Z předposledního letošního Večera RR, který se pod názvem LITERATUROU Viktora Karlíka s literárními historiky, kritiky a překladateli Michaelem Špiritem, Markem Vajchrem a Petrem Onuferem uskutečnil za živého zájmu návštěvníků 8. prosince v DOXu, přinášíme dva vstupy Petra Onufera, doprovozené fotografiemi příslušných děl od Ondřeje Přibyla. Autorkou fotografií z akce je Anna-Marie Berdychová. Výstavu je možné navštívit ještě do 9. ledna, stejnojmennou knihu zakoupit v DOXu nebo v rámci mimořádného předvánočního prodeje v redakci RR. Na obou místech zdarma také speciální číslo tematických RR novin.
Jedna z nejcitovanějších pasáží moderního myšlení o literatuře se nachází v sto dva let staré stati „Tradice a individuální talent“; T. S. Eliot v ní praví: „Poezie není výlevem emocí, ale únikem od emocí, není vyjadřováním osobnosti, ale únikem od osobnosti. Ovšem jenom ti, kdo mají osobnost a emoce, vědí, co to obnáší, chceme-li jim uniknout.“
Jako by tu ozvěnou znělo přesvědčení, které Joseph Conrad vyjadřuje o nějakých devět let před Eliotem v předmluvě k vlastní knize vzpomínek, nazvané Osobní záznam: „Pohled na lidské záležitosti zasluhuje obdiv a lítost. Stojí ovšem i za úctu. A není necitlivý ten, kdo jim vzdá neokázalý hold povzdechnutím, jež není zavzlykáním, a úsměvem, jenž není úšklebkem. Smířenost, nikoli však mystická, nikoli odtažitá, nýbrž smířenost bdělá, uvědomělá a utvářená láskou, je jediným z našich citů, který z nás nikdy neudělá švindlíře.“
Eliot potřebu odosobnění, úniku od osobnosti, úniku od emocí odůvodňuje povýtce formálními ohledy: „Nezáleží na ,velikosti‘ a intenzitě emocí, to jest komponentů tvůrčího procesu, ale na intenzitě tvůrčího procesu samotného, na tlaku takříkajíc, pod nímž dochází k fúzi […] Posláním básníka není mít nové emoce, ale používat těch obyčejných, přetavovat je na poezii a vyjádřit tak pocity, které vlastně vůbec nejsou emocemi […] Psaní poezie musí být do značné míry vědomou a záměrnou činností.“ Joseph Conrad k podobným závěrům dochází z etických a mravních pohnutek, založených především na osobní integritě a zodpovědnosti: „Abychom hluboce pohnuli ostatními, musíme se cílevědomě nechat unést za hranice normální sensibility […] A jistě to není velký hřích. Nebezpečí však spočívá v tom, že se spisovatel stane obětí vlastního přehánění, ztratí přesné ponětí o upřímnosti a nakonec začne pohrdat pravdou samou jako čímsi příliš chladným, příliš neuhlazeným pro jeho účely – jako čímsi nehodným jeho naléhavého citu. Od smíchu a slz se snadno sestoupí k chichotání a fňukání. Tyto úvahy mohou působit sobecky; avšak jen stěží lze při zachování dobrých mravů odsuzovat člověka za to, že dbá o svou integritu.“ Formalista Eliot a moralista Conrad se v daném punktu dokonale shodují. A troufnu si říct, že se s nimi v tomhle punktu shoduje – a tu shodu svým dílem dostatečně názorně demonstruje – i Viktor Karlík.
foto © Ondřej Přibyl, 2021
Jeho Joseph Conrad je opatřen strohým autorovým komentářem: „Kotva je zařízení, používané ke spojení plavidla se dnem vodní plochy, na níž pluje. Obvykle je kotva ke dnu spouštěna na řetězu nebo lanu a je vybavena jedním nebo několika zpětnými hroty. Hroty se mají zarýt do dna a tím fixovat loď na místě“ (slovníkové heslo). Kotva i v přeneseném smyslu znamená pevný bod. J. C., jeden z pevných bodů světové literatury.“
K tomu lze dodat dvě věci: když se člověk na dílo zadívá, vidí myslím nejen kotvu, ale i spisovatelův monogram. A také – jistě komplementární – kříž. O něm už ovšem autor ve svém komentáři nemluví, žádné další heslo, ať už z Wikipedie, či odjinud, necituje. Zajímavé. A neméně zajímavé je, že Viktorův Joseph Conrad nese (jestli se nemýlím) jako jediné z vystavených děl explicitní věnování: „Věnováno Terezii P.“. Kříž, který je v díle vidět, ale na který se výslovně neupozorňuje – to je další precizní zkratka, další přiléhavý komentář Conradova díla.
