Mívají to ženy slavných umělců těžké, často stojí v jejich stínu, a nic na tom nemění, jsou-li též pozoruhodnými umělkyněmi a osobnostmi.
Elisabeth Kunzeová, která zemřela 24. ledna ve věku devadesáti let v německém Erlau, byla přesně tou ženou, jež – ač v pozadí – byla pro svého muže, básníka a prozaika Reinera Kunzeho (nar. 1933) něčím víc než lidskou oporou. Čteme-li v nekrolozích, že by bez ní nedosáhl takového věhlasu, nebyl by tím, čím se stal, nevydržel by soustředěný represivní tlak Stasi, nejsou to pouhá novinářská klišé, ale čistočistá pravda.
Přitom když vyhledáváme její jméno, vždy se ukáže pouze s dovětkem „manželka“, žena Reinera Kunzeho. Jistě, tou samozřejmě byla, vedle zmíněné podpory mu ale také otevřela svět české literatury, především poezie, a kultury. Právě díky ní začal Kunze jezdit do Československa, kde si našel řadu osobních přátel, Jana Skácela, Ludvíka Kunderu a další, jejichž verše překládal, díky ní se naučil výborně česky. A česká stopa byla pro jeho další vývoj i uvažování velice důležitá. Nebýt jeho paní, nikdy by se tomuto jinému světu neotevřel.
Elisabeth Kunze, rozená Eliška Mifková, se narodila 19. května 1933 ve Znojmě do smíšeného manželství, otec byl sudetský Němec z Jihlavy, matka Češka, byť ve Vídni rozená, Eliška tak byla od dětství bilingvní, doma se mluvilo německy i česky. Otec byl jemný mechanik a vlastnil obchod s šicími a psacími stroji, maminka byla v domácnosti, Eliška měla ještě bratra. Po vypuknutí války musel otec, který byl německé národnosti, narukovat, sloužil na ruské frontě a nakonec byl prohlášen za nezvěstného. Rodinu tehdy proti divokému vyhánění chránil český strýc, katolický farář ze vsi nedaleko Znojma. Když se v roce 1946 otec z Ruska vrátil, měla se rodina vystěhovat do Rakouska, ale úřady po panu Mifkovi požadovaly – byla to doba Benešových dekretů –, aby se vzhledem ke své německé národnosti rozvedl, pak by mohl jít, avšak jeho česká žena a děti by musely zůstat. Neodešel tedy a pro svůj německý původ zažíval časté ústrky. Znojmo tehdy muselo opustit přes 18 000 Němců, zůstat mohlo pouze dvě stě rodin, mezi nimi i Mifkovi.
Dcera Eliška vystudovala v Praze a Olomouci medicínu a zubní lékařství a po absolutoriu pracovala jako specialistka na ortodoncii na zubní klinice v Ústí nad Labem, kam nastoupila na pracovní umístěnku. Ještě při studiích otěhotněla, vdala se a měla dceru, manželství ale skončilo relativně brzy rozvodem a ona se musela životem protloukat sama.
Fotografie sedmnáctileté Elišky Mifkové, již poslala básníkovi
Láska na rozhlasových vlnách
Začátkem června 1959 vysílala východoněmecká stanice Berliner Rundfunk pásmo z Kunzeových veršů. V té době byl ještě vědeckým asistentem fakulty žurnalistiky v Lipsku, přednášel. Zároveň si v únoru 1959 dovolil na fakultním shromáždění FDJ (Freie Deutsche Jugend, obdoba našeho SSM) kritizovat poměry, které na škole panovaly, stranický dohled, dogmatickou stranickou politiku. Následovala ostrá reakce jak vedení školy, tak komunistické strany. A nebyly to jeho jediné potíže, byl čerstvě rozveden, nebyl na tom psychicky dobře, pomýšlel na sebevraždu, měl kardiologické problémy. Požádal tedy o uvolnění z místa odborného asistenta ze zdravotních důvodů, žádost ale byla zamítnuta. Zůstal na fakultě, i na prosbu děkana, který mu byl přátelsky nakloněn a naznačil mu, že by svým odchodem a vystoupením ze strany, kam jako mladík vstoupil, ohrozil ty, kteří nad ním drželi ruku.
