Úryvkem ze vzpomínkové knihy Terezín, ráj mezi lágry, již Susanne Fall napsala krátce po konci druhé světové války a která vyšla poprvé v Edici Revolver Revue (2015), pokračujeme v letním seriálu Bubínku Revolveru. Připomínáme v něm ukázkami některé z knih, vydané v Edici RR v posledních letech.



Susanne Fall
Terezín, ráj mezi lágry
(ukázka z knihy)


Bez ustání teď odjíždí jeden transport za druhým. Nejprve jedou ženy, údajně za svými muži, pak rodiče, pak samostatné osoby, děti sirotci. Od třetího transportu dostáváme zprávy. I Puci napíše takový oficiální lístek, a když jsou rozluštěny domluvené šifry, vyjde najevo, že transporty šly do Birkenau, muže a ženy rozdělili, veškerá zavazadla a šatstvo zabavili. Dobrá nálada je ta tam, nikdo se už nehlásí dobrovolně.

Do šestého transportu zařadí mámu, a znovu se osvědčí můj anděl strážný. Skrze pět transportů je vláčena z jedné zálohy do druhé. Nikdy jí nedovolím, aby vstoupila do šlojsky, často je už na řadě její číslo a já se třesu strachy. Teprve u desátého transportu už to nejde. Zoufale stojím před P., on už pomoci nemůže. Musím se rozhodnout, je to těžké rozhodování. Měla bych se přihlásit dobrovolně, ačkoli jsem přesvědčená, že společně strávíme s mámou leda tak cestu, že nás hned poté roztrhnou, že už jí nedokážu pomoci. Vím, že to nepřežije, a já…? Není to šílenství, takhle hazardovat se životem? Sice jsem tátovi slíbila, že ji neopustím, ale nemám za takových okolností slib zrušit? Tolik visím na životě, vždyť jsem teprve nedávno poznala, jak krásný umí být! Všem je samozřejmé, že pojedu, jen mí nejlepší přátelé mě odrazují. P. neříká nic, nechává to nadobro na mně, jen se domnívá, že k dobrovolnému přihlášení je stále ještě dost času.

Přece se nakonec přihlásím a… jsem odmítnuta. Naše skupina je blokovaná, potřebují nás k práci, my jet nesmíme. Je to osud? Mámě to ještě neřeknu, jen ji slyším, po několika poznámkách na to téma, jak nezvučně říká: „Nechtěla bys raději zůstat tady, vždyť já tě nechci strhnout do neštěstí.“ Ale jak se tak na ni dívám, jak vidím ty nekonečně smutné zklamané a ustrašené oči, vidím dobře, že musím udělat vše pro to, abych ji nenechala samotnou. Kdyby byla bývala dost silná, nikdy by nedopustila, abych se i jen pokusila o přihlášení, ale takto si to vůbec neuvědomila, že mě s sebou strhává na smrt.

Odmítnuty byly z naší skupiny ještě dvě holky, jedna chce odjet se sestrou, druhá s rodiči (ve skutečnosti doufá, že někde tam venku najde svého přítele). S oběma jdu na nejvyšší místa, ony prosí, pláčou, vyhrožují. Já zůstávám němá, vím, že když pojedou ony, budu muset taky. Mnoho nadějí jim nedávají.

Večer mě volají dolů. Stojí tam P.: „Musíš se teď hned rozhodnout, nechtěl jsem podnikat nic bez domluvy s tebou. Pokud doopravdy chceš, můžeš jet… a ty dvě druhé taky.“ Hledím na něj hluboce nešťastná. „Nemůžu ti radit,“ řekne, „vždyť nevíme, co bude tady, můžou tě taky zařadit do jednoho z dalších transportů, možná už ti pak nedokážu pomoct, sám pojedu, každou hodinu se může stát něco nepředvídaného, to si musíš vyříkat sama se sebou.“ Ještě moment váhám, jsem ve velkém pokušení říct Ne, neví o tom nikdo kromě nás dvou, kolegyně by se nikdy nedozvěděly, že neodjely kvůli mně. Ale hned už je to taky pryč, žádné rozvažování nepřipadá v úvahu, vím přesně, co mám dělat. „Samozřejmě ano,“ řeknu, „nechci, ale jet musím.“

Doprovázím P. až k bráně a mám v ústech hořkou pachuť, jak se tak za ním dívám. Jaký to paradox, dosud jsi mě pokaždé ze všech transportů vytáhl, a teď ti mám být vděčná, že smím jet! Ve spěchu balím, navléknu se, jak to jde nejtepleji, vagony tu mohou být každou chvilku. Teď už není naprosto žádná naděje, stahuje mi hrdlo neovladatelná úzkost ze smrti. Nedokážu vysvětlit, čeho se tak bojím, ale chtěla bych brečet a křičet jako malé děcko. Je to poprvé, kdy zapomínám, jak jsem mladá a zdravá, že mám pevnou vůli všechno vydržet a žít dál. Dosud jsem byla imunní proti všem nemocem, všem nebezpečím, ale cítím, že smrt je tak mocná, tak silná, že může dostat i mne. Je tak těžké hrát si na hrdinu, když je člověk zbabělec!

V noci stojím dlouho s P. venku, mluvíme o všem možném. Naplní mě nespoutaná touha ještě si na poslední chvíli užít života, honem, honem. Nechci být se svými myšlenkami sama, bojím se, aby mě zas nepřepadla úzkost. Pojď ještě se mnou na pokoj, řeknu, zítra bude už po všem!

Přeložila Věra Koubová.