Po celé letošní léto si lze vybrané tituly z Edice RR pořídit se slevou 30 % a dalšími výhodami. V této nabídce jsou i knihy Lubomíra Martínka. Následující ukázka pochází z jeho prózy Let želvy.
RR




Svatba vstoupila do závěrečné fáze. František Mědílek, otec nevěsty, stál přesně na hranici světla a stínu. Obřad proběhl hladce, obavy se nenaplnily. Nejhorší měl za sebou. Věděl, co se sluší a patří. Vždycky věděl, co se sluší a patří, a nikdy to nepouštěl ze zřetele. Trávník za čerstvě omítnutým domem byl plný odpadků. Mědílek se vydal na inspekční cestu po zahradě. Štítivě uchopil přetékající popelník a odebral se ho vysypat do odpadkového koše. Štěstí, že se dcera vdává v září, pomyslel si. V zimě by v místnosti kuřáky nestrpěl.
Těch, které strpěl, nebylo na rozdávání. Sousedy vyloženě nesnášel, protože věčně dřepěli v hospodě. Příbuzní ho obtěžovali. S bratrem se rozkmotřil tak, že mu nešel ani na pohřeb. Neměl rád zbohatlíky, žebráky, přivandrovalce a ostatní pakáž. Měl na ně nos. Neomylně poznal, kde je koho místo, kam patří a co s ním. Také o ženských měl odjakživa jasno. Dokonce i zákazníci jeho malé autodílny mu byli protivní. Nechápal, jak někdo může být tak levý, že si ani neumí vyměnit kolo u auta. A koho nechápal, ten to měl buď rozlité, nebo pobryndané. Vyšel pouze s lidmi, které dokázal pochopit. Jediný člověk, s nímž mohl za všech okolností počítat, byl on sám. A se svou ženou, i když byla pouhá ženská. Naštěstí si dala říct. Byla inteligentní, protože už třicet let si vykračovala po jeho boku. Zádrhel byl pouze v tom, že se nevyznal ani sám v sobě. Motocyklisté byli jediní lidé, které František Mědílek vyhledával. K tělu si je však nepustil. Na setkání přijel, okružní jízdu absolvoval, ale pitka už byla politováníhodným úpadkem lidí jinak skvělých, protože motorkářů. Nechápal, ale to nebylo nic převratného. Proto všemu rozuměl a mohl být na sebe náležitě hrdý. Jeho motocykl Indian Scout 45, model GP z roku 1928 o obsahu 745 kubických centimetrů, obdivovali všichni. Jen ti nejlepší měli stroj v tak dokonalém stavu. Jen vrněl. František občas taky. To když ho svíral mezi koleny.
„Nashledanou,“ řekl plešatci, který mu podával ruku a vlídně se usmál. Pokud ho paměť neklamala, byl to bratr ženicha. A paměť ho klamala málokdy. O tom, kam sahala, však dcery vedly spory.
„Stojí to za hovno,“ odpověděl s úsměvem na otázku, jak se má, muži s růží v klopě saka s odřenými rukávy. Mědílkovi nic neušlo. Otrávilo ho, že chlap na jeho humornou odpověď zareagoval pokrčením ramen. Nejspíš zapšklej ouřada, pomyslel si. Utáhl si kravatu a odebral se ke skupině hostů, kteří postávali pod hrušní se skleničkami v rukou. Když se ujistil, že nic nepostrádají, přisedl ke stolu, u něhož seděli rodiče ženicha. Ten starý idiot se už zase chvástal. Ostatní mu viseli na rtech a smáli se. Pokrytci, vyhradil jim Mědílek v duchu místo, jež jim náleželo. Moc jste se nepředali, blesklo mu hlavou, když jeho pohled zavadil o svatební dary složené v altánu. Slavnostní výzdoba už vzbuzovala opačný dojem, než zamýšlel. Lampiony byly potrhané, konfety spadly a dráty s barevnými žárovkami byly tak prověšené, že se téměř dotýkaly země. Upevnil je dobře, tím si byl jist. Někdo musel schválně povolit šňůru. Ani v kruhu nejbližších se člověk nemohl na nikoho spolehnout. Přitom se s výzdobou mordoval dva dny. Nikdo si ničeho neváží. Největší obavy měl z počasí. V tomto ohledu měl štěstí. Aspoň něco.

