Dne 22. ledna se před šedesáti lety narodil grafik, ilustrátor a vydavatel Luboš Drtina. Při této příležitosti přinášíme na Bubínku Revolveru ukázku z rozsáhlého rozhovoru, který s ním o životě i práci vedl Miloš Doležal pro Revolver Revue č. 111/2008.
 


foto © Karel Cudlín, 2018

 

STAL JSEM SE VÝPRAVČÍM NA DLOUHEJCH TRATÍCH
s Lubošem Drtinou hovoří Miloš Doležal

Vyrůstal jsi pod Železnými horami, z toho kraje pocházejí tví předci?
Děda osiřel ve Vídni a přivandroval k pěstounům do Zdounek na Moravě. Tam se vyučil strojním zámečníkem a šel za prací do Práchovic v Železných horách. Za ženu si vzal Fanynku Mrázkovou z nedaleké Leškovy Hůrky, shluku několika stavení blízko Seče, která pocházela ze čtrnácti dětí. To byli rodiče mámy. Jmenovali se Kolářovi. Babička byla výtečná ženská, svéráznej typ, utekla třeba z chrudimský nemocnice, protože jí řekli, že tam bude muset tejden ležet. V županu šla pěšky tu štreku až na Hůrku. Máma byla jejich druhá dcera, vyučila se v Chotěboři prodavačkou a dělala to vlastně celej život. Je obtížný s ní dneska přejít chotěbořský náměstí, protože ji pořád někdo zastavuje a chce s ní prohodit pár slov. Cesta na hodiny. Díky svý práci zná hodně lidí. Je i po osmdesátce neposedná, jezdí po vejletech a ještě vloni zpívala v místním pěveckým sboru. V důchodu průvodcovala v chotěbořským zámku a její dobrou kamarádkou se stala Helena Dobrzenská, která se sourozenci restituovala zámek a majetky, ukradený komoušema. Koupila si dokonce na Hůrce chaloupku, kde chtěla dožít. Ale umřela nedávno, náhle v Paříži, kde léta žila.

A Drtinovi byli starousedlíci?
Ano, pocházejí z Čečkovic u Malče. Děda tam byl starostou, měl nějaký polnosti u Doubravky, o který samozřejmě přišel. Umřel v roce 1951, po svý padesátce, utrápenej z lidově komunistickýho režimu. Měli pět kluků a táta z nich byl nejmladší. Nejstarší Mírek šel makat na Ostravsko a některý bráchové pak za ním. I táta tam v šestnácti odjel. Utek z Čečkovic na brigádu a vrátil se po tejdnu vystřízlivělej a s krvavýma mozolama na rukách. Děda ho honil s rozporkou kolem baráku a křičel za ním: „Ať ti to ty bolševici vyléčej!“ Jezdili jsme do Čečkovic pravidelně a rodina držela pohromadě, ale rozpadlo se to počátkem sedmdesátých let. Do života vstoupila politika. Některý strejcové byli ve straně a táta se s nimi tvrdě hádal. Podobenka jednoho z nich byla vyvěšena v chotěbořský fabrice v galerii cti zasloužilých pracovníků a táta mu říkal: „Visíš tam v tý plástvi všem pro vostudu!“ Přitom jejich matka, moje babička, byla zbožná katolička, pravidelně chodila celej život do kostela do Heřmaně. Její pohřeb v roce 1983 byl asi poslední pohlednej funus, co jsem zažil – vynášení rakve z domu, průvod, vyprovázení… Mám staršího bráchu a mladší sestru. Oba jsou učitelé, kdoví, jak k tomu došlo. Vyrůstali jsme spolu v jednom pokoji, rvali jsme se často jako koně, ale nějak jsme vždycky vyšli.

Které z těch zmíněných míst bylo pro tebe nejdůležitější?
Nejvíc času jsme jako děti trávili na Hůrce. Tam jsem vyrostl. Rodina se v šedesátém šestém odstěhovala do Chotěboře a já zůstal ještě alespoň rok, jak jen to šlo, v Železných horách s dědou a babičkou, tak strašně se mi nechtělo do města. Dům na konci vesnice, zahrada a z ní vrátka rovnou do lesa. Voňavá smrčina, ta nejútulnější lesní monokultura. Nekonečnej pás lesů, kterým se dalo dojít až do Bradla či Sloupna a ještě dál. Děda měl na Hůrce dílnu a výheň a koval. Měl velký kloubnatý ruce pokřivený revmatismem. Byl autorem strojnických zlepšováků v prachovický vápence. Se sousedem Čihákem vymýšleli různý stroje, furt něco svařovali, kovali, vyráběli speciální pluhy, traktůrky a frézy. Ze zahrady na Hůrce bylo vidět doširoka, k Třemošnici, ke Žlebům, Kutné Hoře a Čáslavi. Ale ten les byl nejdůležitější ze všeho. Nevylezli jsme z něj celý prázdniny, jenom za veder se vykoupat v přehradě, která byla přes strniště. Hráli jsme si jen tam a stavěli sítě úkrytů a rozhleden. Hlavním stanem byla bouda na zahradě u lesa, kterou mi postavil děda ze starých prken. Tam jsem později v létě sám přespával, u petrolejky kreslil první obrázky barevnejma tušema.

