Dne 8. září to bude přesně 500 let, co do přístavu ve španělské Seville doplula jediná zbývající loď z velké Magalhãesovy výpravy. Vyplouvala směrem na západ, dorazila z východu – a uzavřela tak Zemi jednou provždy do kruhu. Toto letošní významné výročí vpravdě epochální události zatím, nepletu-li se, zaznamenala jen výstava výtvarných děl různých autorů na zmíněné téma v uličním podchodu uprostřed Hradce Králové, jejíž kurátorkou byla malířka Gabriela Nováková.
Pět set let stará událost ovšem stojí za mimořádnou pozornost i dnes. Fernão de Magalhães, jehož jméno asi málokterý suchozemský Čech dokáže vyslovit správně, měl za cíl objevit novou, západní cestu z Evropy k indonéským Ostrovům koření, kam se dosud všichni plavili jen směrem na východ. V podvalu této velkolepé cesty tedy stála jako obvykle pragmatická příčina – byznys. Takto alespoň byl plán cesty předestřen králi, který musel výpravu financovat. Mohlo ovšem taky jít o pouhou diplomatickou záminku a pravá příčina plavby se skrývala v dobrodružné povaze kapitána, vzrušující touze po neznámém, neutuchajícím volání toho, co se skrývá za horizontem. Nebo si jedna motivace podávala ruku s druhou?
Magalhães byl Portugalec, portugalský král však neměl pro jeho plány pochopení, a tak se mořeplavec uchýlil do Španělska. Španělský král mu okamžitě vyšel ochotně vstříc, možná právě proto, že portugalský byl proti. Na zbývající plachetnice pětičlenné flotily však byli dosazeni španělští kapitáni, kteří se brzy po vyplutí vzbouřili proti portugalskému vrchnímu veliteli. První popravy. Během následující plavby se osádka jedné lodi svévolně vrátila do Španělska, kde zle očernila zbytek výpravy a nazvala ji portugalskou zradou vůči španělské velkorysosti. Později se zase jeden Portugalec snažili poštvat domorodce z ostrovů proti posádce, aby se zavděčil portugalskému králi, neboť flotila se plavila pod španělskou vlajkou. Další popravy. V době, kdy z celé Magalhãesovy výpravy zbývaly pouhé dvě lodě a zubožený zbytek námořníků, nebyli největší hrozbou domorodci se svými jedovatými šípy, dravé šelmy, rozbouřené moře či zrádná bezvětří ani kurděje a nedostatek zásob, ale „papežská čára“ dělicí tehdejší svět – právě na vody portugalské a španělské. Těmi portugalskými nemohly lodě pod španělskou vlajkou plout, aby okamžitě nepadly do zajetí. V době, kdy z výpravy zbývala už pouze loď jediná, musela posádka do portugalských vod v bezprostředním ohrožení života přesto zamířit a část vyhladovělých námořníků se pak dopravila na ostrov, který byl pod dohledem Portugalců. Nikdy se do Španělska nevrátili.
Když poslední loď po tříleté plavbě kolem světa znovu zakotvila v sevillském přístavu, těch osmnáct zbídačených přeživších z původní 237členné posádky neočekával jásot, ale okamžitě čelili hrozbě vězení kvůli podezření ze zpronevěry španělských zájmů a upřednostňování zájmů portugalských. Portugalec Magalhães v té době již dávno odpočíval kdesi na Filipínách, zabit domorodci, protože se nechal vtáhnout do nesmyslné každodenní války jednoho ostrova proti druhému. Byl na řadu let zapomenut, do popředí se dostal Španěl Del Cano, který převzal velení flotily po Magalhãesově smrti. Ta poslední loď se jmenovala Victoria. Což se řekne španělsky a portugalsky téměř stejně…
Hle, velkolepé vítezství civilizovaného rodu. Nepředstavitelně obtížná plavba, triumf odvahy, nezdolnosti a umu, o který málem úspěšně připravili Španělé Portugalce a Portugalci Španěly. Před pěti sty lety Magalhãesova výprava uzavřela Zemi do kruhu. Od té doby putovat kupředu znamená vracet se. Jako by to ani nebylo půl tisíciletí.
Pokračování příště