Úryvkem z knihy povídek Inverzní kyvadlo od Borjany Dodovy (2014) pokračujeme po ukázkách z děl Lucie Holé, Bronky NowickéSusanne Fall v letním seriálu, v němž na Bubínku Revolveru připomínáme některé z knih, vydané v posledních letech v Edici Revolver Revue.



Borjana Dodova
Inverzní kyvadlo
(ukázka)


Ten muž neměl žádné vysloveně špatné vlastnosti. Byl sice nepořádný, ale i na to by si dokázala zvyknout. Prostě musela uklízet o něco častěji. Navíc výborně vařil. Pokaždé zkoušel nový recept. Díky němu poznala mnohé chutě, i takové, o nichž předtím vůbec nevěděla. Časem se přestala obávat nepříjemných setkání s jeho matkou a zbavila se utkvělé myšlenky na smrt, která na ni číhá o pár kilometrů blíž.

Přesto něco nebylo v pořádku. V noci často nemohla usnout. Naslouchala zvukům, které vydávalo jeho tělo. Skřípal zuby, jako kdyby mezi nimi drtil písek. Bylo to, jako když je v pokoji komár: většinu času stráví přilepený na zdi. Pak, když se jí málem podaří usnout, ten komár vzlétne a začne jí kroužit těsně vedle ucha. Jakmile se probudila, už se toho zvuku nezbavila.

Nakonec spí odděleně, ona na svém gauči, on se dobrovolně uchýlí do ložnice mezi květiny a má z toho špatné sny. V jednom z těch horších snů se ocitá na zeleninovém trhu ve společnosti podivných zelených mužů, kteří mají místo hlavy strupovitý pomeranč. Jeden z těch mužů se sehne a pozře koňskou koblihu. Potom se objeví krvelačná černoška, sejme podivnému tvoru hlavu (pomeranč) z těla, začne ho (hlavu, tj. pomeranč) loupat. Slupka se postupně odlupuje, nakonec se objeví křehký, něžný, bezbranný plod, který si černoška vkládá do úst a poživačně žvýká. Po rukou jí teče pomerančová šťáva, muž ve snu křičí, i když nemá žádná ústa, a Patrik křičí ze spaní.

Je stále bledší, podobá se stínu. Každé ráno se potkávají u snídaně, nakonec spolu ani nemluví. Po třech měsících ho to přestane bavit. Zabalí si krosnu a řekne, že po ní nikdy nic nechtěl, odchází stejně nahý, jako když přišel. A ona samozřejmě ví, že rozchod je nevyhnutelný. Poslouchá jeho vzdalující se kroky, nejdřív jde po chodbě, potom seběhne ze schodů, dokonce uslyší i malou nepravidelnost, jakési zaškobrtnutí uprostřed cesty, jako by se na schodech zastavil a o něčem přemýšlel. Ona cítí podivnou směs rozporuplných emocí, z nichž nejvýraznější je úleva.

Rok po jeho odchodu se stalo něco se statikou domu. Nejvíc postižený byl právě její byt, kromě něj na tom byl hůř jenom výtah. Ve stěnách vznikly praskliny. Nejdřív jen nepatrné, pak stále zřejmější.

Pozvala inženýra, aby si ty praskliny prohlédl. Zhrozil se a ještě týž den je speciálním přístrojem proměřil. Přicházel za ní pravidelně několik následujících týdnů a odměřoval s přesností na setiny milimetru. Z nasbíraných dat vytvořil graf. Byla zvědavá, a tak jí ho ukázal, snad aby ji uklidnil, ale ji to tak vyděsilo, že se rozbrečela. Zeptala se, co má dělat, ale on mlčel a dlouho přemýšlel, byla to opravdu nepříjemná situace. Nakonec řekl, že by se to mělo udělat zgruntu, rozkopat základy, zapustit do nich další nosné tyče, aby se pohyblivý terén, který na sobě nese tíhu celého domu, ukotvil.

Na dalším shromáždění vlastníků bytů se to pokusila navrhnout, ale nebyla dost přesvědčivá. Lidé, kteří bydleli v bezprostředním sousedství, byli k jejím problémům neteční. Jejich byty stály pevně na svém místě. Rozhodně si nepřáli, aby se znovu začalo stavět. Vlastně se na ně ani nezlobila. S jistým uspokojením, které pramenilo ze sebemrskačské ironie, pozorovala, že některé dveře nelze dovřít a do jiných zas nelze vstoupit.

Když ten byt otec znovu po roce viděl, musel si na chvíli sednout. Dlouho mlčel, potom jí řekl, že když už se nechce usadit, založit rodinu a konečně začít pořádně žít, měla by si alespoň uzavřít stavební spoření. Nejdřív to považovala za další z jeho vtipů, pak si ale sjednala schůzku v místní bance. Jednání trvalo přes tři hodiny, výsledkem byla několikastránková smlouva s vidinou zanedbatelného výnosu po deseti letech.

Do dvou let byla situace neúnosná. Pozvala dělníky, aby provizorně podepřeli bortící se stěny. Najatá firma po sobě nechala ohromný nepořádek. Koberce musela dát do čistírny. Ještě dlouho poté nacházela v různých zákoutích zastrčené nedopalky cigaret, některé na opravdu absurdních místech, pod postelí nebo v knihovně mezi prvním a druhým svazkem česko-hebrejského, hebrejsko-českého slovníku.

Ze spár se neustále sypal stavební materiál a kolem síťovaného zpevnění se drolila omítka. Nakonec se musela smířit s všudypřítomným prachem, který se jí lepil na oblečení a padal do vlasů.

Návštěvy byly stále řidší. Známí se vymlouvali, jen pár jich našlo odvahu otevřeně přiznat, že k ní chodit nechtějí, protože se na to drolení nemůžou dívat. Při jedné z těch řídkých a vzácných návštěv našla kamarádka v rohu místnosti podivnou placku z umělé hmoty. Zvědavě ji zvedla ze země a setřela z ní prach. Zeptala se, co to je. Byl to ten nafukovací Buddha, co nebyl nikdy nijak zvlášť krásný: obyčejný Buddha z růžového plastu s černým potiskem a s nedokonale opracovanými spárami. Kdysi k němu měla i pumpičku, ale ta se mezitím někde ztratila. Řekla, že už ho nedofukuje. Ostatně je v něm díra, takže by to bylo úplně zbytečné.

Když to odpoledne objevila ve vitríně za sklem svou fotografii, zůstala zaraženě stát. Nad hlavou měla lapač snů, který se pohupoval sem tam. Podobenka byla v rohu natržená. Objímala na ní rozevřenou koňskou tlamu a smála se. V dvaceti pořád ještě působila dívčím dojmem. Od té doby se něco změnilo. Nebylo to ani ve vráskách, ani v strupovité kůži na hýždích, ale v celkovém postoji.

Věděla, že by si nyní s Michaelem rozuměla. Ať už s prvním, nebo s druhým, nebo s oběma zároveň. Kdyby to bylo možné, žila by nejraději se všemi třemi dohromady: Patrik by vařil a Michaelové by po něm uklízeli. Když si to uvědomila, byl to zvláštní pocit. Jako by jednou nohou vstupovala zpátky do minulosti a druhou stála v budoucnosti.

Bylo pozdní odpoledne. Ten čas má nejraději. Užívá si ho plnými doušky, protože tuší, že se jedná o křehkou rovnováhu, která v každém okamžiku bortí. Se soumrakem se začínají zdi naklánět a vydávají přitom tlumené zvuky. Občas přemýšlí o tom, jak se to mohlo stát. Tajně doufá, že ty stěny časem spadnou.