Na konci srpna přestaly vycházet Lidové noviny. Nedávné oznámení jejich nového vydavatele vyvolalo sentimentální reakce, připomínky legendární minulosti listu včetně dvou samizdatových let, rozklady na téma nerentability papírových deníků, a také občasná konstatování, to především na sociálních sítích, že LN už nic neznamenají, neboť je dávno zničil Andrej Babiš. Plačky nad zánikem někdejšího „klenotu české žurnalistiky“ mi připadají nevěcné a srandovní: dnešní Lidové noviny mají se svou lepší tradicí společný jen název, jejich kulturní hodnota je nulová, jejich působení v české společnosti je víc než deset let neblahé. Ovšem otázka, kdo je zlikvidoval, zůstává podstatná. A řekne-li se, že odpovědnost nese Babiš, který kvůli svým politickým a obchodním zájmům v roce 2013 koupil a vloni prodal vydavatelství MAFRA, je to jen část pravdy, ta nejpohodlnější pro většinu zúčastněných. Babiš přece nic neničil sám: od počátku mu pomáhal zástup bezzásadových trulantů, kteří by se aspoň teď mohli stydět, což je ani nenapadne. V českém mediálním prostředí, zhusta postihovaném záchvaty účelové amnézie, je k tomu taky těžko někdo může přimět.
Výpadky paměti lze i v tomto případě ukázat na konkrétním příkladu. V Respektu vyšel k tématu obsáhlý článek Marka Švehly – nazvaný Končí noviny, které páchaly těžký zločin a opatřený razantním podtitulem Legendární Lidové noviny provázely českou historii od konce 19. století, pak ale narazily na Agrofert. Kdo se nechal podtitulem zlákat a čekal kritický rozbor, musel být zaskočen, neboť celý Švehlův popis onoho nárazu a jeho důsledků se vešel do následujících vět:
„Když Andrej Babiš vstupoval do politiky, koupil si největší deník MF DNES, aby měl kontrolu nad tím, co se bude o něm a jeho protivnících psát. Do klína mu přitom spadl i sesterský a méně vlivný list – Lidové noviny. Předseda ANO to možná ani nevěděl, ale tím se stal aktérem víc než stodvacetiletého příběhu, jenž svojí délkou a dramatičností nemá na zdejší mediální scéně obdoby. (…) Majitel Agrofertu pak přišel do redakce novinářům sdělit, že nemíní do obsahu zasahovat. Do čela si však dosadil svého kamaráda Istvána Léka, který si přivedl skupinu servilních novinářů a s Babišem obsah novin pravidelně konzultoval. Všechno to pak ještě chvíli pokračovalo s malými obměnami dál, až Babiše loni zákon o střetu zájmů donutil Mafru prodat průmyslové a realitní firmě Kaprain Group.“
Nevím, odkud vzal Švehla informaci, že Babiš k Lidovým novinám přišel jak slepý k houslím („spadly mu do klína“), protože pravdou je, že si v roce 2013 se zřejmým paralyzačním záměrem koupil firmu, která vydávala dva nejdůležitější liberální deníky v zemi (jejich kolísavá kvalita je jiná otázka) a provozovala s nimi spjaté internetové servery idnes.cz a lidovky.cz. Nákup provedl v době, kdy jeho populistické a údajně „protikorupční“ hnutí ANO podporovala plejáda „osobností veřejného života“, nedlouho před volbami do sněmovny, v nichž získal přes 18 procent hlasů, a vzápětí vstoupil do vlády. V srpnu 2013 nákup posvětil antimonopolní úřad, což bylo pozoruhodné rozhodnutí, které kupodivu nevedlo k výraznějším nesouhlasným reakcím. Už tehdy bylo jasné, že se tu překračuje jedno z nejpodstatnějších pravidel demokratické politiky, totiž nutné oddělení – řekněme – „vlivových oblastí“: Babiš soustředil ve svých rukou tak obrovskou ekonomickou, mediální a následně i politickou moc, že to demokratický systém z principu nemohl ustát a nutně to muselo mít – a taky mělo a dodnes má – zlé následky. Stejně tak bylo hned jasné, že novináři, kteří berou svou práci zodpovědně a řídí se alespoň základními etickými ohledy, nemohou být zaměstnanci aktivního politika, nemohou se od něj nechat platit, respektovat jeho vůli vlastníka a přitom předstírat nezávislost. Nota bene to nebyl „běžný“ politik, ale očividně mocichtivý a chamtivý, nebezpečný člověk, nadto někdejší režimní kádr a spolupracovník StB , který se ve své firmě Agrofert obklopil mj. i bývalými zaměstnanci komunistického ministerstva vnitra (zajímavé je, že když se u nás děje velká ničemnost, lidé s podobnými „životními příběhy“ u toho vždycky asistují).