Ovšem pak proběhlo zmíněné vysílání. Bylo zdánlivě nezávadné, redaktoři vybrali milostnou poezii, ovšem právě to se Kunzeovým nepřátelům hodilo. „Poté, co se jim nepodařilo mě znemožnit,“ řekl v rozhovoru s Irene Krawehlovou v roce 1987, „vzali si vysílání milostných básní jako vítanou příležitost k uspořádání procesu před všemi studenty. Dodávám jen, že to bylo koncem 50. let… Ten, kdo píše takové básně, zněla jejich obžaloba, není v pozici, kdy by měl vzdělávat socialistické studenty. Těmito básněmi bych totiž studenty ‚odpolitizoval‘, chyběl v nich třídní pohled. A jako příklad mi předložili milostné básně Mao Ce-tunga. Protože jsem se ale k žádné sebekritice neměl, stal jsem se dělníkem.“ Pracoval v lipské továrně, kde coby pomocný zámečník montoval osy na kráčivá rypadla.
Asi půl roku po onom „osudovém“ vysílání dostal korespondenční lístek s razítkem Ústí nad Labem, na němž jej perfektní němčinou nějaká žena žádala o zaslání veršů, které zazněly ve vysílání. „Podle rukopisu jsem usuzoval na nějakou starší Němku, nejspíš profesorku germanistiky na penzi,“ vzpomíná. Nicméně na adresu oné dámy odeslal svazek básní Vögel über dem Tau (Ptáci nad rosou) a předpokládal nejspíš, tím že bude vše uzavřeno. Mezi ním a paní Littnerovou se ovšem rozvinula bohatá korespondence.
„Měla jsem prodlouženou službu na poliklinice,“ vzpomíná Elisabeth Kunzeová v životopise jejího manžela (Udo Scheer – Reiner Kunze. Dichter sein. Eine deutsch-deutsche Freiheit), „a domů jsem přišla kolem desáté. Dělala jsem si večeři, loupala brambory a k tomu si pustila rádio. Vysílali nějaké verše. Ale při jedné básni jsem musela přestat loupat. Byla to Das Märchen vom Fliedermädchen (Pohádka o šeříkové dívce). Tak mě oslovila, že jsem ji prostě chtěla mít. Nevěděla jsem ale, jaká redakce vysílání připravila. Nejblíž Ústí leží Drážďany, napsala jsem tedy prostě Radio Dresden, Dresden, NDR. Zaslechla jsem pouze jméno Kunz a říkala si, že nejspíš žil někdy v minulém století. Drážďanské studio ovšem ten pořad nepřipravovalo a můj lístek přeposlali do Lipska. Ale ani tam pořad nepřipravovali, naštěstí ten, kdo to měl na starosti, lístek nezahodil do koše, ale poslal do východního Berlína. Už jsem s nějakou odpovědí vůbec nepočítala. Najednou ale přišel celý přepis pořadu a redaktorka, paní Fiebigová, to jméno nikdy nezapomenu, mi psala, že můj lístek poslala autorovi básní. – A v lednu, to vím ještě dnes zcela přesně, přišel dopis a v něm byla i kniha s věnováním. Nemohla jsem věřit vlastním očím, že mi ten autor poslal svou vlastní knihu. Spontánně jsem se posadila a hned mu napsala, jak jsem přišla z dlouhé služby, jak jsem byla unavená a najednou se tady objevila jeho knížka. A tohle byl počátek naší dlouhé korespondence.“
Ano, je to jako z pohádky, anebo ze scénáře nějakého neuvěřitelného slaďáku. Ale přesně takhle se to stalo.
