a pak vyskákali ven oknem. Batoh nechali na podlaze, já držel jednoho Inda v kravatě jako rukojmí a volal jsem o pomoc: „Police!“ Neskutečný stres! Bylo to na konci mé cesty, a přišel bych tak o všechny záběry. Na to už nikdy nezapomenu! Jsem si jistý, že si mě vytipovali, že věděli, co mám v batohu, protože při čekání na vlak jsem asi něco fotil.

Ale měl jsi i duchovní zážitky, se svatým mužem jsi byl zjevně na jedné vlně.
Asi máš na mysli pana sádhua, jak sedí pod plachtou a mírně a tajemně se usmívá. Hned jsem věděl, že ho musím cvaknout. On to asi cítil, ale vůbec nepózoval, nehýbal se. Hodně jsem se k němu přiblížil, foťák schovaný za zády a náhle jsem ho velmi rychle širokým úhlem celého vyfotil, i s pozadím. Nedal jsem mu šanci! Možná, že byl sám překvapený… Tato fotka je pro mě velmi důležitá. Jednou jsem si ze zvědavosti prohlížel indické svaté muže na internetu a ten můj se mi zdá, bez veškeré samochvály, jako ten nejsvatější!
 


Indie, 1994

Jak takové protnutí dvou světů pokračuje? Poděkuješ a jdeš za dalším snímkem, nebo máš dar si s každým popovídat?
Někdy si popovídám a třeba i něco dám, když pozoruji velkou bídu a smutek. Většinou ale jdu okamžitě dál. Nemám pravidla a záleží na situaci.

Sám mám veliký problém fotit chudé vesničany, bezvýchodnou bídu, žebráky, prostitutky, zmrzačené lidi, i když po výtvarné stránce by ta fotografie třeba neměla chybu. Jak to máš nastavené ty? Tony Ducháček trefně zpívá: „… a voblečenej fotim tvoji nahotu“.
Fotografie je vlastně úplně neutrální. Je to jen vyobrazení nějaké zmizelé skutečnosti, která už dávno není reálná, ale má dar vzbuzovat v nás pocity, zážitky a asociace. Silná fotka zůstane v mysli a nutí nás k přemýšlení. Myslím si, že každý z nás má určitý odpor koukat se na nehezké věci, i já. Občas se ale musí děs a zoufalost lidského bytí ukázat a pojmenovat. Fotka může být velmi mocná, třeba ten záběr z Vietnamu, kde utíká nahá holka s dalšími dětmi před vojáky a před napalmem. Takové snímky umí měnit názor společnosti. Je sociologicky dokázáno, že po zveřejnění této fotografie se válka ve Vietnamu začala chýlit ke konci.

To bylo ale před padesáti lety. Dneska jsou otřesné záběry na denním pořádku, hrůzy se zdevalvovaly. A co víc, Facebook před časem tuto fotku ze své sítě dokonce odstranil. Paradoxně kvůli nahotě… Mě spíš zajímalo, jestli cítíš stud, když portrétuješ třeba pastevce krav v Kamerunu, který nemá nic, ani boty, ani budoucnost, zatímco ty držíš drahý foťák a v mobilu máš zpáteční letenku.
Mé fotografie už jsou většinou dost staré. A foťáky jsem kupoval jen levně z druhé ruky, za hubičku v bazarech… V Kamerunu jsem byl v roce 1999. Tenkrát internet začínal, v Africe v podstatě vůbec nebyl a letenky byly papírové. Stud jsem necítil, když jsem fotil chudý, spíš soucit a i určitou, nám zápaďákům vlastní, směs romantiky a obdivu, že tito lidé ještě dokážou žít skromně a bez ničeho. Tolik se smáli a měli radost. Vítali mě srdečně. Že třeba neměli boty, bylo pro ně přirozený… De facto si moc nemůžeme rozumět. V té míře, jak my si myslíme, že oni jsou chudý, tak oni si zase myslí, že my jsme všichni bohatý… Všichni žijeme v našich iluzích od začátku až do konce.

(…)