Kde to jsme? Otázkou oslovujeme bližního, o němž předpokládáme, že tak pochopí naši poptávku po nezávazné konverzaci, abychom v ní pak společně, například v divadle, cirkuse či blázinci, nebo, ano tam, společně „upustili ventil“ a podle možností odlili trochu oleje do naší palčivé současnosti. Avšak ve stávající situaci na nás ze závětří omezených kontaktů může vedle doširoka otevřeného mediálního okna vykouknout zpoza záclony možná leda tak naše vlastní samota – a s ní ve zjednodušené verzi otázky, bez zájmena, její existenciální rozměr.

Cubussanctus


Foto Zdeněk Sodoma


Minulost. Březen 2018. Je to výlet, a nikoliv cesta, neboť jedu společně s několika přáteli autem a cílový bod, jímž je osamělá, v polích situovaná, menší soukromá kaplička, nedávná architektonická realizace, by si jistě zasloužila jiného poutníka, než jsem já. Já, který si zde, v trochu vzdáleném Oseku na Bečvou, jako řada jiných vše během chvíle poturisticku obšlápnu, prohlédnu, odfotím (ani ne vyfotografuju) a zase zmizím. Ale snažím se alespoň poslouchat šelest tuto krátkou akci provázející. Sochař Jiří Středa zrovna popisuje průběh práce na své části tohoto počinu. Avšak rychle přechází k podstatné osobě investora a stavebníka Ladislava Koutného, který si projekt intenzivně odžil na mnoha úrovních. Myšlenka a hmota se tu snoubí v koherentním celku, konstatuje Jiří – a vskutku. To, co vidím, je rodinná kaple, kde jsou na velmi malém prostoru několika skromnými prvky silně a čistě kondenzovány tradiční obsahy katolické duchovnosti v organickém propojení architektury, sochařství, malířství a uměleckého řemesla. Tyto kategorie jsou respektovány, přesně ohraničeny, nadto každá pojatá suverénním tvůrcem, aniž by zřekl svého vlastního, individuálního jazyka, a přesto výsledek nejenže nepůsobí jako umělý slepenec, ale nepůsobí ani jako archaismus opřený o pomníky minulosti. Jak vidno, tradice nemusí být jen něčím, co dýchavičně dobíhá třeskutou přítomnost, ale může mít jasný, pevný, ostrý pohled, který míří z minulosti rovnou do budoucnosti, kam přenáší důležité hodnoty dokonale střízlivě, bez falše a pompy.




Foto Martin Polák


Monolitický kubus, pro přesnost kvádr, ke krajinnému rámci v přívětivých proporcích, je čitelně korunován zvoničkou, která však nenarušuje minimalistické aluze. Vnitřek je prosvětlen dvojicí zrcadlících se, do pláště zdiva vepsaných kružnic svrchního světlíku a vitrážové rozety, která ovládá jednu ze stěn. Každý zásah do celistvé formy je uváženým funkčním detailem, jak po stránce materiálů, tak po stránce koncepce. Architektem tohoto podařeného celku je Petr Pelčák. Nahlížím do interiéru kaple a zde sleduji pozoruhodný přechod od čistých architektonických řešení k výslovně zobrazivému polohování sochařské a malířské složky. Nenacházíme tu redukovaný abstraktně-symbolistní jazyk, který často doplňuje sakrální stavby nedávné doby a který jako by se mnohdy toužil vměstnat do opatrné pozice ničeho proti ničemu, ale vidíme tu plnokrevnou figuraci, v tomto širším kontextu až odvážnou. Sochař Jiří Středa svou jemně tvarovanou postavu Sv. Vendelína v rámci daného prostoru pozvedá z nenápadné barevnosti i komorní velikosti bočním a výškovým umístěním. Světec je situován v krajinném pásu, který je dílem malířky a ilustrátorky Hany Puchové. Té se daří zdánlivě infantilní stylizaci kultivovat delikátní, lehce chladivou barevností a také ji prodchnout atmosférou energického klidu, pro její práce příznačnou.