Vyměnili si na čtyři sta dopisů, někdy až pětadvacetistránkových, vyměnili si i fotografie. „Na fotce, co mi poslala,“ řekl Kunze v rozhovoru, „jí bylo sedmnáct, jinou totiž neměla. A popravdě, moc mi to nepomohlo, nebyla moc kvalitní. Ale řekl jsem si: ať už ta žena vypadá, jak chce, je to jedno, protože takového člověka již nenajdeš. A přestože jsme se vůbec neviděli, a nemohl jsem čekat na písemnou odpověď, rozhodl jsem se jí zavolat. Ovšem to nebylo tehdy tak jednoduché, všechny hovory se přepojovaly ručně, a některé vůbec ne. Takže po práci, kolem půl třetí, jsem z bytu známých manželů objednal hovor. Kolem desáté šla spát moje známá, a v půlnoci její manžel. A asi ve tři ráno zazvonil náhle telefon a na druhé straně byl hlas ženy, jíž jsem se zeptal, zdali by se nechtěla stát mou ženou. ‚Ano,‘ řekla okamžitě.“ To bylo pořád ještě v době, kdy se ještě ani jednou neviděli.
Později se mu podařilo navštívit s dvoudenním zájezdem Prahu a budoucí žena mu řekla, že jej poznala podle staromódního kabátu, který měl na fotografii, co jí poslal. „Ve skutečnosti,“ vzpomíná dál Kunze, „vypadala daleko lépe než na té fotce. Ale svatbu, tu jsme stále mít nesměli. Každý československý občan, který si chtěl vzít cizince, potřeboval povolení ministerstva vnitra. A to naši žádost zamítlo. Právě v Praze jsme oba pochopili postavu Kafkova zeměměřiče.“
Tak to tehdy opravdu bývalo.
Svatební foto Elisabeth a Reinera Kunzeových, 8. července 1961, Ústí nad Labem
Bez překladů by to nešlo
„V přízemí ministerstva vnitra byly telefony, funkcionářům se běžný smrtelník totiž nesměl přiblížit. A my si nemohli dovolit často z Ústí, kde Elisabeth pracovala, jezdit do Prahy. Lékaři tehdy vydělávali v Československu méně než pomocní dělníci. Žena, kterou jsem si chtěl vzít, byla krajská čelistní ortopedka, zástupkyně okresní čelistní ortopedky, operovala v nemocnici, přesto si nemohla dovolit záclony. Doma měla místo nich v oknech gázy.
Mezitím jsem se ale seznámil s jedním českým spisovatelem a začal za pomoci podstročniků, které mi dělala Elisabeth, překládat českou poezii. Když pak vyšel v NDR výbor z těchto překladů, poslal jsem knihu českému Svazu spisovatelů a napsal kolegům, že nám není povoleno se vzít. A oni, s knížečkou překladů v ruce, intervenovali u ministra kultury, a jednoho dne mi přišlo v tuctové obálce povolení k sňatku. Moje žena tak byla mou první a nejcennější literární cenou.“
Po svatbě, která proběhla 8. července 1961 v Ústí, se manželé usadili v Greizu, malém městečku v jihovýchodoněmeckém Duryňsku, v menším bytě 2+1. Jako spisovatel chtěl Kunze žít tam, kde se mluví řečí, kterou píše, a pro jeho paní byla němčina druhým mateřským jazykem. Kunze zároveň adoptoval malou Marcelu, dceru z prvního ženina manželství.
„Láska / je planou růží v nás, / rozumem neprobádatelná / jemu nepodřízená / Ale rozum / je nožem v nás, / aby růži prořezal / stovkami ratolestí / nebe“, napsal Kunze v básni Láska.
