V čerstvém letním čísle Revolver Revue otevírá Duňa Slavíková volný seriál zacílený k stále nedostatečně reflektované Křižovnické škole, která ve své působnosti „mezi životem, uměním a hrou“ představuje jedinečnou kapitolu v dějinách české kultury. První díl autorka nazvala Popis jednoho seskupení a bonusem k němu – jehož část dnes přinášíme i čtenářům Bubínku Revolveru – je příspěvek o Křižovnickém kalendáři, akci, již pro KŠ vymyslel Jan Steklík a na fotografiích ji zdokumentovala Helena Wilsonová. Kromě jejích fotografií celý rozsáhlý blok o KŠ v tištěné RR č. 135 přináší i řadu snímků Jana Ságla.
Duňa Slavíková
Ke Křižovnickému kalendáři
(…)
Křižovnická škola měla velké štěstí, že část jejích aktivit, společných i individuálních, byla zaznamenána, a to především dvěma význačnými fotografy, Janem Ságlem a Helenou Pospíšilovou, později Wilsonovou. Ságl, který nebyl členem KŠ, průběžně fotografoval díla důležitých umělců od Koláře po Malicha, také akce Zorky Ságlové, účastnil se jako dramaturg a fotograf vystoupení undergroundových skupin The Primitives či The Plastic People of the Universe a zaznamenával mnohá setkání undergroundu, jakož i soužití a události KŠ. V té době natočil i několik krátkometrážních undergroundových filmů. Helena Wilsonová byla na rozdíl od Ságla členkou KŠ, stejně jako on ale byla profesionální fotografkou, fotografii měla v krvi (její matka byla Funkeho žačkou), učila fotografii na střední grafické škole a pravidelně přispívala do časopisů zaměřených na umělecká řemesla. Fotografovala díla Nepraše a později i Slavíka, akce Brikciuse a Steklíka. Vyučeným fotografem byl i Olaf Hanel, který počátkem „normalizace“, když byl propuštěn z funkce ředitele galerie v Havlíčkově Brodě, pracoval nějakou dobu v armádním filmu – fotografoval ale ponejvíc své vlastní akce. Rudolf Němec fotografoval i natáčel také svá díla a akce. Další, občasná dokumentace pocházela od Dobroslava Zborníka, tehdejšího studenta FAMU.
Jan Steklík pověřil koncem roku 1971 Helenu Wilsonovou, aby zdokumentovala Křižovnický kalendář – akci KŠ, kterou si právě vymyslel. Počínaje lednem až do konce roku 1972 se ti členové KŠ, kterým to právě vyšlo, měli sejít vždy poslední den v měsíci v hospodě U Svitáků a dělat tam to co vždycky. Helena Wilsonová měla dění onoho dne fotograficky zachytit. Zmapován tak měl být každodenní křižovnický život v hospodě, běžná událost s neplánovaným děním. Fotografováním kalendáře se účastníci stali vědomými participanty Steklíkova eventu, který se příznačně děl na rozostřené hranici mezi uměním, dokumentem a životem, kdy se každodennost povýšila na událost.
Únor - ?. Hodek, M. Hlavsa, R. Němec, D. Sparling, K. Nepraš, I. M. Jirous, J. Steklík, druhá řada P. Wilson
K akci říká Ivan Jirous ve své Zprávě: „Fotografka KŠ, Helena Pospíšilová (Wilson), dokumentovala to, co dělali dnes a denně – a právě na dokumentaci, na zachycení této činnosti fotografií byl tentokrát položen zvláštní důraz a bylo smyslem celé akce. Právě proto, že se paradoxně zvýznamňuje bezvýznamné. Pokud jde o tvůrce samotné, řekli jsme, že zůstávají introverty. Ale ta část jejich činnosti, která se obrací k přátelům, je přesahuje. V kolektivních akcích, ať je to Fando, nezlob se, Výstava piva, nebo Křižovnický kalendář, vystupuje zřetelně jeden rys: úloha autora, inspirátora či tvůrce ustupuje do pozadí, je jenom tím, kdo poskytuje osnovu a osud své myšlenky vkládá do rukou těch, kdo se společně podílejí na její realizaci.“
Březen – E. Brikcius, P. Wilson, J. Steklík, K. Nepraš, N. Plíšková
V Křižovnickém kalendáři se členové tedy stávají účastníky, z posedávání v hospodě se stává vizuální reprezentace, která dává každodennímu spontánnímu setkávání jiný smysl. I role fotografky, Heleny Wilsonové, se zde odlišuje od běžných postupů dokumentace. Fotografování Slunečních hodin Eugena Brikciuse bylo řízeno autorem. Helena v přesných časových intervalech dokumentovala obrazy v daném zamrzlém okamžiku. Vysoce profesionální výkon fotografické práce je zde podáván v zájmu přesnosti dokumentu v souladu s požadavky autora. Fotografování pro Steklíkovu akci Letiště pro mraky Heleně Wilsonové ponechávalo mnohem větší tvůrčí prostor pro narativní i hravé sekvence, její fotografie je tu kreativní a v žádném případě není pouhým záznamem akce, tyto fotografie jsou působivým sdělením i samy o sobě. Křižovnický kalendář patří k akcím, kdy se z fotografa stává dramaturg a spolutvůrce. Steklík byl stoupencem spolupráce a Heleniny tvůrčí zásahy očekával a přijímal se samozřejmostí. Fotografie Křižovnického kalendáře jsou svědectvím o životě akce i samostatným tvůrčím aktem. Cyklus je uměleckou interpretací –fotografka intervenuje, vypráví a zaznamenává, vybírá polohy a okamžiky, vytváří obrazy duchovního bratrství (které připomínají barokní nizozemské skupinové portréty) se společnými akčními prvky a orientací na diváka. Zároveň se tu otevírá i prostor pro kritické otázky nad akcí, zprostředkováním a reflexí skutečnosti.
Srpen – I. M. Jirous, J. Steklík, K. Nepraš
Fotografie Křižovnického kalendáře kolovaly v nejednotných verzích. Až po návratu z nucené emigrace Helena Wilsonová fotografie popsala, podepsala a vytvořila definitivní výběr, i s určitými křižovnickými nesrovnalostmi.
Křižovnický kalendář je esencí křižovnické dokumentace, klamem ikonických obrazů a zároveň reflexí pravdy KŠ. Je nejen záznamem křižovnických akcí a aktivit, působí i jako samostatný tvůrčí cyklus fotografky Heleny Wilsonové.
Září – J. Steklík, I. M. Jirous, bratr F. Maxery, J. Kořán, F. Maxera, K. Nepraš, N. Plíšková, stojící O. Hanel, Z. Sion