V zatím posledním, zimním čísle Revolver Revue (101/2015) vyšel kromě jiného velký blok věnovaný tématu Malý Bobeš. Vedle textů Edity Onuferové, Viktora Karlíka, Martina HybleraMarka Vajchra a bohatého obrazového doprovodu obsahuje blok i koláž z vybraných citátů z knihy Malý Bobeš a anketních odpovědí řady osobností z uměleckého a kulturního života. Ukázky z této koláže, jimiž blok představili Marek VajchrZdeněk „Hmyzák“ Novák na Večeru RR v kavárně Jericho 10. prosince 2015, nyní přinášíme čtenářům Bubínku Revolveru.
RR

Malý Bobeš

Když byly moje dcery malé, čítával jsem jim každý večer před spaním, například pohádky od Andersena, Wildea nebo Hrubína, pochopitelně i Erbenovu Kytici. To vše, ač příběhy vesměs smutné, poslouchaly opakovaně a rády, ale Malého Bobše jsem znovu číst už nesměl. Když jsem se blížil s knihou, často volaly: „Tatínku, Bobše ne!“
J. H. Krchovský, básník a hudebník

Všichni tři utíkali ke trati, ale než doběhli, přisupal se již osobní vlak, housata, poplašena rachotem, utekla ještě včas, ale stará husa již neutekla. Když vlak přejel, běželi hoši na trať a jak užasli! Stará husa rozpůlena, půl husy na jedné a půl na druhé straně kolejí, jako kdyby ji byl nějaký veliký nůž přeřízl.

Dryjáčnický popis umírání Bobšova bratříčka na záškrt. Myslím, že tuhle scénu máme vrytou pod kůží všichni, kdo jsme měli Bobše jako malí v čítankách. Jakkoli rozumím proudu naturalismu a sociálního realismu v literatuře, u bratříčkovy smrti J. V. Plevu nepřestávám podezírat z jisté až chorobné zálibnosti při psaní této scény.
Džian Baban, scenárista

V poledne zachvátil Františka dusivý kašel; vyrážel jej ze sebe, až mu žilky na krčku nabíhaly, chytal se za krček, a když se maminka pokusila nalít mu do něho mléko, škrabal maminku a bránil se, jako by mu dělala bůhvíjak zle. Maminka se rozplakala. František se chvilku svíjel a jeho modrá, kdysi tak krásná a veliká a veselá očka byla plna zoufalství, bolesti a taková smutná.

Hltám Malého Bobše pod peřinou. Nemůžu přestat. Zkoumám svět pomocí chyb a omylů stejně jako on. Přesně rozumím lekci o vině a trestu, kterou dostal od maminky: pád do bláta je trestem za to, že šel ven bez dovolení. Jinak to přece nemůže být.
Tereza Límanová, překladatelka a prozaička

„Víš, cos mi slíbil, Bobši?“ „Co, maminko?“ „Že budeš poslouchat, abych ti neumřela.“

Když u nás ve třídě supluje učitel Ptáček, vždy předvádivě zahraje na housle nějakou tesknou sonátu a pak se čte Plevův Bobeš. Ptáček se chlubí korespondenčním přátelstvím s autorem knihy a chová se jako jeho, potažmo Bobšův fanatický apoštol. Někdy čte sám a při tom se dojímá k slzám. Zákeřné jsou však jeho výpady proti třídě, když z knihy nahlas čte některá ze spolužaček. Ptáček stojí vzadu za lavicemi, číhá, a kdo pozorně nenaslouchá, toho hnusně chytí těmi svými dlouhými houslovými prsty za kotlety (holky nevyrušují) a bolestivě táhne nahoru s výrazem úchylného. Je jako bachař, který se chvíli kochá a pak má v hrsti váš chumel vlasů. Tak nás tedy zasvěcovali do literatury.
Miloš Doležal, básník, editor a redaktor

Jednou také maminka přinesla z města párky a rohlíky. Bobeš dostal půl a Míca, ta dělala jako posedlá – mňoukala, lísala se k Bobšovi, na zadní nohy se stavěla i do výšky skákala. Ta se něco naprosila, ale Bobeš jako by byl slepý a hluchý a Mícu neviděl a neslyšel. Když se už hodně naprosila a nedala se jinak odehnat, slitoval se nad ní Bobeš a uštípl jí kousíček párku, asi tak veliký jako zrnko rýže, a podával Míce levou rukou. Pravou ruku měl s párkem ve výši, aby snad Míca nemyslila, že jí chce dát ten veliký kus. Míca chňapla jako dravec po tom kousíčku, ale otevřela nějak příliš svou hladovou hubu a kousla Bobše do dvou prstíků. To byla bolest! Bobeš se lekl, upustil párek z pravé ruky, kočka jej chňapla a otevřeným oknem ta tam. Bobeš se dal tenkrát do takového křiku, že maminka, dědeček i babička myslili, že to už jeho poslední hodinka, že Bobeš dodělává, že už jistě brzo bude po něm.

Plevova próza mi připadala umělá i prožitá, každopádně však především jaksi gumovitá, tj. blbě napsaná.
Emil Hakl, prozaik   

Pak zaslechl Bobeš docela zřetelně: „Máš pravdu, soudruhu Janouši!“ Podivil se Bobeš, že někdo tatínkovi říká soudruhu, to ještě nikdy neslyšel. Potom zaslechl i jiná podivná slova jako organisace, výbor, schůze a slova, o kterých ani pan učitel ve škole nemluvil.




Foto Ondřej Přibyl.