Transcendence v kanclu


Foto Viktor Šorma


Březen 2021. Úzká chodba ke kancelářím producentů a právníků, s výstavním předpokojem – galerií. Dělám si zrovna vkleče do notýsku poznámky k přítomné výstavě, společné instalaci třech mladých autorek: Veroniky Molíkové, Ivy Simony a Hany Sommerové. Asi nemá příliš cenu vypisovat, čím se každá z nich zabývá, když se jim v případě konkrétní instalace podařilo naplnit společný záměr jednotného a nedělitelného díla. Ale přesto: zázemím Simony a Sommerové je Ateliér malířství 1 – škola Roberta Šalandy a Lukáše Machalického na pražské AVU, Molíková je studentkou oboru Dějiny a filozofie umění na FF JČU v Českých Budějovicích. V minulosti si vzájemnou spolupráci vyzkoušely projektem Model 1 v prostorách alternativní galerie Sklad 1, která je výstavní laboratoří AVU. Na tento projekt nyní navázaly společnou realizací v prostorách žižkovské Naugallery. Nese název Spokojený pozorovatel.



Foto Viktor Šorma


Foto Hana Sommerová


Zápis jednotlivostí: šifonový závěs lavírovaný zelenavým rastrem – olivová stěna – fixy potetované okno a la Bonnard – poněkud matoucí fotografie průhledů do interiérů – obraz hluboké chodby s mužem vyhlížejícím do světlíku, paradoxně posazený na vysokém rámu – na podlaze vyplotrovaný bílý odstavec textu. Tolik komponenty instalace, které však nemají apriorní charakter soběstačných objektů, leč zahrnují v sobě i klasickou iluzi. Pracuje se tu se zobrazením. Zobrazením zde rozumíme útržkovitý záznam nejbližšího – jednak míst, ve kterých autorky žijí a pracují, anebo konkrétního prostoru galerie, na který v danou chvíli reagují, který zrcadlí. Zobrazivé znaky však neodkazují na pole obvyklé, do sfér symbolismu oken, dveří, chodeb. Tyto symboly, pevné inženýrsky definované útvary, zvláštním způsobem kontaminuje mázdra měkkého světelného hávu, která konvenční symbolismus nahrazuje prchavě unikavými významy jiného řádu. A tak zobrazivé není pojímáno ve své fakticitě, ale zdánlivě se vyprazdňuje do bledého fragmentu. Díky této určité rozviklanosti iluze jsou všechny prvky tvořící environment ohnuté, namísto předpokládané tradiční ucelenosti. Ohnutí pak způsobuje rozmlžení kontur, neukončenost, a tak se jednotlivé komponenty nachylují k sobě a částečně se prolínají. Stojíme někde, kde nevíme, co je vzadu, co je vpředu, co je velké, co je malé, co je centrem, co je okrajem, co je iluzí, co je znakem, co je významem, avšak necítíme úzkostné roztrpčení z módních témat a forem, obvyklý plytký relativismus. Naopak, nevtíravá energie pestrých přítomných jsoucen, transparentních klastrů, odkazuje nepateticky klidně na přítomný stav časoprostoru – monitory, displeje jsou okny do jinak nepopatřitelného virtuálního světa, obalujícího ten hmotný, který se do svého datového obalu zrcadlí a prokopírovává formou, jež je však srozumitelná pouze nám lidem, chápajícím daný kontext. Ten pak je díky své funkčnosti považován stále více za rovnoprávný a v našem povědomí za fakticky přítomný docela jako vše další, tak jako prapůvodní svět hmoty a přírody. Každý nově příchozí přirozeně bere cokoliv v daném stavu za součást svého osobního pralesa, ze kterého si následně vyloupne do koše věcnosti jakýkoliv plod, jenž nese nebo dostane své jméno. A tak úryvek textu, který protéká instalací, není snovou fantasmagorií – metaforou –, ale přiléhavě věcnou charakteristikou nejen této instalace, ale celého zdejšího časoprostoru: „Naše oči zejí ve skle.“ Zvláštní podoba naší existence je tu uchopena nevtíravě, minimalisticky, s jistou dávkou jemné lyriky.