„Mohu vám dolít?“ zeptal se žertéře, když se na chvíli odmlčel. Prázdnou láhev odnesl do garáže. Cestou sledoval, jestli druhá dcera nevěnuje až příliš přízně svědkovi zetě. Potíže s ní byly od chvíle, kdy se jí začala rýsovat prsa. Hlavně aby si toho nevšiml také její přítel a nestrhla se rvačka. To by mu tak ještě chybělo. František vypadal dost zarputile, ale nechtěl dělat zlou krev, naučil se, nebo spíš předstíral, že se naučil snášet i její milence. Nic jiného mu totiž nezbylo, ani jedna z dcer na jeho mínění nedala. Jestliže nechtěl přijít o to, na čem mu záleželo nejvíc, musel sousto spolknout. Zajídalo se.
„Přinesu další!“ zaslechl svou ženu. Jen se z nich neposer, stejně tě ještě pomluví.
Hudba vtrhla bez varování. Tedy alespoň přátelé dcer tomu říkali hudba. František měl jako obvykle protilehlý názor. To se mu stávalo často, prakticky neustále, pokaždé když opustil svět, jenž si poslepoval z náhradních dílů. Mimo autodílnu nebylo takřka nic, co by stálo za pozornost. Proto se s takovou chutí pohoršoval. Jako například v tuto chvíli. Radost, že už je s kraválem konec, zmizela ještě rychleji než přípitek v novomanželovi. Žralo ho, že s tím nemůže vůbec nic dělat. Ani s hudbou, ani s tím ostatním. Cosi v něm vřelo, domáhalo se slova, ale statečně to potlačil. Musel ještě chvíli vydržet. Musel držet, jako prodržel celý život. Zaťal zuby, ale sebeovládání mu činilo stále větší potíže. Budu muset vytáhnout motorku a dobít baterie. Jen když cítil na těle koženou kombinézu a na hlavě přilbu, mizelo z jeho tváře napětí, které mu křivilo tvář. Odstředivá síla v zatáčce v něm probouzela vzrušení téměř erotické.
O tom, že byl nevinnou obětí, nebylo pochyb. Přinejmenším on žádné neměl. Mohl by to i dokázat, kdyby ho někdo požádal. Urážela ho hloupost, pokrytectví, nenažranost, lenost, nepořádnost a tisíce dalších věcí. Kdyby se řeklo skoro všechno, bylo by to blíže skutečnosti. Zkrátka lidé. Zkurvysyni převážně, skřeti většinou, občas ubožáci, také zoufalci, nedochůdčata v lepším případě. Měl pro ně celou stupnici ohodnocení a neváhal ji nabídnout každému, kdo mu byl ochoten naslouchat. Nebo kdo před ním nemohl uprchnout. Příležitostí vytočit se do otáček, které by mu mohl závidět i jeho Indián, nedostatek nebyl. Jeho reakce byly prudké a krátké. Čas, jejž mu příroda k životu vyměřila, zaplňoval převážně tepáním nešvarů, od něhož si odpočinul pouze na motorce. Dlužno dodat, že důvodů k erupcím spravedlivého hněvu mu jeho oblíbený zdroj informací, televize, poskytovala, co hrdlo ráčilo. K Františkovým jistotám, o něž se mohl opřít, patřilo i to, že hulvátů neustále přibývalo, arogance politiků dosahovala nebeských výšin, zdvořilost se vytratila, buřty nestály za nic, řady podvodníků utěšeně houstly, zločinnost stoupala a ani s přírodou to nebylo valné.