Do Chotěboře ses tedy odstěhoval za rodiči až s první třídou?
V Chotěboři jsem chodil krátce i do školky, těsně před školní docházkou v roce 1969. Museli nás trochu socializovat. O šest let starší brácha se z následků výuky v hoješínské jednotřídce probíral minimálně dva roky. Pamatuju v roce 1969 ještě skautský jamboree u řeky Doubravky, byli jsme tam jako vlčata. Do skautu jsem se dostal díky všeobecný náladě a díky Pepkovi Doležálkovi, výbornýmu kamarádovi z vedlejšího činžáku a spolužákovi po celou školní docházku. Jeho táta vedl oddíl. Tohle obnovení a pak i zákaz Junáka jsem tedy ještě zažil, strom republiky zasazený skauty v parčíku, skautky na náměstí u sloupu s Panenkou Marií. A pak střih a už úplně jiný sedmdesátý léta. Maloměsta na to obzvlášť trpěla. Ničení kvalitní starý zástavby, ohýbání charakterů, ředitelé škol exponovaní soudruzi. Hnus.

Máš nějakou vzpomínku na 21. srpen 1968?
Byli jsme zrovna s rodiči v Bulharsku. Jeli jsme oranžovým wartburgem, ale v tom bulharským slunci úplně vyšisoval a vrátili jsme se s narůžovělou kastlí. Bydleli jsme v Nesebaru u vzdálených příbuzných. Vraceli jsme se ve dnech okupace, několik dní jsme zůstali, jako spousty dalších Čechoslováků, v Sarajevu. Ubytovali nás v hotelu a nikdo nevěděl, co bude. Táta se vždycky vrátil z města od Jugoslávců s tím, že pokud je Rusáci taky napadnou, tak že oni se budou tvrdě bránit, vykopají zákopy a vytáhnou starý flinty. Jednu z nich nám starej Srb ukazoval – krásnou vykládanou předovku po svém dědovi. Starali se o nás jako o vlastní. Pak jsme se přesunuli do Vídně a našli tam ubytování přes Červený kříž. Vzpomínám si, že jsem seděl tátovi na ramenou a k davu mluvil Ota Šik, kterej přijel krajany uklidnit. Rakušáci s pochopením pomáhali. Naši zvažovali, jestli ve Vídni nezůstat, ale asi jenom chvilku. Doma byli děda a babička a hlavně mladší sestra. Vraceli jsme se do Chotěboře po okreskách a proti nám kolony tanků, auta odstavený do škarpy. S bráchou jsme to tak dramaticky jako naši neprožívali. Měli jsme na zadním sedadle pytle žvejkaček od rakouskejch mamin a vyměňovali si mezi sebou jednotlivý druhy. Ještě rok se dospělí udržovali v nadějích, chlapi si nechávali růst fousy, dokud prej Rusáci neodtáhnou. V televizi ještě šel F. L. Věk, Zemanovy filmy, Bočanova Záhada hlavolamu, mluvila Kamila Moučková a Richard Honzovič a z rádia zněli Marta Kubišová s Matuškou, který milovaly i babky na vsi. A pak bylo po všem. Vzpomínám, jak táta poslouchal Svobodnou Evropu, později i Hlas Ameriky. Z kuchyně od tranzistoráku Dolly 2, co měl na ledničce vedle popelníku a Startek, se ozývalo jen syčení a výkřiky „svině svinský zkurvený!!!“, takový pravidelný modlitbičky zoufalcovy. Trojitý esíčko jsme tomu s bráchou později říkali.

Kdysi jsem u tebe viděl dokonalé kovové ježky v kleci, které ti táta vyrobil. Rukodělný um jsi zdědil právě po něm?
Uměl vyrobit leccos, byl zručnej a práci měl rád. Byl nástrojař a pracoval v Cheposu na prototypech. V práci se chlapi za normalizace nudili, tak vymýšleli všechno možný. Měl jsem od něj různý nože, krásný kovový hrací kostky, spony k páskům, hippiesáckej protiatomovej odznak, filigránský nerezový javorový lístečky do klopy, hlavolamy. Ježky v kleci jsem si na něm vyžádal, neboť ještě před školou jsem se naučil slabikovat na Rychlých šípech. Komiks, to bylo moje první čtení.