Přestože byl vydávaným autorem, a zpočátku i přinejmenším trpěným, finančně to žádná sláva nebyla, bylo tedy především na jeho paní rodinu ekonomicky zajistit. Brala to jako samozřejmost. Stála při něm i v dobách, kdy začínalo přituhovat, přicházely zákazy, knihy nevycházely. A stála při něm i v dobách zostřeného nátlaku, kdy mu hrozilo vězení – o tom všem bude pojednávat obsáhlejší materiál v některém z příštích čísel RR –, stála při něm i po nuceném vystěhování z NDR v roce 1977.
Kunze vzpomíná, jak „naším Wartburgem jsme tehdy projezdili celé Bavorsko, Elisabeth totiž hledala místo, které nakonec našla v Pasově. Nicméně coby odborný lékař nemohla zůstat u své profese čelistní ortopedie, a proto se později osamostatnila a nakonec měla sedm zaměstnanců.“ V Pasově ale nebydleli, usadili se v nedalekém Erlau, malebném městečku u Dunaje.
Ovšem ani tam nebyli uchráněni pozornosti Stasi. „Neoficiálně bylo zjištěno, že žena Reinera Kunzeho, povoláním jak známo zubní lékařka, obdržela od předsedy CSU Franze Josefa Strauße úplně zařízenou lékařskou laboratoř s šesti zaměstnanci. U bývalých Kunzeho sympatizantů z oboru jazykovědy na Univerzitě Friedricha Schillera (FSU) v Jeně tato záležitost vyvolala rozhořčení a konečné odvrácení od Kunzeho.“ Tato pomluva, kterou Stasi v roce 1981 rozšířila i po Spolkové republice se ukázala být mimořádně účinná. Vzhledem k praktikám fízlů nepřekvapí, že Elisabeth Kunzeová se přitom s bavorským ministerským předsedou ani jednou nesetkala. Lékařská komora konstatovala, že pro práci na klinice je příliš vysoce kvalifikovaná (!), a skutečně si tedy vlastní praxi – bez Straußovy pomoci – zařídila, ovšem na úvěr, což i bez vlastní, fízly jí přisuzované laboratoře, dostalo manžele na hranice jejich finančních možností. Jak vzpomínal básník, deset let tehdy měsíčně spláceli 9000 DM, a pouze ke konci „jen“ 6000 DM. Pořádná tíha, když si člověk vzpomene, co se v tu dobu dalo za jednu západoněmeckou marku pořídit…
Reiner Kunze ještě vzpomíná: „Moje žena se nechtěla osamostatnit. Vždy se smíchem říkala, že se z ní přece stala sociální lékařka. Vystavovat nějaké účty, proboha! Vnímala se pouze jako lékařka, musela se proto strašně přenastavit. Ani jeden jsme toho ale nelitovali.“ A paní Kunzeová? „Náhle ze mě byla paní šéfová, která měla své zaměstnance. Sama jsem přitom do té doby byla stále v pozici zaměstnávaného, teď jsem ale náhle musela převzít zodpovědnost za druhé, praxe proto musela fungovat.“ Její manžel ještě dodává: „Byl to vážně problém, protože moje paní vždy za všechny výkony požadovala ty nejnižší platby.“ Asi to opravdu nebylo snadné, paní Kunzeová například vzpomínala i na to, že k ní často chodili Rakušané, za hranicemi totiž široko daleko žádné podobné oddělení nebylo, a tak to k ní měli blíž. Ovšem neměli v Německu nemocenské pojištění a vše museli platit v hotovosti. A jednou třeba přišla paní s třemi dětmi… Věnovala se jim tedy zdarma, o tom již ale Stasi nereferovala.
Již v novém domově napsal Kunze báseň bittgedanke, dir zu füssen:
prosebná myšlenka, tobě k nohám
Zemři dříve než já
jen o malou chvilku
dříve
Abys
cestou domů
nemusela zpátky
jít sama
A rozloučit se s paní Elisabeth Kunzeovou můžeme i těmito verši, které jí její manžel vložil do rakve:
… a na konci, na samém konci
bude moře ve vzpomínce
modré.