Představa, že František Mědílek byl zatrpklý chlap na pokraji stáří, je zcela mylná. Byl to muž, jenž dosáhl cíle, který si předsevzal. Odměnou mu byla totiž i hrdost, že odolal pokušení hosty vyhnat. Všechny, kromě příbuzných, dětí a manželky. Rodina byla pro Františka Mědílka posvátná. To ona mu poskytovala cíl, sebeuspokojení, měřítka, jimiž poměřoval ostatní i solidní základ, na němž mohl stavět. Být hlavou slušné rodiny si vyžadovalo velké úsilí, ale výsledek za to stál. Měl na co být pyšný. O něj osobně samozřejmě nešlo, tak sobecký nebyl. Pouze to dával ostatním náležitě najevo, aby jim poskytl příležitost se nad sebou zamyslet. Jeho velkodušnost byla bezmezná. Nebylo toho málo, čím se mohl František opájet.
Druhé patro sebevědomí vybudoval na pocitu splněné povinnosti. O rodinu se postaral, děti řádně vychoval. Jistě, drobné nedostatky by tu byly, ale kdo je dokonalý, že? Mladší dcera bohužel zdědila po tchyni poněkud lehčí nožky a starší byla zase líná po babičce z matčiny strany. Také pila víc, než bylo zdrávo. Její dnešní třetí svatba nevěštila nic dobrého, ale třeba jí to tentokrát vyjde. Měla zkrátka na chlapy smůlu, i to se stává. On dělal, co mohl. Chtěl by vidět jiného na svém místě.

Život, který touto dobou vstupoval do cílové rovinky, se dal shrnout do několika málo slov. Dětství na statku, střední škola v okresním městě, studia na technice, vojna, manželství, děti. Pro potřeby jeho života bohatě stačil běžný dotazník, jakých vyplnil spousty. Kdyby chtěl dodat něco, oč ho úředník nepožádal, vzpomněl by si ještě na pár dovolených a dvoje stěhování. Změna režimu ho poznamenala pouze změnou zaměstnání. Než se stal majitelem garáže, byl v pevném pracovním poměru. Kdyby se narodil o dvacet let dříve nebo později, na jeho životě by se to nijak zvlášť neprojevilo. Pouze automobily, které opravoval, by byly o chlup pomalejší či rychlejší. Sám však byl přesvědčen, že žije v obzvlášť nechutné době. To za časů jeho otce...
Špatnost doby mu nezabránila být se sebou do morku kostí spokojený. Protože se nedalo nikomu věřit a na nikoho spolehnout, jeho jistota, že je muž na svém místě, byla neochvějná jak generálův pocit zrady po prohrané bitvě. Naprosto přesně věděl, jak by měl svět vypadat, aby i ostatní byli stejně šťastní jako on. František rozhodně nebyl žádný sobec. V hloubi duše vyrovnaný, neboť v naprostém souladu s představou, jak má správný chlap vypadat. O tom, že je chlap, jak má být, neměl ani stín pochybnosti a tato nezvratná jistota mu pomáhala obstát za všech okolností. A že toho v životě viděl. Kdyby se všichni chovali jako on, hned by svět vypadal lépe.
Představa dobra a zla, která obstála v tolika zatěžkávacích zkouškách, byla dědictvím po otci, kterému ji odevzdal do opatrování zase jeho otec. Generace sedláků pracovaly na výtvoru, jenž vystupoval pod stejným rodným číslem jako František. Byl šťastný, že se otci podobal. Rozmíšky byly zapomenuty, neshody proměněny v zábavné historky, souznění naprosté, smutek nad jeho ztrátou rostl stejně pomalu a jistě jako úroky z úspor uložených v bance. Otec byl jediný člověk, který ho chápal a uměl ocenit. Stejně tak hřál u srdce pohled do kraje, z něhož pocházel, a prapor země, jejímž byl občanem. Pocit bezpečí, pro rodinný život tak nezbytný, čerpal ze zaměnitelnosti. V rukávě měl ještě další trumfy.
Rovněž ho hřálo vědomí, že v životě obstál. Teď už mohl bez studu prohlásit, že v jeho životě není nic, za co by se musel stydět, měl na to věk. Byl věrný, pracovitý, nepil, nekouřil, nehrál hazardní hry... Dal by krk na to, že nikdo nemá šanci v jeho životě odhalit nic, v čem by mu mohl omočit čumák. Kdyby měla pakáž něco v hlavě, musela by si ho považovat. On ale o jejich uznání nestál. Lidí jako on nebylo mnoho, tím si byl naprosto jist, protože se s nimi nesetkal.