Jeden z tvých chotěbořských spolužáků mi vyprávěl, že jste na základní škole „vydávali“ komiksové sešitky.
Měli jsme vlastní edici nazvanou Dobrodruh a vydali jsme asi dvacet svazků. Každý z nás psal a kreslil svoje příběhy většinou do nelinkovaných školních sešitů. Těm, co to moc neuměli, jsem předkreslil profily a anfasy hrdinů a oni si je pak kopírovali a dosazovali do děje. Svazky jsme půjčovali spolužákům a zájem o ně měli i starší kluci. Ale hlavně holky, který jsme proháněli usilovně od šestý třídy. Pro jednu z těch krasavic jsem celou devátou třídu kreslil týden co týden stránku komiksovýho příběhu. Když jsem to nakonec slepil do alba, měřilo to dvanáct metrů. Kresba v saudkovském duchu, příběh plytký, spíš žádný, ale napětí jsem udržoval. Saudkovi jsem zcela propad. „Pajcoval“ jsem ho, jak jen jsem to dokázal. Týdeník Mladý svět, kde tehdy „Kája“ publikoval svoje seriály, se v Chotěboři nedal koupit, ale objevil jsem ho ve sběrně papíru. Domluvil jsem se s chlapem, co tam dělal, a měnil jsem s ním Mlaďák se Saudkem za balík novin. Nádherný obrovský stránky tištěný hlubotiskem, v tý době nepochopitelný. Komiksy jsem sbíral, úplně všechny, co jsem kde viděl. Dokonce i ty z obalů zubních past, nalepoval jsem je do sešitů a vytvářel alba. Některý z nich dodnes mám.

Měli na tebe v dětství vliv místní malíři, kterých v tom kraji působilo docela požehnaně?
Chodili jsme často na zámek, sami, či se školou, kde visel Jindřich Prucha a vedle něj Zdenek Rykr. Byla to občas obměňovaná expozice, v zámku je část jejich archivu, takže mám oba docela zažitý. Mimochodem, máma chodila v dětství do školy v Běstvině, kde tehdy ještě žila Vojslava Pruchová, sestra Jindřicha. Do Havlíčkova Brodu jsme jezdili většinou tehdy, když byl někdo z blízkých v nemocnici. Nejdříve se šlo do špitálu a pak do místní galerie na výstavy, aby se ukrátil čas, než nám pojede vlak. Většinou se tam tehdy vystavovala grafika a ilustrace. Asi ve čtvrtý třídě jsem začal chodit do chotěbořský lidušky k malíři Miloslavu Pečinkovi, což byl poválečnej student Akademie výtvarných umění. Byl žákem Vlastimila Rady a podle jeho vlastního vyprávění byl i žákem profesora Kysely, možná před Akademií na UMPRUM. Školu ale musel z politických důvodů v roce 1949 opustit a dokončil ji až o dvacet let později. V padesátých a šedesátých letech působil jako výtvarník a pedagog na Ostravsku a později odešel do Jihlavy a pak byl dlouhý léta učitelem na Lidové škole umění v Chotěboři, kde měl i svůj ateliér.

Už jsi to trochu zmiňoval – normalizace na maloměstě. Jak se dotýkala přímo tebe?
Školu jsem neměl rád. Všechny ty Síně bojových tradic, pochoďáky, Mírové slavnosti v blízkých Leškovicích, partyzáni, major Fomin… Pro mě byla škola nositelem ideologie. Měli jsme ředitele, který byl zároveň učitelem občanský výchovy, Oto Nevole se jmenoval, hrozný člověk, k nám i ke svým kolegům se choval jak sekýrník v padesátých letech. Rudý komoušský kádr. Báli se ho žáci i učitelé. Navíc nedaleko Chotěboře na Bílku sídlila ruská vojenská posádka. Lampasáci k nám chodívali na školní besedy a vyprávěli o zemi, kde zítra znamená včera. Měl jsem drsnýho staršího bratrance Pepu, přezdívanýho Koňar, skvělýho hokejistu, kterej musel později po těžkým zranění s vrcholovým sportem skončit. A tenhle týpek ruský vojáky z Bílku, který se občas objevili v Chotěboři na tancovačkách, nekompromisně vykopával ze dveří a řezal. Paradoxně jsem měl první výstavu právě na neoblíbený základce. Visela tam pak asi pětadvacet let. Podle Buriana jsem do učebny přírodopisu na velký papíry nakreslil panoramatický vývoj člověka od opice.