Zpoza záclony
XX-03-2021. Monitor. Kurzor. Současná fáze pandemie už není jen pouhou jarní přeprškou z loňského roku, kterou jsme se pokusili přečkat vstoje pod stříškou. Nyní jsme museli pro dlouhý čas sloty svůj úkryt opustit a znovu pokračovat v naplňování údělu člověku nejvlastnějším, totiž v cestě, při níž teď už značně promoklí začínáme na těle cítit chlad – fyzický stav třesu a husí kůže. Vnímáme, a nejen to, i zažíváme skutečný stav aktuálního venkovního sychru. Nuceně okleštěná existence, kdy normální život je de facto rizikovým chováním, ukazuje určité parametry našeho světa v nezvykle zřetelných konturách, které najednou nemohou být zpřetrhány či rozvlněny tlakem, silami přirozeného chaosu, jenž v důsledku způsobuje, že se náš svět odvíjí v jakési spirále rozmanitých protichůdných vyvažujících se tendencí. Působnost určitých siločar – za všechny jmenujme třeba květnatý, živý, společenský kontakt – je oslabená, a tak nás s nezvyklou vehemencí vychylují jiné – za všechny připomeňme zmíněné zprostředkovávající mediální okno.

Adieu slastné nezávazné konverzaci, hledejme odpověď jen a jen za sebe. Hledíme v mediální okénko. Ano, je to ona show, kterou postmoderní filozofie definovala mimo jiné jako koncept simulakra a kterou rozvedla a popsala na x způsobů. Show, která, ač podchycena kritickým myšlením, už mnohokrát přeformátovala svět a přetransformovala jej do dnešního stavu – tekuté či spíše tekoucí mimesis, zatímco jakýsi pomyslný původní stav lidské vydanosti nezvladatelným živlům je tak nějak ten tam. Jakkoliv se to uprostřed bující pandemie může zdát být nesmyslné tvrzení, nakonec přece platí, že řádění viru je dokonale uzavřeno a orámováno svým vlastním obrazem, jehož původci jsme my všichni s naším robustním technologickým aparátem – to my jej rýsujeme, vybarvuje, činíme zářivým, jasným, až oslepujícím a pro obraz už nejsme s to dosledovat předobraz. Původnímu nahému člověku byl virus neviditelný, zatímco dnes dokázal vygenerovat nesčetné řady fantómů. Fantómů natolik silně přítomných, že už jim život zkrátka neodpářeme a můžeme pouze čekat do okamžiku, kdy jim začne nastávat poločas rozpadu. A i když se může zdát, že je virus pořád trochu napřed a my jsme v komické situaci psa honícího se za svým ocasem, ve skutečnosti jsme dokázali vygenerovat takovou masu zcela plastických fantasmat, že plocha vymezená virem je okružím sopky, zatímco její kubické umocnění, způsobené našimi interpretacemi, je skutečnou erupcí.

Nechci však těmito poznámkami vábit nostalgickou chiméru domnělé normality, vím, že bych tím onu bobtnající bublinu pouze přifoukl. Nechci ani nic bagatelizovat. Pokouším se pouze položit si klasickou otázku Kde (to) jsme? A ačkoliv všichni samozřejmě víme, že je to buď za a), za b), za c), nebo za d), přesto bych chtěl namísto tradičně sdílené definice či vábně znějícího křiklavého titulku dát do popředí tiché, skromné bytování dvou výše připomenutých projektů – jako pomyslnou formulaci otázky celkem ucházející. Jakkoliv jsou tyto realizace protikladné – jedna trvalá a v intencích pozapomínaného řádu, druhá efemérní a měkce bezpředmětná (bez záporného znaménka), obě postihují cosi podstatného. Nechávají mi zakusit naši realitu jen lehce jinak a nabádají mě k vědomí, že jsme za e) zde – a že toto obyčejné „být zde“ je otázka vybalancování pozice, nikoliv ve smyslu nějakého oportunismu, ale ve smyslu hledání přesvědčivého momentu v místě a čase, momentu, který by měl být především otevřený a neinvazivní.