foto © Ondřej Přibyl, 2021
Jinou koncizní charakteristiku svého díla nabízí Joseph Conrad sám, když v oné předmluvě, o niž už byla řeč, píše: „Ti, kdo mě čtou, znají mé přesvědčení, že svět, dočasný svět, spočívá na několika velice prostých idejích; tak prostých, že musí být staré jako samy hory. Mimo jiné spočívá zejména na věrnosti.“ Ač je Conrad obecně chápán jako bezmála věrozvěst modernismu, jako autor, který hluboce ovlivnil Woolfovou, Hemingwaye, Faulknera, Fitzgeralda či Eliota, je zároveň duchem hluboce starosvětským, či snad konzervativním; problémy a témata, jimž se věnuje – jako imaginace, statečnost, mravnost, loajalita či právě věrnost –, jsou s námi odjakživa, a taky s námi navěky zůstanou, byť by se to zrovna panujícím „diskursům“ a jejich koryfejům zajídalo sebevíc. A těmhle problémům a těmhle tématům se s podobným étosem věnují i díla, mezi kterými tu na výstavě LITERATURA stojíme. Člověku v téhle souvislosti nemůže nevytanout na mysli výrok Jiřího Koláře, jenž se stal základem jiného díla Viktora Karlíka: „Slovo moderní je velmi staré.“
foto © Ondřej Přibyl, 2021
Janu Zábranovi komunistický režim napřed nedlouho po únoru 1948 zavřel oba rodiče, pak jej nenechal vystudovat vysokou školu a až na nečetné výjimky (detektivní trilogie a dětská knížka, jež Zábrana napsal ve spolupráci s Josefem Škvoreckým, a tři básnické sbírky) mu umožňoval publikovat pouze překlady; jeho vlastní tvorba tak až do listopadu 1989 zůstávala zcela ve stínu jeho rozsáhlého a uznávaného překladatelského díla (přičemž jedna její poloha, totiž deníkové psaní, jež z velké části přiblížil v roce 1992 dvousvazkový výbor Celý život, k němuž odkazuje Karlíkův objekt, byla až do jeho smrti v roce 1984 neznáma i jeho rodině). Teprve na počátku 90. let, kdy postupně vyšly jeho básnické sbírky, povídky a už zmíněné deníkové zápisky, se tak v úplnosti ukázalo, jak pozoruhodným autorem Zábrana byl.
Mimořádně sugestivní, naléhavý, zaťatý, trpitelský výraz Celého života pak dal vzniknout jakémusi malému zábranovskému kultu, který v nedávno vydaném zábranovském sborníku výstižně popisuje Zuzana Šťastná, vynikající překladatelka a pedagožka na Ústavu translatologie FF UK: „Ve svých sedmnácti letech bych stěží našla ve své knihovničce ohmatanější knihu než Celý život – a také knihu, která by měla větší vliv na to, co jsem tehdy četla a o čem přemýšlela.“ Tento sentiment sdílí nemálo čtenářů Zábranovy knihy, včetně mé maličkosti; pamatuji si, že jsem kolem dvacítky četl Celý život pořád dokola a že kniha myslím nemálo přispěla k mému rozhodnutí věnovat se literárnímu překladu cílevědoměji.