… a končilo to Leninem?
Fousatým chlápkem s holí, myslím. Měla v tom prsty naše učitelka na výtvarku paní Slavíková. Ta patřila k těm slušným, už byla v důchodu, dáma s nadhledem. U ní jsem poprvé slyšel výraz „rozpal“. Ptala se: „Víš, co je to rozpal u písma? Napiš Vltava.“ Tak jsem to napsal, trochu komiksově. Ona: „Máš to blbě. Tady se ty mezery řešej citem.“ Doma jsme měli docela kvalitně upravený dětský knížky z šedesátých let, s Burianovýma ilustracema, foglarovky, nově vydávaný verneovky nebo třeba knížky od Aloise Mikulky. Chodili jsme taky do veřejný knihovny, hltali žlutý knížky Edice 13, KODky, nebo Střelku, Stanisłava Lema, Bradburyho, Toma Sawyera vyzdobenýho Lhotákem, buffalobilky a taky Ernesta Thompsona Seatona. Z těch dob si asi nesu vědomí, že ilustrace je něco výsostnýho. To mi připomíná jednu vzpomínku Jiřího Šalamouna, kterýmu říkali rodiče, když viděli nějakého malíře nesoucího obrazy pod paždí: „Jiříčku, hlavně nechodit s obrazama!“

Sochař Jirka Bašta mi vyprávěl, jak jste se tehdy utkávali na atletických závodech v Havlíčkově Brodě. Tehdy jsi byl i sportovec.
Běhal jsem stovku a šedesátku, ale když jsme jeli na závody třeba právě do Brodu, tam nám Bašťák, závodící za Ledeč, vždycky natrh trenky. Chodil jsem taky do Sokola, říkalo se tomu pořád stejně, každý úterý a čtvrtek – prostný a gymnastika. A pak jsme hráli za barákem nohejbal. Bez kola jsme se v létě nehnuli. Bavilo mě bruslit, hrát hokej. Jednou mně domluvil bratránek „Koňar“ trénink v Brodě u starších žáků a tam mě to přešlo. Hrál jsem asi dva roky pinčes, který v chotěbořský sokolovně trénoval pan Šilhan. Jeho dcery hrály za reprezentaci. Taky jsem chodil střílet asi dva nebo tři roky sportovně ze vzduchovky.

Na výtvarnou školu tě nasměroval malíř Pečinka?
Ne, on ne. V Chotěboři bydlel Pečinka v secesním baráčku s věžičkou, kde měl taky ateliér. Kromě toho, že učil v lidušce, dělal na kšeft litografie, většinou krajinky, motivy z Železných hor, dřevěnice, malebný chotěbořský zákoutí s chalupama kolem zámku, které pak za něj prodával podomně jeho přítel učitel Macháček. Pečinka byl takovej chachar s přízvukem. Říkal třeba: „handra“, nebo „pohledej“, a my se mohli potrhat. Měl řemeslo rád a litošky uměl. Jako pedagog nás ale ničemu moc nepřiučil, řezal nás hlava nehlava a věčně jsme stáli za dveřma v chodbě radnice, kde Lidová škola umění sídlila. Učit zkrátka moc neuměl a s rozjívenejma klukama si neporadil. Skamarádili jsme se spolu až později. Byl svojí prací posedlej, jeho vlastní tvorba nebyla špatná. Vonělo to u něj terpentýnem, tuší a barvama a prvně jsem se u něj seznámil s grafikou. Když jsem dělal přijímačky na Hollarku, víc mi poradila sousedka než on.

Sousedka ti vybrala Střední uměleckou školu Václava Hollara?
V našem domě bydlela o šest let starší holka a ta ji vystudovala. Tátové se dobře znali a domluvili setkání. Pozvala mě k sobě do pokoje a ukazovala desky plné skic. Pěkně kreslila, zvlášť portréty. Říkal jsem si, že bych to mohl zkusit. V osmičce jsme s tátou několikrát jeli do Prahy na Hollarku na konzultaci. Narazili jsme tam na paní Roháčovou, která učila písmo a vyzvala mě: „Tak ukaž, co máš.“ Předložil jsem jí svoje komiksy. „Tak na tohle mladý muži zapomeň. Kresli ruce a hlavy, zátiší.“ A tak jsem další půlrok šuftil měkkou tužkou a rudkou babičku, která mi trpělivě seděla, taky tátu a mámu a všechny, co se dali. No a pak jsem jel na přijímačky. Den před zkouškama jsem si neopatrně sáhl na rozpálenou plotýnku sporáku a vypálil si do dlaně krásnou spirálu. Doktorka mi to napajcovala nějakou zklidňující mastí a masivně ovázala. Táta mě vezl do Prahy na přijímačky, tehdy novou Škodou 105. Pamatuju se, že jsem kreslil hlavu a zátiší s hadrem. A ještě reklamu na Cirkus VLTAVA. Vzpomněl jsem si na paní učitelku Slavíkovou a udělal jsem Cirkus Vltava s parádním rozpalem. Tužku jsem držel dvěma prsty, který čouhaly z bílý fáčový bakule. (…)