„Tři plus jedna. Tři autoři postavili knihu na počest toho čtvrtého: Kopáč, Stančík, Mareš – a Kafka. První dva dodali slovo, třetí původní, komiksově laděné černobílé kresby – a ten čtvrtý, od jehož úmrtí je to letos 3. června právě sto let, posloužil svým životem a dílem jako inspirace.“

Touto anotací provází nakladatelství Malvern knihu Kafkova abeceda (2024). Křestní jména autorů zřejmě nebylo třeba uvádět; patrně proto, že se vydavatelé domnívají, že každý přece ví, o koho jde, že „[Radim] Kopáč, [Petr] Stančík, [Štěpán] Mareš“ jsou již tak etablované značky jako třeba – Kafka. Ten naopak hraje v anotaci (a vlastně i v celém vydavatelském počinu) roli „toho čtvrtého“, jakési méně důležité „plus jedničky“, která „posloužila“ třem velkým autorům „jako inspirace“. Vůbec samotný obrat, že někdo „posloužil svým životem a dílem jako inspirace“ je nepatřičný, nedůstojný a prozrazuje, že v případě Kafkovy abecedy bylo výročí velikána světové literatury příležitostí nikoli k uctění jeho památky či k prohloubení poznání jeho odkazu, ale spíše k exhibici na jeho ramenou.

Ruku v ruce s tím, jak nakladatelská anotace vyzdvihuje tři autory před pomlčkou, jsme v dalších paratextech svědky zdánlivě opačné, ve skutečnosti stejný cíl sledující strategie: umenšování autorů jiných. V textu na zadní straně obálky je znevažováno veškeré akademické bádání o Kafkovi, když se píše: „Franz Kafka to neměl snadné za života – a nemá to snadné ani po smrti. Buď se na jeho díle rozcvičuje dostředivá akademická obec, nebo končí na té nejspodnější, nejvulgárnější příčce populární kultury (…)“. V rozhovoru otištěném v internetovém magazínu Knihkupec (24. 6. 2024) Petr Stančík srovnává svoji „příručku první pomoci pro vstup do Kafkova univerza“ s jinými kafkovskými pracemi, jež nazývá „duchamornými tlustopisy“, aniž by uvedl, které knihy tím má na mysli. Snad biografickou trilogii Reinera Stacha (Argo, 2016–2018), z níž oba autoři (namátkově) čerpají?

Kafkova abeceda je vystavěna jako „info-tainment“, obsahuje jednatřicet hesel seřazených podle abecedy, která jsou vždy doprovozena ilustrací Štěpána Mareše. Volba témat není nijak nápaditá: A pro aeroplány, B – čtenář může tipovat – ano, správně, pro bordely, Z pro Zámek atd. Dilema v případě písmena P, totiž zda psát o Procesu, či o Proměně, vyřešili autoři nakonec jednoduše: V heslu P pojednali o Procesu a text o Proměně zařadili pod G, Gregor Samsa.

Zatímco kniha podobného formátu, popularizační publikace Reinera Stacha To že je Kafka? 99 odhalení (Argo, 2021), se soustředí především na drobné střípky, malé sondy do opomíjených zákoutí spisovatelova života a díla, Kafkova abeceda je složena z nepříliš objevných referátů o nejznámějších textech či o nejdůležitějších osobách jeho života. V článku Třikrát Kafka: Holky, most a rekreace (Uni, č. 5/2014) konstatoval Radim Kopáč: „O Franzi Kafkovi (…) už bylo napsáno všechno, a ještě mnohem víc – a někdy dokonce dvakrát třikrát. Takže nějaký objev první velikosti je a priori mimo hru.“ Fakt, že Kafka patří k „nejprobádanějším“ autorům světové literatury, není pro Kopáče a Stančíka důvodem k tomu, aby vynaložili o to větší badatelské či interpretační úsilí, nebo aby se pokorně odmlčeli, ale naopak rozvazuje jazyk, má ospravedlnit jejich v lecčem povrchní přístup, který prezentují jako zábavný a odlehčený styl, jenž „jistě zalahodí oku mladých čtenářů, odkojených (…) svižností sociálních sítí“ (Knihkupec). Povrchnost je tu pojímána jako přednost a výsada.

Jsou ale jednotlivá hesla opravdu tak svižná a zábavná? Domnívám se, že vršení jednoduchých vět a užívání „trendy“ výrazů („jeden z top-five bordelů“, s. 16) nestačí. Rádoby odlehčený styl působí ve výsledku křečovitě, je nuceně nenucený, místy až nevkusný a trapný; např. v kapitole Bordely (s. 16) se o jedné z Kafkových zkušeností s nevěstincem uvádí: „Jestli si vůbec štrejchnul, o tom nepíše.“ Rovněž pasáže, v nichž autoři uvolnili stavidla vlastní básnické imaginace, budí rozpaky: „[Kafka] vodu začal milovat. Snad proto, že jeho nahotu skryla před okolním světem, že mu kladla odpor a zároveň se mu poddávala, že skrze ni pronikal jako ženským lůnem a přitom se nemusel vracet“ (s. 87). Ani příležitostné vtipy a jazykové hříčky nepřekvapují a nebaví; jako příklad uveďme závěr kapitoly o vztahu Kafky s Julií Wohryzkovou: „Nakonec z toho vztahu Franze a Julie nezbylo nic než – ohryzek“ (s. 116). Originální nejsou ani občasné interpretační pokusy, např. srovnání Kafkova psaní s groteskami Charlieho Chaplina.

V některých heslech autoři rezignovali nejen na to přijít s nějakým novým objevem, myšlenkou či nápadem, ale i na svůj program pokoušet se psát neomšele, neformálně a vtipně. Např. kapitola o Proměně (Gregor Samsa) je vše, jen ne zábavnou, nekonvenční, od nudných fakt a akademického žargonu oproštěnou glosou. Po dvou větách načrtávajících vývoj motivu metamorfózy ve světové kultuře následuje fádní popis děje a po něm přesná data, kdy Kafka na textu pracoval, v jakém měsíčníku, v jakém městě a v jakém roce byl otištěn. Fakta, která si případný zájemce může snadněji najít na wikipedii, jsou doplněna konstatováním, že „světový věhlas a přijetí do kánonu klasické literatury si [Proměna] zřejmě získala tím, že nabízí nekonečné množství výkladů, což je u intelektuálů vždy zárukou úspěchu“ (s. 34). Zatímco v Kafkových textech není žádné slovo navíc, zde je omezený rozsah hesel zaplňován spoustou slov a údajů zbytečných, které se v knize navíc někdy opakují: Např. informaci, že Hermann Kafka zemřel o sedm let později než jeho syn Franz, považují autoři za natolik důležitou, že ji uvádí hned dvakrát, a to v sousedních heslech (Hermann Kafka, Chrlení krve).

Petr Stančík – poněkud v rozporu s výše citovaným tvrzením Radima Kopáče o apriorní nemožnosti nových kafkovských objevů – uvedl v rozhovoru pro magazín Knihkupec, že kniha přináší „nové souvislosti i netradiční pohledy na Kafku a jeho texty“. Ve skutečnosti jen nepříliš originálním způsobem opakuje to, co již bylo jinde a lépe řečeno, čerpajíc při tom z výsledků cizího badatelského úsilí, jemuž se vysmívá.