Česká žurnalistika se v té době ocitla na důležité křižovatce, trochu podobné té, na níž se už několikrát a naposledy čerstvě po posledních volbách ocitli slovenští kolegové, kteří ale obvykle obstávají mnohem líp. Pokud měla dostát zvyklostem civilizovaného světa a být považována za seriózní, bylo zapotřebí shodnout se, že nezávislost je klíčová hodnota, že mezi nezávislostí (službou veřejnosti) a prací pro Babiše (službou hnutí Ano a Agrofertu) vede ostrá hranice. Pro zaměstnance Lidových novin – a samozřejmě MF DNES, ale to teď nechme být – z toho vyplývalo, že musí buď přiznat barvu (odteď kopeme za Babiše), nebo se proti novému majiteli-politikovi vzbouřit a udělat kolem jeho vstupu do mediálního prostředí pořádný rozruch: s vědomím, že to s velkou pravděpodobností skončí jejich odchodem z redakce, ale aspoň se věci pojmenují, pročistí se vzduch a bude to mít pozitivní vliv na celkovou úroveň profese a demokratické prostředí. Jestli byla v posledních letech někdy doba, kdy bylo tak prokazatelně třeba bránit dobrou tradici české žurnalistiky a značku Lidové noviny, pak v roce 2013. Bohužel se to nestalo.
Švehlovy formulace v citovaném textu sdělují čtenářům Respektu, že pád Lidových novin začal ve chvíli, kdy Babiš dosadil na místo šéfredaktora Istvána Léka, který si „přivedl skupinu servilních novinářů“ – jako by nově příchozí servilové (patrně je myšleno osazenstvo Lékovy České pozice) obsadili redakci vyprázdněnou po nějakém razantním nesouhlasu a masivních vyhazovech. Jenomže to bylo jinak. Z Lidových novin na protest odešlo v roce 2013 asi patnáct lidí a většina z nich to bohužel veřejně příliš nekomentovala, pokud si vzpomínám, otevřeně a promyšleně se k věci vyjadřoval pouze Tomáš Němeček. Zbytek, nejspíš většina zaměstnanců, si vybral pokrytectví (zůstávali „vnitřně nezávislí“), drželi pozice a pokračovali v prapodivné, čím dál trapnější a škodlivější práci: Martin Zvěřina, Petr Zídek, Zbyněk Petráček, Jana Machalická atd. atp. K nim se přiřadili Petr Kamberský (který z LN nedlouho před Babišovou akvizicí odešel, údajně na protest proti ideologicky motivovaným zásahům do jeho práce, aby vzápětí chytil příležitost za pačesy a obratem se vrátil a obsadil místo po slušnějších spolupracovnících), nebo třeba autor pravidelných sloupků Jan Macháček, který přišel za kariérou z Respektu a od Zdeňka Bakaly, působil souběžně jako komentátor LN a Babišův poradce a brzy jako předseda správní rady jeho Institutu pro politiku a společnost. Setrvali i mnozí externisté: od historika architektury Zdeňka Lukeše přes „estébákobijce“ Jana Rejžka či Ondřeje Neffa až po politologa Josefa Mlejnka a bývalou disidentku Petrušku Šustrovou, kteří abnormální poměry pomáhali zakrývat fíkovým listím (vyjmenovat všechny zde nelze pro přílišnou početnost).
