Kromě fotoreportáží ze slavnostního předání Ceny Revolver Revue tvůrčímu týmu filmu Lidi krve, které se uskutečnilo v rámci Večera RR 31. března 2022 v Kině Přítomnost, přinášíme dnes čtenářům Bubínku laudatio Miroslava Petříčka pronesené u této příležitosti.
foto © Anna-Marie Berdychová, 2022
Lidi krve (Cena Revolver Revue, 31. 3. 2022)
Miroslav Petříček
Naše doba způsobem stále nápadnějším prochází ve vztahu k historickému času hlubokou proměnou: místo pokroku, který je zaměřen k budoucnosti, klademe najednou stále silnější důraz na rozpomínání, upomínání či vzpomínání – jako bychom se poněkud paradoxně věnovali pátrání po budoucnosti, která byla kdysi ztracena a jíž byla upřena jí vlastní přítomnost.
Nejvýmluvnějším svědkem této proměny byl už Walter Benjamin, když právě v souvislosti s dějinami uvažoval o tom, že „existuje tajná úmluva mezi minulými pokoleními a pokolením naším“, neboť jsme to právě my – tady a teď –, kdo jsme očekáváni. Očekáváni tím, čeho jedinečnost zmizela, a je na nás, aby ztracené životy neupadly v zapomenutí (například proto, že dějiny jsou vždy psány vítězi, nikoli poraženými), anebo – řečeno střízlivěji – aby se ve světle dneška rozpoznalo to, co bylo už v minulosti odsunuto stranou či zcela potlačeno, aby svou syrovou pravdou o krutosti nenarušovalo vzhled chatrně sflikovaných iluzí a kamufláží, barvotiskových dekorací srpů, kladiv a hvězd.
Ti, kdo kdysi žili a naplnění jejichž života zmařily vichry bezpráví, čekají na takovou přítomnost, která se na ně rozpomene, vytrhne je ze zapomnění a ospravedlní je ve jménu umlčených, jimž se nedostalo spravedlnosti. To je nezrušitelný požadavek: podat svědectví o tom, co mělo zůstat navždy zapomenuto. A spolu s tím pak vyvstává i nepříjemná otázka: není oním vítězem dějin už sám vědecký historiograf? A není svědectví právě proto nutným korektivem jakékoli historiografie? Ale to není vůbec snadné. Niemand zeugt für den Zeugen, jak říká Paul Celan.
Svědek, jenž se stal objektem historiografie, která vidí minulost jen skrze mrtvé dokumenty, je zbaven jakožto neobjektivní svého práva svědčit. Proměněn v objekt metodické vědy je delegitimován jako svědek. Smí mluvit, je-li svolný s tím, že zůstane němý. Má-li být slyšen, musí proto vynalézt jinou řeč s vlastní poetikou a s ní vpadnout do zmrzačených a zkorumpovaných slov, která se stala druhou přirozeností jazyka. Nemůže vyprávět jednoduché příběhy. Chce-li být výmluvnější než dokument v archivu, musí rehabilitovat a polidštit slova, zrazená, zkorumpovaná a zmrzačená nepřítelem. Aby mohl podat svědectví, potřebuje něco jiného, například právě řeč mýtů a symbolů, obrazů a metafor.
Mýty, symboly i obrazy zastavují čas, protože ho mění na krajinu, v níž to, co po sobě následovalo, je najednou vedle sebe, navrací se, a to, co bylo, konfrontuje bezprostředně s tím, co je. Je to tedy krajina, v níž je přítomnost neustále navštěvována, vizitována svou minulostí; čas promítnutý do prostoru je jiný než čas, který nás bez ustání unáší od včerejška k zítřku, je to čas nějak traumatizující, protože v jeho trhlinách se jako v chatrné fasádě objevuje i to, co mělo být potlačeno, vytěsněno, zasuto. Krajina je najednou plná trhlin a propastí, tu a tam je v ní i jeskyně, kterou se lze vrátit proti proudu dějin. A svědčit – filmem, který nejen jeskyni užívá jako obrazu, ale který sám ve své řeči rozevírá jizvy a průrvy a sám se stává takovou jeskyní. A tak jako míchá sen, symboliku a realitu, stejně tak mísí specifickou vizualitu filmu s vizualitou výtvarného umění, vnímání hudby a obrazu nesené spiritualitou mýtů – a přitom je to film, jak by se dalo říci, „materiální“: nepředvádí tvary, ale jejich tvarování, jde na kloub až samotným živlům, které tu jsou jak znaky, tak něčím hmatatelným; obrazy, nezřídka malované tělem, dává nejen vidět, nýbrž i pocítit, a hudba prostupuje toho, kdo ji slyší. Vše, co se na plátně odehrává, nás do sebe vtahuje a zaplétá. Herci nepředstavují postavy, jsou to osoby, do nichž jsme nemilosrdně vtělováni, a spolu s nimi prolamujeme mlčení zničeného času. Herci tu jsou stále přítomni v celé své tělesnosti, v celé síle i slabosti těla, které čelí dějinám – anebo se alespoň z posledních zbytků svých sil snaží odčinit neodčinitelné.
Minulost se vždy vrací jen ve zlomcích, jen v tom, co je schopna z ní přítomnost vykoupit. Ale fragmentarizace neznamená nesourodost, naopak. Mozaika, konstelace, montáž je schopna svým obsahem přesahovat sebe samu. Proto od ní nelze čekat nějaký příběh. Právě naopak: demaskuje konstruování příběhů jako fasádu. A jedna každá postava ve filmu je trhlinou v této fasádě, průhledem do blízkého, a přesto nedosažitelného světa spravedlnosti. Ke které se přesto vztahujeme a která dává životu smysl, byť by byla nedosažitelná. To, a nic jiného, je poslední míra, z níž nás nemůže žádné zapomínání vyvázat.
Film Lidi krve je proto nejen svědectvím o minulosti, nejen upomíná. Je to také film o přítomnosti, protože připomíná, čím je třeba měřit naše jednání v jakékoli době a v jakémkoli čase.
Film Lidi krve je dílo, protože ustavuje svou vlastní poetiku, díky níž je schopné osvobodit světlo z popela; je to svědectví o svědectví, které podávají všichni ti, kdo se na jeho vytvoření podíleli.