Jste jedním z kurátorů výstavy Lucia Moholy: Exposures, která v Kunsthalle Praha probíhá od 30. května do 28. října tohoto roku. Kdo byla Lucia Moholy?
Lucia Moholy byla fotografka, editorka, historička a dokumentaristka, která se narodila a vyrůstala v českoněmecké židovské rodině na konci 19. století v Praze v Karlíně. Je známa především díky své dokumentaci školy Bauhaus ve dvacátých letech, ale její životní dílo je velmi různorodé a prochází celým 20. stoletím. Mimo jiné napsala první kulturně-historické dějiny fotografie – Sto let fotografie, tuto knihu jsme k výstavě vydali v češtině v překladu Jakuba Hauslera. Později se Moholy stala odbornicí na mikrofilmovou technologii a spolupracovala s Britskou armádou a UNESCO. Přestože její příspěvek ke kultuře 20. století je velký, její jméno a příběh jsou známy méně. My jsme ji chtěli představit českému publiku, přivést ji zpátky do míst, kde vyrůstala a kde o ní dodnes skoro nikdo nevěděl.
 



Jak dlouho výstava vznikala, co všechno tento projekt zahrnuje a bude mít nějaké pokračování?
Na tomto tématu jsem s Christel Havranek, hlavní kurátorkou Kunsthalle Praha, pracoval přes sedm let. V posledních třech letech jsem pracoval i s kunsthistoričkami a kurátorkami Jordan Troeller a Meghan Forbes na konceptu výstavy a soupisu vystavených děl a artefaktů. Ústřední součástí projektu je výstava, která chronologicky představuje práci Luciy Moholy prostřednictvím šesti stovek fotografii, dokumentů a faksimilí. Součástí výstavy je také několik mých instalací, pokoušejících se přiblížit ty části příběhu Luciy Moholy, které z různých důvodů na světě už fyzicky neexistují.

K výstavě vyšel kromě zmíněné knihy rozsáhlý katalog, jejíž editorkou je Jordan Troeller a v němž jsou prezentovány výsledky desetiletého zkoumání práce a života Luciy Moholy, přičemž více než polovina výsledků těchto zkoumání je zde publikována vůbec poprvé. Hned po vernisáži proběhlo sympozium, organizované Hanou Budeus a Meghan Forbes, které je nyní možné zhlédnout v digitálním průvodci výstavou. Pro mě jako umělce-učitele byl velmi důležitý výchovný prvek tohoto projektu. Kromě edukačního programu Kunsthalle, který nabízí sérii přednášek, workshopů a akcí pro školy, jsem v průběhu jarního semestru pracoval se studenty FAMU na fotografických projektech, jež rezonovaly s příběhem a prací Luciy Moholy. Příští rok výstava poputuje do švýcarského Winterthuru a doufáme, že se nakonec, na rozdíl od Luciy Moholy, dostane i do Ameriky.



 


Jak jste se s osudem Luciy Moholy seznámil a co považujete na jejím díle či odkazu za nejpodstatnější?
Na její příběh a osud jsem narazil v textu Robin Schuldfrei „Ztracené negativy“, v roce 2016. Byl jsem na rezidenčním pobytu v Berlíně a nespravedlivý osud židovské fotografky z Prahy na mě silně zapůsobil. Zkušenost emigrantky, která musí svěřit svůj život a svou práci ostatním, také velmi rezonovala s tehdejší imigrantskou situací v Německu. Od té doby jsem měl možnost poznat její celoživotní dílo, nejen ty slavné a důležité fotografie dokumentující stavbu školy v Desavě. Myslím, že jedním z nejdůležitějších aspektů její činnosti je schopnost chápat fotografii v rámci diskuze o produkci a reprodukci, která začala před sto lety kolem nových reprodukčních technik pro nahrávání zvuku a obrazu a je dodnes aktuální, zejména s nástupem umělé inteligence v kreativní produkci. Tuto problematiku a její řešení popsala v textu „Produkce-reprodukce“, který napsala spolu s Lászlo Moholy-Nagyem v roce 1921.
 


Co považujete za hlavní příčinu toho, že Lucia Moholy byla v podstatě až do současnosti opomíjena a zcela ve stínu svých slavnějších kolegů z Bauhausu?
Hlavní důvod tkví v tom, jak se vůdčí postavy Bauhausu zvláště po uzavření školy ve třicátých letech stavěly k její práci a jak pak bylo s touto prací po její smrti nakládáno v berlínském Bauhaus Archiv. Její fotografie jsou silně spojené s činností Waltera Gropia a její jméno bylo silně spojováno s manželem Lászlo Moholy-Nagyem. Dalším důvodem mohla být její fotografická všestrannost. Jako dokumentaristka, historička a archivářka vnímala Lucia Moholy fotografické médium velmi široce. Věnovala se fotografii architektury a designu, portrétní fotografii i fotožurnalistice, ale i otázkám technologie mikrofilmů a psaní dějin tohoto média a jeho aktérům.
 


 


 

Proč podle vás Walter Gropius publikoval její snímky, aniž by uvedl, že jejich autorkou je Lucia Moholy? Bylo v té době běžné, že se autoři snímků neuváděli?
Vztah mezi architekturou a jejím fotografickým obrazem v rámci uměleckého vlastnictví je zajímavý a je podobný vztahu fotografie k jakémukoliv jinému uměleckému objektu a k jeho reprodukci, interpretaci a uměleckému použití. Stejně jako většina současných architektů vlastní Walter Gropius – a dnes nadace nesoucí jeho jméno – obrazová práva k budovám, které postavil. Z pohledu Waltera Gropia tak fotografie ukazující jeho architekturu patřili jemu, stejně jako všechno další spojené se školou Bauhaus. Vlastnictví obrazu je ale jiné než vlastnictví negativu a honorář za vytvoření či použití fotografie by s tím také neměl co dělat. Kunsthalle Praha v rámci výstavy organizuje workshop s vedoucím Ateliéru nové estetiky na FAMU Hynkem Altem, který se bude právě touto problematikou zabývat.

Lucia Moholy byla fotografka. Nakolik bylo v éře Bauhasu běžné, že se tomuto povolání věnovala žena?
Bylo to určitě běžnější, než by se mohlo zdát. Dokonce tomu tak bylo i v Německu v případě fotografek židovského původu, jak ukazuje nový výzkum Camilly Balbi, doktorandky z Ústavu dějin umění AV ČR, který prezentovala v rámci zmíněného symposia Multiple Frames for Lucia Moholy: Contextualizing Photography, Gender, and Place in the 20th Century.
 


 


 


Na čem dalším nyní pracujete?
Na výstavě Místo kouzla pro Ateliér Josefa Sudka. Po pozvání vystavovat v Sudkově ateliéru mě zajímalo přemýšlet o tom místě samotném, o jeho kouzlu a o naší potřebě taková místa chránit. Zajímá mě problematika takových míst a náš vztah k nim a k umělcům, kteří tam tvořili. Hned přes ulici je ateliér Hany Wichterlové a Bedřicha Stafana, který se GHMP a rodina Wichterlových snaží již léta zpřístupnit veřejnosti. Nedávno byl otevřen ateliér Vladimíra a Věry Janouškových na Kotlářce pod správou Musea Kampa. Proč nás tato kouzelná místa fascinují a co hledáme na místech, kde se stala kouzla, dnes?

foto © Jan Tichý