Celé to dlouhé období babišáckých Lidových novin, které Švehla shrnul do věty „všechno to pak ještě chvíli pokračovalo s malými obměnami dál“, trvalo skoro jedenáct (!) let, během nichž se list vyvinul do své současné podoby. Nejde jen o to, že různí lidé redakci časem opouštěli (byla to už většinou pozdní „prozření“ s komickým přídechem, například když Petra Procházková po letech práce pro Babiše v roce 2017 objevila, že pracuje pro Babiše) a noví bezskrupulózní pracovníci naopak přicházeli. LN se především změnily v parodii svobodné žurnalistiky, v hlavičce měly sice dál prolhaně napsáno „nezávislý list“, ale činily se dle očekávání: důsledně nevěnovaly pozornost kauzám, které byly nepříjemné jejich majiteli, ignorovaly ničemnou povahu jeho politiky, vycházely vstříc jeho politickým a finančním zájmům, podle potřeby Babiše oslavovaly, útočily na opozici, odstřelovaly jeho neoblíbence (v této disciplíně vynikalo duo redaktorů Ondřej Koutník – Martin Shabu), bagatelizovaly výsledky Babišova soudního sporu o spolupráci s StB, publikovaly texty obskurních autorů, mezi nimiž dlouho vynikal „bezpečnostní expert“, nositel paranoidních proruských „myšlenek“ a držitel Krameriovy ceny Jan Schneider. Psal jsem o LN po celou dobu Babišova vlastnictví, nechci se opakovat, zájemce o detaily bych odkázal na starší články v Bubínku Revolveru, je jich tam dost. Stručně shrnuto: byli to redaktoři a externí autoři, kdo přivedli v kooperaci s majitelem Lidové noviny do stavu, kdy je mohl příčetný člověk používat snad na podpal neřádů, sušení hub by si je už nezasloužilo.
A zase je třeba pro spravedlnost říct, že ani ti redaktoři a spolupracovníci LN v tom nebyli sami. Od roku 2013 jim asistovala vlivná část oborové a širší kulturní obce, která problém s Babišem vlastníkem od začátku ignorovala nebo bagatelizovala a zamlžovala. Ostatně citovaný Marek Švehla o tom snad něco ví, ještě v červnu 2014 na stránkách Respektu tvrdil, že „kvalita Lidových novin šla evidentně nahoru navzdory tomu, že spolu s MfD pracně hledají cestu, jak vyjít s politicky angažovaným majitelem, členem vlády“. Lidé z Babišových redakcí získávali novinářské ceny, aniž by poroty slovem zmínily, kde a pro koho ty oceněné „křepelky“ pracují. Byli zváni do veřejnoprávních i jiných masmédií, kde rozumovali v roli nezávislých komentátorů, obvykle bez upozornění, že jde o zaměstnance propagační divize Agrofertu. Opoziční politici a osobnosti veřejného života poskytovali bez zábran a bez připomínek Lidovým novinám rozhovory, vedly se blbé řeči o tom, že přece také jiná masmédia u nás vlastní „oligarchové“ (jako by tu snad nějaký jiný miliardář byl majitelem mediálního impéria, předsedou politické strany a k tomu ministrem, vicepremiérem a posléze premiérem). Publikovaly se výsledky bizarních výzkumných projektů, které dospěly k odhalení tíživé situace Babišových mediálních zaměstnanců (viz třeba zde). Kdekdo obhajoval LN jako „kulturní statek“, k jehož zachování je třeba přispět svou přítomností, ať už ho vlastní kdokoli – to bylo výrazně vidět u lidí, kteří se ve vyšším zájmu nedokázali zříct ani takové nepodstatnosti, jako byla účast v anketě Kniha roku LN (a zase: pan Švehla si v ní v roce 2017 přebíral ocenění od Petra Kamberského a ještě se při tom svlékal do trenýrek, psala o tom tehdy Terezie Pokorná). Kdyby měl Andrej Babiš smysl pro humor, což podle všeho nemá, musel by se z té kolektivní aktivní pomoci jeho potřebám prohýbat smíchy, protože pokud něco bylo v jeho zájmu, pak právě to široce sdílené předstírání a vytváření kouřových clon, pro jejichž fungování nemusel podniknout skoro nic – přiznaně stranický list by mu udělal mnohem menší službu.
