U příležitosti nadcházejících voleb do Evropského parlamentu uspořádali německy píšící spisovatelky a spisovatelé Tilman Spengler, Antje Rávic Strubelová, Nicol Ljubic a Mely Kiyaková za podpory Franka-Waltera Steinmeiera konferenci spisovatelů s výmluvným názvem Evropa – sen a realita. V Berlíně se ve dnech 8. a 9. května letošního roku sešlo na třicet hostů ze čtyřiadvaceti zemí, aby se sebe i druhých přeptalo: Může Evropa dnes skloubit poetiku s politikou? Jakou Evropu si lze přát? Může literatura vrátit Evropě společnou vizi? Nese v sobě Evropa ještě nějaký ideál? Na obtížné otázky se špatně hledají odpovědi a je příznačné, že sami organizátoři konference zůstali na rozpacích. Antje Rávic Strubelová, která proslula především svým eroticky laděným románem Chladnější vrstvy vzduchu (česky 2008), celkem bez obalu přiznala, jak uvedla Deutsche Welle, že „evropské země a jejich literatury“ zná málo a o některých evropských regionech prostě nemá tušení. „Právě vzájemné poznání evropských literatur je cílem naší konference,“ dodala.

Frank-Walter Steinmeier, sečtělý německý ministr zahraničí, konferenci otevřel projevem, v němž spojil Goethův poetický koncept světové literatury – Weltliteratur – s politickou myšlenkou společné Evropy, za kterým bezesporu stojí i sny evropských intelektuálů a spisovatelů uplynulých století. Kultura podle Steinmeiera nezná hranice. Jak jinak by prý „český autor Franz Kafka mohl být německým spisovatelem a Albert Camus, který vyrostl v Alžírsku, se stal jedním z nejsilnějších hlasů francouzské literatury?“ Tak se tázal Steinmeier v projevu, který zčásti odvysílal francouzsko-německý kanál Arte ve zpravodajství z 8. května. Snad není ani nutné dodávat, že Kafka i Camus sice ve svých knihách absurditu světa popsali skvěle, že pro ně však jejich evropská či neevropská identita nijak výlučným tématem nebyla. Ostatně, čím více se konferenciéři o zachycení evropské identity snažili, tím hůře nacházeli společnou řeč. Ukrajinská básnířka Oksana Zabužko, známá hlavně sbírkou Květnová jinovatka (1985) a provokativním románem Polní výzkum ukrajinského sexu (česky 2001), pro vysílání Deutsche Welle uvedla, že je zkrátka a dobře Ukrajinkou, „a právě proto se odjakživa cítila Evropankou“. Slovinský spisovatel Goran Vojnović, autor románu Proč na tebe každej sere, aneb Čefurové raus (česky 2011), dokonce řekl, že „Ukrajinu bychom si přece museli nejprve najít na mapě“, protože prý, jak uvedl rovněž pro Deutsche Welle, „dosud nikdo vlastně pořádně nevěděl, že tam žijí Rusové“. A zlatým hřebem konference se v tomto smyslu stal uštěpačný názor švédského autora Richarda Swartze, který za jediné jasně definovatelné dědictví Evropy označil smyčcové kvarteto a koncentrační tábory.

Jednotící hlas tu pozvedl sinolog a německý novinář Tilman Spengler, jeden z hlavních iniciátorů setkání: Evropa přece přinesla mnoha lidem štěstí!, argumentoval ve vysílání Deutsche Welle, a varoval např. před „nedobrým tónem“ politické kampaně konzervativní CSU v Bavorsku, který v sobě nesl „latentní xenofobii, nenávist k cizincům i k Evropě“. Vždyť je jasné, že Evropa je úspěšným projektem! Maďarský autor György Dalos připomněl vůbec první společnou konferenci evropských spisovatelů, která se konala v roce 1988 v Západním Berlíně. Jejím hlavním tématem bylo rozdělení Evropy vlivem studené války a naděje spojené s pádem totalitních režimů. Vždyť Evropané jsou jednoznačně svobodnější a šťastnější než v dobách železné opony!, zopakoval Dalos pro Deutsche Welle. Novými a skutečnými tématy konference tedy nebyla ani tak mlhavá identita, hospodářská krize nebo euroskepticismus jako spíš strach a neklid, který se nad současnou Evropou snáší. Válka na Ukrajině samozřejmě probudila zlé vzpomínky. Intelektuálové z bývalé Jugoslávie se přeli o moc i bezmoc literatury. Oksana Zabužko v Berlíně popsala šílenství mocných – la folie des grandeurs – a během panelové diskuze, vysílané na Arte, prohlásila, že „Ukrajina už pět měsíců prožívá opravdovou noční můru“. I ruský disident a kritik Putinova režimu Michail Šiškin, autor řady do němčiny přeložených bestsellerů, ve společné diskuzi na konferenci obvinil především ruskou propagandu. Putinova masmédia hromadně „ničí duše a mozky lidí. A trvá to už celá léta,“ uvedl pro Arte.

Cílem konference nebylo volání po míru, ale spíše touha udělat uprostřed politických bojů silné poetické gesto. O konkrétním dopadu konference se však nemluví lehce. Tilman Spengler pro novináře Arte vše shrnul slovy: „Muži a ženy přizvaní na tuto konferenci se poslouchají, diskutují, ale nepřerušují se. A když už si skočí do řeči, tak se omluví, nebo se tomu zasmějí.“ Otázkou pro veřejnost zůstává, zda se za tímto setkáním neskrývá právě onen svíravý obraz neucelenosti znepokojeného světa. Připomeňme tedy alespoň slova zesnulého Martiničana Edouarda Glissanta, jenž napsal, že po roce 1989 se „svět v nás roztříštil“, a dodejme, že evropský střípek by beze zbytku světa jen těžko obstál a že lidstvu by bez něj v mozaice světa scházel podstatný kus.