Miroslav Kloss, 1997, foto archiv Luďka Kubíka
Čas neúprosně plyne. Před patnácti lety jsem v dávno zaniklém separátu časopisu Reflex referoval o práci Miroslava Klosse v souvislosti s jeho úpravami knih Johna Steinbecka pro nakladatelství Paseka a v návaznosti na ten text jsem později v témže periodiku konstatoval, že těžiště Klossovy práce leží jinde: „Jeho předností je schopnost organizovat roztříštěné a často dost problematické tiskové podklady do logických souvislostí. Je tedy výjimečně disponován k úpravě monografií, velkých učebnic, výpravných katalogů a rozsáhlých fotografických publikací. Jeho výtvarnému naturelu není blízké nechat se smýkat panujícími trendy, je schopen si z nich brát jen to, co doopravdy potřebuje. Má odvahu být i okázale ,nesoučasný‘, cítí-li, že takový přístup bude sloužit úkolu, na němž právě pracuje. To je dar, který nejsou surfaři na hřebenech vln nejnovějších trendů schopni ocenit. Dar, který může způsobit, že až se časem ,vizuální moře‘ na chviličku uklidní, nebude Klossova práce (na rozdíl od té jejich) banálně a neoddělitelně přirostlá k době svého vzniku. Mám pro svá tvrzení pádné důkazy a mohu je předložit. Začnu třeba knihou Vademecum moderního umění v Čechách a na Moravě (Gallery 2002). Ve stejném roce upravil publikaci Restaurování a konzervování archiválií a knih (Paseka), za něž získal první místo v soutěži Nejkrásnější knihy roku. (,To musela být úroveň, když jsem vyhrál já‘, komentoval Mirek vítězství s typickým a nenapodobitelným trpkým humorem do telefonu.) Rok nato vydalo stejné nakladatelství v jeho úpravě Slánského restaurátorskou ,bibli‘ Technika malby. Dalším příkladem může být Staré Město (Paseka / Schola ludus Pragensia 2005). Ve výpravném katalogu Sklo (Glass) pro manžele Roubíčkovy (1999) si skvěle poradil s velmi rozdílnou (zaobaleně řečeno) technickou úrovní snímků. Pěkný je i katalog Česká koláž pro Galerii Smečky (Gallery 2005). Nakonec jsem si nechal knihu, která je mému srdci nejbližší. Také se vám líbí šedové střechy, dělená tovární okna, cihlové zdi pivovarů a vysoké komíny na důmyslných fundamentech? Pořiďte si knihu o průmyslových stavbách nazvanou industrial_paměť_východisko, z nichž mnohé vznikly v době, v níž pojmy ,vysoce funkční‘ a ,na dřeň oholené‘ nebyly ještě synonymy. Kloss v ní střídmě pracuje s bezpečnostními žlutočernými pruhy, aniž by se pokoušel ,podojit‘ další vděčné motivy. Kniha získala ocenění Fotografická publikace roku 2007. Klossově práci mám chuť kdykoli připít. Protřepat, nemíchat!“
Ve středu 7. prosince v noci Mirek nečekaně zemřel. Za čtyři měsíce by mu bylo sedmdesát dva let. Kamarádili jsme se od středoškolských let. Když jsem psal text, z něhož jsem právě citoval, neměl mít valné bilanční ambice, chtěl jsem především upozornit na kvalitní práci člověka, jenž nevyhledává světla reflektorů, protože nemá potřebu stát se snadno rozpoznatelným reprezentantem profese, pro niž je disponován mnohem lépe než mnozí, kteří se velmi ochotně stali jejími tvářemi. Teď už je, bohužel, bilance namístě. Nedivil bych se, kdyby mnozí Mirkovu práci znali, ač si ji nedovedou přiřadit k jeho jménu. Byl například prvním art direktorem časopisu Rock & Pop, v době, když ještě vycházel v sympatické novinové podobě, tištěné dvěma barvami. Byl také autorem jeho loga, sebevědomě nekomplikovaného, postaveného z nadčasové abecedy Futura. Dlouho jsme spolu také pracovali na výtvarné podobě obálek revue Svět a divadlo. Scházeli jsme se na to vždycky týden po Novém roce…
Miloslav Žilina, Joska Skalník, Miroslav Kloss, Karel Haloun, Jan Malý, Ivan Prokop, Stanislav Bareš, 1997, foto archiv Luďka Kubíka
Klossův svět pochopitelně nesestával pouze z práce, byl například členem petanqueového společenství a s týmem Koule dr. Žiliny se zúčastnil několika turnajů, které pořádal majitel nakladatelství Paseka Láďa Horáček, jeho dlouholetý kamarád. Míra byl vůbec oblíbeným a vyhledávaným společníkem, kumpánem, jehož skeptický „světlečerný“ humor byl neopakovatelný. Včera jsme si dlouze telefonovali s jeho dalším kamarádem a příležitostným spolupracovníkem Lubošem Drtinou. V hovoru jsme zabrousili také k Mirkovu nepřibarvovaném pohledu na svět, kterým tu a tam prosvítala radost. „Míra se nikdy vysloveně neradoval,“ podotkl Luboš, „ale trapně řečeno, pracovní příležitosti ho těšily vždycky, bez ohledu na zisk, i když to prezentoval po svým, měl na to skvělej termín ,kasa-cink!‘. Mám pocit, že se z práce těšil pokaždé, hekaje při tom ostentativně v kolejích židovskejch anekdot. A to už máš hned dvě potěšení v jednom.“
Stanislav Bareš, Miroslav Kloss a Karel Haloun, 1997, foto archiv Luďka Kubíka
Budou nám chybět – Míra i ten neopakovatelný humor s černou pentlí. V poslední době si čím dál silněji uvědomuju, že se náš svět – budu-li mluvit i za svoje vrstevníky – pomalu vylidňuje. Občas už bych málem propadl hluboké beznaději, naštěstí mi ale v mysli včas vytane oblíbená věta Michala Ambrože, se kterým jsme se loučili před pouhým měsícem. Prý mu pomáhala žít: „Žij s vědomím, že můžeš každou chvíli umřít, ale chovej se tak, jako bys tu měl být dalších sto let.“ Napadá mě, že vlastně nevím, co si o ní myslel Míra.