Tím vším se snažím říct, že úpadek a pád Lidových novin je (také) výsledkem mimořádně neprozíravého, ustrašeného a venkoncem sobeckého jednání velkého počtu lidí. Nebyl to nějaký celospolečenský omyl, problém, který nikdo včas nenahlédl a který se vyjevil teprve s odstupem (jak dokládají např. odpovědi v anketě RR z roku 2018, k přečtení zde a zde: byla to, jako už tolikrát, široce sdílená pohodlnost a nechuť zabývat se nepříjemnou záležitostí, která dnes pro změnu vyústila v nechuť se k té nepříjemnosti vracet.
Je velice jednoduché odbýt ohlášenou likvidaci LN poukazem na zřejmou skutečnost, že po nástupu internetu a sociálních sítí se mediální provoz na celém světě změnil, že trendy jsou neúprosné, že LN by zanikly tak jako tak. Možná ano, ale stejně tak se nedá vyloučit, že kdyby se situace kolem Babišova vlastnictví masmédií vyvíjela odlišně, mohly při všech ekonomických potížích vzniknout třeba Nové Lidové noviny jako seriózní web a tištěný týdeník (tak jako vzniklo pár jiných nezávislých projektů). A především mohly LN přinejmenším skončit důstojně, jako symbol novinářského a kulturního zápasu o nezávislost a poctivost, který měl, má a bude mít smysl. Takto se o nich dá pouze říct, že v disentu obnovený list po poslední upatlané dekádě své existence splnil, co někdejší komunistický kádr a spolupracovník StB Babiš potřeboval, napomohly k tomu, že se etabloval na politické scéně, aby je nakonec coby bezcenné harampádí prodal v balíčku s výdělečnou chemičkou. I to je symbol.
Důležité teď ovšem je, co nám z toho všeho zůstalo a jak se to projeví do budoucna. Novinář Jindřich Šídlo publikoval o konci Lidových novin komentář, v němž o Babišových mediálních zaměstnancích mj. napsal: „Nemám ambice tu nikoho mistrovat a udílet morální lekce. Několika lidí, kteří v LN setrvali, si dodnes z různých důvodů vážím. Ovšem taky nikdo nemůže říct, že nevěděl, kde a pro koho pracuje a jaké to má celé zadání: vytvořit jednomu politikovi mediální krytí a pomoci mu vyhrát volby. O nic jiného celou dobu nešlo.“ Co mi na tomhle pohledu vadí, jsou zbytečné řeči (možná spíš povinné úlitby) o „mistrování“ a „moralizování“, protože to je pseudoargument, obvykle provázející snahy otupit kritičnost, který od roku 2013 používali i všichni legitimizátoři Babišových žurnalistů proti oponentům (na nic jiného se nikdy nezmohli – a pro spravedlnost, Šídlo mezi takové legitimizátory nepatřil). Člověk si jistě „z různých důvodů“ může vážit leckoho, to ale nic nemění na tom, že v žurnalistice, jež je veřejnou činností, je třeba být kritický k těm, kdo v ní selhávají – to není mistrování ani moralizování, ale obyčejná snaha popsat situaci, kterou vytvářejí konkrétní lidé svým konkrétním počínáním. Když se to nedělá, končí to úvodem zmíněnou amnézií: nikdo se pak s ničím nemusí vyrovnávat, na ničem moc nezáleží – a při nejbližší krizi se malér zopakuje. Jsem neobyčejně zvědavý, jak se česká žurnalistika nezatížená reflexí prvního babišovského období projeví po příštích volbách, pokud v nich natěšený velkopodnikatel nejen vyhraje, což se zdá pravděpodobné, ale taky sestaví nějakou příšernou vládu.
Douška nakonec: Dosavadní výrazná ozdoba Lidových novin Jan Macháček, který roky stál po Babišově boku, svou dráhu nedávno zúročil jako člen sboru zahraničně-politických poradců prezidenta Petra Pavla. Letos v červenci složil předsednictví v Babišově think thanku (prý na protest proti nové evropské politice hnutí ANO) a aktuálně patří spolu s Michaelem Žantovským a Petrem Kolářem k organizátorům pražské mezinárodní konference Globsec (koná se pod prezidentskou záštitou). Vzhledem k dějinným zkušenostem by jistě bylo naivní očekávat, že se věci vyvinou jinak, přesto mi ta kooperace staronových šíbrů připadá nepěkná a zneklidňující.