Ale jak už tomu u kultů bývá, v původně neochvějné víře se časem začnou objevovat trhliny. Zábrana samozřejmě nebyl jen překladatel, ale značná část jeho věhlasu se na jeho překladech zakládá – a nesmírně si na nich zakládal i on sám. Za všechny zápisy v deníku, v nichž své překlady řeší, ocitujme jediný, z únoru 1978: „Je mi sedmačtyřicet let. Krále je třeba zabít a sníst. Zlomit ho. (Viz Frazer, Zlatá ratolest.) Už nebudu čekat… Nebudu čekat jako ti, kteří váhali tak dlouho, že dřív umřeli. Umím všechno, co on, umím víc a jsem skoro o třicet let mladší. Všichni se ho báli tak, že před ním jen couvali. Já necouvnu a tentokrát se bude bát on. Dnes jsem se dověděl, že už ví, že rukavice byla hozena (9. února 78). Tentokrát vyjde s prázdnýma rukama on. Je nejvyšší čas krále zabít. Krále překladatelů v téhle zemi. Jeho první podrážděná a hysterická reakce jen ukazuje, že o svém tajném princi ví léta. Čas, kdy rukavici hodím, jsem volil já.“ Blíže to specifikováno není, ale dle různých indicií není myslím těžké dovodit, že oním „Králem překladatelů“, jehož chce Zábrana sesadit z trůnu a zaujmout jeho místo, je Aloys Skoumal, a onou hozenou rukavicí skutečnost, že se právě tehdy Zábrana pustil do překladu rozsahem nevelké, ale významem gigantické novely Josepha Conrada Srdce temnoty – přičemž Conradovo dílo předtím překládal právě Skoumal. V onom citátu není stopa po ironii či nadsázce; celé je to myšleno smrtelně vážně (dodejme, že stejně vážně se Zábrana stavěl i ke svým básním či zápiskům).
Nechci tu naznačovat, že by Jan Zábrana nebyl vynikající překladatel (i když třeba v jeho překladech z angličtiny se při pozornější četbě najde překvapivé množství lapsů, po nichž se lze právem povozit); chci tu jen poukázat na urputnost a ambicióznost, s níž Zábrana k uměleckému překladu přistupoval. Obojí je jistě užitečným předpokladem jakékoli tvůrčí činnosti, neméně užitečné však je, když je autor schopen vedle reflexe světa kolem sebe i jakési základní sebereflexe, odstupu od vlastního díla, snad i – odpusťte ten výraz – humoru.
foto © Ondřej Přibyl, 2021
Tak či onak, při pohledu na Karlíkovo zábranovské dílo člověka s alespoň základním ponětím o úskalích a slávě překladatelského umění napadá, že vlastně mnohé z Karlíkova cyklu LITERATURA lze chápat i jako akt uměleckého překladu: překladu z jazyka literatury do jazyka výtvarného – či vizuálního, chcete-li – umění.
Karlík při tom dělá to, co dobrý překladatel dělá, dělat má a dělat musí: zůstává věrný pojednávaným autorům, a přitom jim neodmyslitelně vtiskává svůj styl, přeměňuje je, doslova, nikoli metaforicky dekonstruuje a zas skládá, zkrátka je překládá po svém. Na rozdíl od Jana Zábrany – a proto je myslím ještě o kousek lepší překladatel než Zábrana, i když překládání není soutěž a je pošetilé si tu hrát na krále a prince – mu přitom nechybí sebereflexe, ironie, která není jen zoufalým, beznadějným, rezignovaným pošklebováním; nechybí mu – opět mi odpusťte ten výraz – humor. Je ovšem pravda, že Karlíkův humor je dosti specifický. S dovolením bych si tu vypomohl slovy nesrovnatelně povolanějšího pozorovatele, než jsem já, totiž Zbyňka Hejdy, byť ten pojednával o jiných dílech Viktora Karlíka: „Pominut by neměl být ani Karlíkův humor. Hned předesílám, že to není humor, jímž podníceni, popadali bychom se smíchy za břicho. Některým postavám vyrůstají na místě hlavy komíny, sirky nebo semafor. Další Karlíkův oblíbený motiv jsou dopravní značky, které mají v sobě něco lidského, a lidské figury naopak něco mechanického. Člověk tu splývá s věcí, věc s člověkem. Domyslíme-li toto srůstání, pojmenujeme Karlíkův humor, doufám, že právem, jako humor černý.“
Petr Onufer