Píšu z Ostravy, kde jsme právě znovu konfrontováni s omezením svobodně dýchat, tvořit, pracovat. Zrovna tu probíhá Měsíc autorského čtení, červenec literatury, bývají to, už desátým rokem, dobrá setkání. I letos tu zaznívají také příběhy lidí, procházejících hrůzami totalitních režimů, pojednané maďarskými, českými, slovenskými i polskými autory. Není to o mnoho jiné než jindy, ale o něco intenzivnější jo (záměrně nepoužívám „ano“). Jako by v mnohých sílil strach, aby se minulost neopakovala. Ne, opakovat se nebude, protože nic není nikdy stejné a ani podobné není stejné. Ale stejně ta podivná hrozba visí ve vzduchu.

Situace s koronavirem je tak sofistikovaně nebezpečná, že se v ní málokdo vyzná. A mnozí se bojí, aby neonemocněli sami nebo někdo z jejich blízkých. Tento strach je zcela přirozený.

Dlouhodobě se tématem strachu zabývám, v práci s dětmi i v terapeutické praxi, a ovlivňuje to i můj postoj k rozhodnutí vlády o aktuálních opatřeních.

Řada vědeckých výzkumů potvrzuje, jak strach, zejména ten, který je podněcován vnějšími okolnostmi – ponechme stranou, do jaké míry s vědomým záměrem – způsobuje jen zdánlivě paradoxně neschopnost řešit daný problém konstruktivně, jak tvoří jakousi mentálně-emoční past či smyčku, ze které člověk přestává vidět východisko, začíná být zaslepen a začíná plně věřit zastrašujícímu. Zjednodušeně řečeno: nevidí tuto past, protože je uvnitř ní, necítí, že jeho přirozené vnímání a posléze i rozhodování je oslabeno strachem. Takový člověk má strach i z těch, kteří jeho strach zpochybňují, stejně jako z těch, kdo ho zastrašují. Nevidí a neslyší přirozené a logické argumenty. A to je i ta nejhojnější půda pro totalitní formu života – kdy jeden diktuje, zastrašuje, a druhý se bojí a poslouchá.

Platí obecně, že svoji sílu a moc odevzdáváme tomu a těm, kterých se bojíme. Z psychologického hlediska zastrašující vždy posiluje svou moc díky energii těch, kteří se ho bojí. Tato teorie je platná v běžném životě, ve vztazích, ale i v rovině politicko-společensko-sociální. A není to teorie, je to praxe. Pro nedobré politiky celého světa je to i dnes vynikající prostředek, na koronavirové epidemii si opět ověřili, jak se lidé bojí a jak z toho oni mohou těžit.

Jenže nebát se v této situaci, kdy jde o zdraví, není vůbec jednoduché, natož když se v ní člověk nemůže plně zorientovat, protože nemá všechny potřebné informace. Dnes jsme se ocitli uvnitř něčeho, co budeme moci posoudit až poté, co z této situace vystoupíme, až skončí. Mnozí z nás se cítí v pasti, ovládající je pocit bezmoci, zdánlivě bezvýchodnosti. Co lze v takové chvíli dělat?

Uvědomovat si strach, když jej pocítíme. Uvědomění je totiž nejmocnější silou k rozpoznávání, v tomto případě toho, zda se tímto strachem vzdáváme vlastní moci ve prospěch jiných, nebo zda je to strach oprávněný, tedy i bezpečný. Tohle ovšem není snadné rozpoznat, zejména, když se strach týká něčeho, co není vidět, slyšet, cítit a co možná vůbec není. Strach se pak stává zdánlivě jednoznačně oprávněným, a i ti, kdo se nebojí, jsou pro ustrašené hrozbou. Může docházet k sofistikované manipulaci, k formě války. Překonávání strachu – z nemoci i z politiků – je ovšem možné jen díky tomu, že si svůj strach nejdřív uvědomíme. Pomáhá přitom veřejně sdělovat, jaký je váš postoj, a díky tomu pak o věci diskutovat či sdílet. A konečně je dobré vyslovovat nahlas vděčnost za zdraví, své i ostatních, známých i neznámých – protože vděčnost násobí, umocňuje, posiluje, zejména to, za co jsme vděční.

„Neboj se!“ řekl Anděl. Vezměte si svoji sílu zpět. Je vaše. Všichni ji máte, nenechte se o ni okrádat. Jak říkávala moje babička: „Kdo krade, může i zabít.“